Bez lásky ke hře to nejde, říká Romana Ptáčková, trenérka basketbalistek

Jen v letošní sezoně trenérka Romana Ptáčková získala s basketbalistkami Sokola Hradec Králové tři cenné kovy. V Ženské lize a v Českém poháru bronz, zlato pak tým dovezl z Federálního poháru na Slovensku. „Letos jsem hodně spokojená," uvedla v pořadu Klubovna. Lvice přitom vstoupily do ročníku oslabené, ale jak už je na východě Čech zvykem, úspěšná trenérka, která s týmem získala od roku 2011 okolo dvaceti medailí, vytáhla mladé hráčky. A jaký má recept? „Nesmíte se bát jít do rizika a mít lásku ke hře. Z mého pohledu je to pak hlavně o důvěře v hráčky a o kvalitě tréninku," vypíchla Romana Ptáčková, kterou nyní čeká mistrovství Evropy s národním týmem do 20 let a brzy usedne i na hlavní pozici u reprezentace žen.   

V letošní sezoně jste dovedla tým hradeckých Lvic k zisku tří medailí. V Ženské lize a v Českém poháru jste získaly bronz a zlato jste pak přivezly ze Slovenska, kde jste vyhrály první ročník Federálního poháru. Jaké je vaše hodnocení?
Letos jsem hodně spokojená. Kdyby mi tohle někdo řekl před začátkem sezony, zvlášť když se nám zranila Klára Vojtíková, tak bych to brala všema deseti. Nad tím není třeba víc přemýšlet. Tři medaile jsou opravdu dost.

Řekla jste, že před sezonou jste byly oslabeny, ale vy máte své kouzlo, protože už řadu let dokážete do týmu začlenit mladé hráčky, které si rychle zvyknou na dospělý basketbal. Jaký na to máte recept?
To je lehčí říct recept na přípravu nějakého jídla... (úsměv) Ne vážně, my jsme si nastavily laťku hodně vysoko a člověk, když si zvykne být úspěšný, tak se mu těžko dostává níž. Většinou máme karty nějak rozdané a s tím se snažíme něco udělat. Myslím si ale, že je to hlavně o důvěře v mladé hráčky a o kvalitě tréninku. To jsou dva důležité aspekty. Co se týká důvěry, tak v některých oddílech se tohle neděje moc často. Hráčky nejprve důvěru dostanou, ale pak řadu let prosedí na lavičce.

Kdybyste měla sama sebe charakterizovat jako trenérku. Jaká je vaše největší přednost?
Lehčí otázku už tam nemáte… (smích) Odmalička mám sport ráda. Myslím si, že jsem se už narodila s určitým herním myšlením a láskou ke hře. Tohle už jsem měla jako rozehrávačka a také mám vlastnost i trochu riskovat. V dorostu jsme měli trenéra, který nám vždy kladl na srdce: Hrajte to na jistotu, zahrajte koš na jistotu… Vždycky jsem si říkala, jak se to dělá, jak se může dát koš na jistotu. (úsměv) Myslím si, že bez rizika a lásky ke hře to nejde. Z toho čerpám. Tím, jak trénuji dorost, tak mám důvěru v mladé hráčky. Když vidím, že na to hráčka má, tak jí důvěru dám. A další věcí je dobře namixovaný trénink. Dbám na to i u týmu žen. Pořád se věnujeme rozvoji dovedností. To nesmí zamrznout.

Vy hodně využíváte intuici. O vašem šestém smyslu hovoří i hráčky, které říkají, že lépe než ony samy už dopředu víte, jak budou hrát. Je to tak?  
Někdy mám tendenci hráčky hodně vést, ale mělo by to být tak, že se hráčky budou v situacích rozhodovat samy, alespoň k tomu by se měly vést odmalička. Kolikrát vidím, jak se na mě hráčky otáčí s tím, co mají zahrát a to není nejlepší řešení. Případně by to mělo být tak napůl. A jestli vím dopředu co dělat? Nemám dané, že takhle budu střídat a podobně. Nechávám to na intuici, protože během zápasu nastane hodně proměnných. Podle mě by trenér neměl moc kopírovat a dopředu si říkat: Takhle to bude. 

