Sobota

1. října 2022

Nyní

Zítra

10°

Svátek má

S divadlem jsem začínal na hradecké Střelnici, vzpomíná Miroslav Táborský

29. 4. 2022

Miroslav Táborský je jedním z nejoblíbenějších českých herců. Málokdo ale ví o tom, že sám sebe také nazývá hrdým Hradečákem. Do Hradce Králové se přestěhoval krátce po svém narození, vyrůstal v Orlické kotlině, chodil v Hradci na základní, střední i vysokou školu a také zde vůbec poprvé stál jevišti. Jak na čas v našem městě vzpomíná? Jak si užil natáčení pohádky Lotrando a Zubejda a co pro něj znamená angažmá v Divadle Járy Cimrmana? To a mnohem víc se dozvíte ve speciálním dílu Podcastu Vítka Martince s Miroslavem Táborským.

Mirku, jako místo vašeho narození se uvádí Praha, kolik vám bylo, když jste se do Hradce přestěhoval s rodiči?
To bylo na roce a půl. Takže v Hradci jsem vyrůstal a byl jsem tu až do 23 let, kdy jsem odešel na divadelní fakultu. Jinak nikdo z mé rodiny odsud nepocházel. Maminka byla z Valaška a tatínek byl voják z povolání, takže jsme různě cestovali po republice a Hradec byl ta poslední zastávka.

V jaké části Hradce jste bydleli?
V Orlické kotlině. Bydleli jsme v jednom z těch domů z padesátých let. Vzpomínám, že tam, kde je dnes hala Slavie, bylo tehdy pole. Chodil jsem v Hradci postupně na základní školu, na Gymnázium J. K. Tyla i na univerzitu.

Jak jste se dostal tehdy k amatérskému divadlu?
To bylo asi v 15 letech. Šel jsem dělat na Střelnici konkurz do Kaleidoskopu, což bylo tehdy divadlo malých forem. Pamatuju si, že jsme tam byli tři a všechny tři nás vzali. No a tak jsem vlastně začal s divadlem. Pak jsem se ještě vlastními rukami zúčastnil budování studia PH v Adalu. Později jsem hrál i s Třebechovickými nebo Jaroměřskými ochotníky.

Předpokládám, že po maturitě jste měl jasno, že chcete ve svém životě dělat divadlo. Na DAMU vás nevzali celkem čtyřikrát. Co to dělalo s psychikou, takhle mladého, ambiciózního kluka?
Vždycky, když přišel ten zamítavý dopis, tak to bolelo. Na druhou stranu toho určitě nelituju, protože za tu dobu, než mě vzali, mi spoustu věcí došlo. Na těch prvních přijímačkách jsem byl fakt špatný. Pak se to zlepšovalo, ale přišly mi do cesty zase nějaké kádrové problémy. Hrál jsem v každé volné chvíli divadlo a věděl jsem, že i kdyby mě nevzali ani na popáté, tak půjdu do divadla hrát na elévskou smlouvu do Mostu nebo do Šumperka.

Než jste se na DAMU dostal studoval jste v Hradci na pedagogické fakultě, obor fyzika a základy techniky. Proč jste si vybral zrovna tenhle obor?
No, vybral. On si spíš vybral mě. (smích) To vyplývalo z těch kádrových potíží. Na základce mi šlo dobře všechno, ale i přesto mi rodiče radili, abych si zvolil technicky založenou střední, kdyby mi kvůli těm problémům nedovolili potom studovat vysokou školu. Takže když mě jako zázrakem přijali na gympl, bylo volno už jen v matematicko-fyzikální třídě. No a když jsem se potom hlásil na peďák, tak to bylo vlastně podobný. Ten výběr moc velký nebyl, tak jsem šel na fyziku a základy techniky. Doufal jsem, že tam nějak vydržím, než mě vezmou na DAMU. To jsem netušil, že to budu muset dostudovat.