Vy ani moc nekřičíte. Když znovu zmíníme hráčky, tak říkají, že stačí, abyste jen řekla: Holky, tak takhle ne a všechny hned zpozorní. I tohle je pravda?  
Je to tak. Za prvé si říkám, proč si ničit hlas, který nemám bůhvíjak silný. (úsměv) Za druhé to beru z pozice hráčky. Určitě bych nechtěla, aby trenér na mě řval. Z jakého důvodu? Máme přece společný cíl. Proč bych měla z hráčky dělat, že je něco míň. Toho není žádný hráč hoden. Já jim důvěřuji v tom, že máme společný cíl, že do toho dávají sto procent. Spíš je to o tom je někam směrovat, a když je potřeba, tak jim poradit, ony na to v tu chvíli čekají. Někdy jsem taky zoufalá, že už není co jim radit. Někdy je to o tom, že řeknete: Holt všechno děláte dobře, ale musíte dát koš na závěr. Pak už je to o jejich schopnostech, že dokážou zachovat klid a mít sebedůvěru. Vše tedy je také o sebedůvěře.

U týmu hradeckých Lvic jste od roku 2011 a za tu dobu jste v Ženské lize vybojovaly čtyři stříbrné medaile a stejný počet bronzových. Nemrzí vás, že při současné nadvládě USK Praha, který získal 12. titul v řadě, není zlato prakticky k dosažení?
Nemrzí mě to. V hlavě to mám dopředu nastavené. V tomhle jsem dost pragmatická. Před sezonou si řeknu, letos můžeme hrát například o stříbro. Dříve, když vládly jasným rozdílem USK Praha a Žabiny Brno a sváděly těsný souboj o první místo, tak všechny ostatní kluby hrály o bronz. Mně nejde o to, jak ten kov je cenný, ale o to, kolik hráček ten rok dokážeme zapracovat do týmu, že se hráčky zlepšují a že tým dokáže hrát nad své možnosti. Kdyby hrál pod své možnosti, tak by mě to štvalo. Ale i kdyby hrál nad své možnosti, tak to zlato v současnosti prostě nebude. Mám to tak nastavené a mám radost z úplně jiných věcí.

Tohle zase potěší, že dosahujete úspěchy s vlastními odchovankyněmi, viďte?
V Hradci je to pravidlem, že víc než polovina týmu prošla naším dorostem. Neříkám, že každý rok je tak skvělý, že z dorostu někdo přijde, ale když to vezmu průměrem, tak jedna dvě hráčky vždycky za dva roky, za jeden dorostenecký cyklus, se do prvního týmu dostanou.

Co by hradecký klub potřeboval zlepšit z hlediska podmínek?
To je spíš otázka na našeho manažera a šéfa klubu Miroslava Volejníka, ale zrovna jsme se o tom s hráčkami bavily, že by chtělo vylepšit zázemí šaten, které jsou v havarijním stavu, i když hráčky už jsou na ty podmínky zvyklé. Vylepšení by bylo dobré, aby se holky cítily ještě lépe. Za druhé určitě finanční podmínky. O nové hale nemluvím, my tu naši malou halu máme rády, je tady skvělá atmosféra, naši fanoušci jsou výborní. Na druhou stranu kdybychom chtěly hrát poháry, tak to v naší hale nejde.

Basketbal jste aktivně hrála, ale vaši kariéru přibrzdilo zranění kolena. Prý už od jedenácti let jste chtěla být trenérkou?
Sport jsem začala sledovat od tří let, a to nejsem ze sportovní rodiny. Rodiče to nechápali, když jsem se s nimi ve třech letech hádala, že se chci dívat na hokej. Pak už to bylo jenom o tom, jaký sport budu dělat. A basketbal byla náhoda, protože spolužačky šly na první trénink, tak jsem šla s nimi a tento sport jsem si zamilovala. Pravda je, že už v jedenácti letech jsem začala trenérům do toho mluvit. A tehdy jsem si řekla: Budu trenérka. Úplně jsem pocítila, že to je to, co chci dělat.

Jak je vidět, volba to byla z vaší strany správná. Jste úspěšnou trenérkou. Dokonce jste prý dostala nabídku vést reprezentační tým žen. Jak je to blízko?
Momentálně je tato otázka aktuální. Nabídku mám na stole a vypadá to, že by se to mohlo stát skutečností, ale není to ze strany federace oficiálně potvrzené. Byl by to vrchol, proto se mi to i těžko odmítalo. Vím, že reprezentační tým se bude muset v nejbližších třech čtyřech letech přetvořit, protože po Katce Elhotové, co si budeme povídat, chybí rozdílový hrát, a také Romaně Hejdové. Chybí lídr, proto bych do toho šla s tím, že budu mít nějaký ten rok k dobru a bude to na delší dobu. Jinak bych do toho nešla.

A zůstala byste dál v Hradci?
Jsme domluveni, že bych ještě rok byla v Hradci a dál je to otevřené. I když to může vypadat jako střet zájmů, tak já to vidím jinak. Myslím si, že trenér by měl mít stejný trénink jako hráčky z pohledu trenérské praxe, koučování a zachování si zápasových reakcí. A to v klubu je. Neumím si představit, že z toho trenér vypadne.

Jaké je vaše trenérské motto?
Vycházet s hráčkami po dobrém, jak už jsem říkala. Neřvat na ně, ale být důsledná a věřit jim. Nesnášela jsem, když trenéři hráčkám nevěřili.

Vedete mládežnické reprezentační týmy. Loni jste s výběrem do 19 let obsadily na mistrovství světa šesté místo, což byl pronikavý úspěch. Letos v červnu vás čeká evropský šampionát s národním týmem do 20 let. S jakými ambicemi do turnaje vstupujete?
Po vylosování skupin jsem neměla moc velkou radost. Máme Maďarky, které byly třetí na mistrovství světa. Dále Francouzky, které hrají o titul nebo o medaili každý rok. A jako třetí jsou Nizozemky. Takže máme dvakrát podtrženou skupinu smrti. Náš tým je ten, který odehrál mistrovství světa a šesté místo je naprosto úžasné. Byly jsme jako druhý nejlepší evropský tým. V těchto turnajích je to někdy nevyzpytatelné. My jsme také hrály o bytí a nebytí s Japonskem, kde šel basket za poslední roky nahoru. Byla bych ráda, kdyby týmový duch pokračoval a přenesly jsme si ho i do mistrovství Evropy. Hranice úspěchu a neúspěchu je tenká. Týmy jsou nesmírně vyrovnané jako v ženské složce. Jako vždy je mým cílem, abychom předváděly co nejlepší basketbal a dokázaly ze sebe dostat maximum.

Jakou myšlenku byste vyslovila v souvislosti se sportem?  
Myslím si, že lidé by neměli sportu úplně propadnout a brát to tak, že to je jediná věc na světě. Sama jsem k tomu došla, proto se snažím chápat i holky, které se rozhodnou v šestnácti letech se sportem skočit, protože chtějí dělat něco jiného. A mají na to plné právo. Zaměřovat se jenom úzce na sport, na tuhle jednu věc, je chyba. Možná to vyzní ode mě jako od sportovní trenérky divně, ale byť nám sport přinese do života hodně, přinese nám i spoustu hezkých okamžiků, samozřejmě i těch těžkých, a formuje nás, tak to není jediná věc na světě. Důležité je, aby každý našel v životě to, co ho baví a aby zjistil, pro co má talent.   

Co dalšího řekla Romana Ptáčková, mimo jiné o svých dětech - dceři Romaně, mistryni světa v mažoretkovém sportu či synovi Matějovi, bývalém hradeckém fotbalistovi, si poslechněte v podcastu.

Jiří Tůma, Jan Kraus
jiri.tuma@salonkyhk.cz
Foto: Luboš Lorinc/hradeckelvice.cz