Oblíbil jste si v době svých studentských let nějaké místo nebo podnik v Hradci?
Musím říct, že Hradec je krásné město se spoustou nádherných míst. Je odtud kousek do hor, jsou tu krásná místa na koupání. Spoustu jsme toho zažili ve Svinarech na písáku nebo na Stříbrňáku. Rád jsem také chodil k Hučáku, protože to bylo nedaleko od mého gymplu. Stejně rád jsem chodil i k soutoku, do mých oblíbených sadů nebo běhat podél Orlice.

Byl jste v Hradci někdy v poslední době?
Teď už dlouho ne. Od té doby, co mi zemřeli rodiče, už jsou to jen takové rychlé průjezdy.

Po dostudování DAMU jste se velmi rychle dostal před televizní a filmovou kameru. Jak se vám to povedlo?
Mně přijde, že to přišlo tak nějak postupně. Možná jsem měl výhodu, že když jsem končil DAMU, byl jsem už starší a tím pádem i vyzrálejší než moji spolužáci. I tak jsem si musel na všechno počkat. Byla to pomalu vzestupná kariéra.

Na začátku své kariéry jste se objevil v dnes už kultovních filmech jako třeba Takový prapor, Kolja nebo Tmavomodrý svět. Já jakožto zástupce mladší generace, bych se pozastavil u mé oblíbené pohádky Lotrando a Zubejda. Jak vzpomínáte na její natáčení?
Bylo to docela dramatické natáčení v produkčně poměrně chudých podmínkách, ale sešla se tam skvělá parta lidí. Byla to opravdu krásná práce, i když někdy dobrodružná a náročná, jako třeba těch 14 dní v Bulharsku, kde jsme natáčeli scény u sultána.

Viděl jste do té doby vůbec někdy velblouda takhle z blízka?
Je pravda, že na něm jsem strávil přes polovinu filmu. A to je jako, když jezdíte v prvním patře. To je velký zvíře. Ale pořád to bylo lepší, než to co měli kolegové Gerendáš se Sypalem, protože ti toho velblouda museli vodit. A ten velbloud na ně třikrát denně prskal obrovské dávky slin.

V roce 1990 jste dostal angažmá v budově ve které se nacházíme, tedy v divadle Dlouhé. Hned o rok později jste tady dostal za roli Jindřicha ve hře Konec masopustu cenu Alfréda Radoka. Hrál jste tu postavu rád?
Hrál jsem to moc rád. Byl to úplně naivní prosťáček. Takový opravdový dobrák, na kterém si celé okolí smlsne a řeší si na něm svoje problémy a konflikty. A on zůstává jako čistý nepopsaný list. Zatímco v té samé době jsem hrál třeba i Fausta. A to je velmi diametrální rozdíl. A to mě na tom divadle vždycky bavilo, že můžu mít tak rozdílné role. Zatímco před kamerou jsem hrál spíše záporné postavy nebo blbce.

Díky vašemu nádhernému, znělému hlasu vás obsazují jak v rozhlase, tak i v dabingu. Z těch dabingových rolí bych vypíchnul třeba Lorda Voldemorta v oblíbené sérii Harry Potter.
Tam se ten hlas zas tolik neuplatil. On tam moc nemluví. A když mluví, tak takovým pološeptem, takže pro spoustu lidí je překvapení, když zjistí, že ho dabuju já.

Zaujalo mě, že od roku 2014 jste členem Divadla Járy Cimrmana. Jak velká je tohle pro herce pocta a byl jste rozhodnutý hned, že tu roli vezmete?
Nebyl. Já si myslím, že je to hlavně pocta lidská. Protože to je společenství velmi vzdělaných, chytrých a slušných lidí. Chlapů, poněvadž je to pánský soubor. A já jsem moc rád, že jsem to nevzdal, protože když mi Zdeněk Svěrák po smrti Ladislava Smoljaka nabídl, jestli bych se s ním nestřídal v pohádce Dlouhý, široký a krátkozraký, připadalo mi jako nesmysl, abych si dovolil tu nabídku vzít. Zpětně jsem moc rád, že jsem do toho šel. Teď už mám tři role a čeká mě čtvrtá.

Mirku, děkuju mockrát, že jste si udělal čas a ať se vám daří a hodně zdraví, to je v téhle době potřeba nejvíc.
Děkuju za pozvání a zdravím všechny Hradečáky!

Vítek Martinec
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek