Sobota

1. října 2022

Nyní

Zítra

10°

Svátek má

Do Klicperova divadla jsem se zamiloval už v Brně, vzpomíná herec Jan Sklenář

4. 8. 2022

Jan Sklenář. Jméno, které milovníkům divadla v Hradci Králové není potřeba dlouze představovat. Dvě dekády byl jednou z nejvýraznějších postav Klicperova divadla. Diváky bavil nejen svým obdivuhodným hereckým uměním, ale také skvělým zpěvem. Žebrácká opera, Ještěři nebo Mrzák Inischmanský. To jsou názvy některých z her, ve kterých zanechal nesmazatelnou stopu. Nejen o svém angažmá v Hradci Králové hovoří v podcastu Vítka Martince dnes už herec Divadla v Dlouhé Jan Sklenář.

Část rozhovoru s Janem Sklenářem si můžete přečíst v psané podobě. Pokud však nechte přijít o žádné otázky, pak si pusťte celý rozhovor na našem youtube kanále

Vzpomínáš si na moment, kdy jsi se rozhodl, že chceš dělat divadlo?
K divadlu jsem se dostal přes muziku. Od malička jsem zpíval a měl jsem velké štěstí na pěveckého profesora Vladimíra Richtra, který mi velmi nenásilnou firmou otevřel bránu muziky a hlavně barokní muziky. A díky němu se pak objevila paní učitelka divadla, která hledala záskok. Pamatuji se, že mě to hned neskutečně vzalo.

Za roli Macheatha v inscenaci Žebrácká opera jsi byl před lety nominovaný i na cenu Thálie. Měl jsi tu postavu rád?
Tehdy to režíroval Daniel Špinar, který velmi miluje popkulturu a ten Macheath je živý, vášnivý, euforický a velmi úspěšný. A vzpomínám si, že právě Daniel na to šel hodně přes pohyb a přes muziku a celé to bylo pojaté jako horečka sobotní noci. Díky hudbě se mi do té postavy líp dostávalo, byť já určitě nejsem stejný typ člověka jako je Macheath.

Co vlastně rozhodlo o tom, že jsi po dostudování fakulty múzických umění zamířil do angažmá do Hradce Králové?
Z obavy, že mě nikde nebudou chtít, jsem poslal životopis skoro do každého divadla. Pamatuji si, že zájem projevil Zlín a Hradec, který jsem si přál ze všeho nejvíc. To se mi vlastně v životě hrozně málo stává, že by se mi splnilo něco co si přeju. Většinou je to naopak. Tehdy si mě ale Vladimír Morávek opravdu vybral. Já jsem se do Klicperova divadla zamiloval už v Brně, kam přijeli zahrát Hamleta a celé první dějství se odehrávalo před divadlem. Takže na té Lidické, což byla hlavní dopravní tepna, stálo 700 lidí, kvůli kterým byla tehdy zastavená doprava. Celé Brno tehdy bylo paralyzované. Od té doby jsem si moc přál podobné divadlo dělat.

Když jsi přišel do Hradce jako začínající herec, jakými roličkami jsi tady začínal?
Nejprve jsem měl maličkou roli, ve které jsem alternoval s kamarádem od techniky. To jsem se vlastně jen párkrát prošel po jevišti. Potom už přišla velká role ve hře Nepohodlný indián. Byl to takový divoch, kterého si všiml učitel baletu někde v prérii a udělal z něho fenomenálního tanečníka. Pro mě to byla na začátek velká role, díky které jsem se seznámil s celým souborem.

Kdo z těch režisérů, kteří v Hradci působili, tě naučil nejvíc?
Já si myslím, že asi Vladimír Morávek. I přesto, že jsme si třeba úplně nerozuměli, tak jsem ho vždycky velmi respektoval a líbilo se mi, jak tím divadlem žije. Z těch her si vždy vybral pro něj důležité věci a na těch to stavěl. Vždycky to mělo obrovské tajemství a něco mezi řádky. A byla to hodně výtvarná představení, emocionálně intenzivní. S Davidem Drábkem přišlo takové velké uvolnění. On je asi nejvíc autor a to takového velmi vtipného, nadhledového směřování, takže spousta těch věcí vycházela z naší společné improvizace. On nadhodil téma, já si vymyslel monolog a on do něj nastřílel pár fóru a uhladil to.

Jednou z rolí, na které já osobně moc rád vzpomínám byl Billy v Mrzákovi Inishmanském. I proto, jak jsi dokonale dokázal zahrát toho mrzáka fyzicky, to muselo být dost náročné vydržet celé ty dvě hodiny, ne?
Já jsem vyrůstal s fyzicky hendikepovaným člověkem ve velmi těsné blízkosti a jsem tím hodně ovlivněný. Můj kamarád je velmi chytrý člověk, ale je naprosto tělesně ochromený. A já jsem cítil, že by ta postava měla mít i nějaké takovéhle vlastnosti. Celou dobu jsem na to svého kamaráda myslel a hrál jsem v podstatě o tom jeho zakletí v tom zkamenělém těle, takže to pro mě bylo takové hodně silné.

Ty jsi se rozhodl zhruba před dvěma lety z angažmá v Klicperově divadle odejít, co o tom rozhodlo? Dostal jsi nějakou lepší nabídku?
Žádnou nabídku jsem nedostal. Schylovalo se k tomu ale už delší dobu, protože já v Praze dělám už přes 10 let v různých projektech, ať to byl Kudykam od Hapky s Horáčkem, muzikál Mauglí od Osvaldové se Soukupem nebo Romeo a Julie do Shakespearovských slavností. Dostal jsem ve 40 letech dojem, že je třeba se někam pohnout. Taky jsme se rozhodli s mým dlouholetým přítelem Mírou Zavičárem, že se po 20 letech konečně vezmeme uzavřeme tak tu naší kapitolu „dětství“ a postavíme se na vlastní nohy. Odešli jsme z Klicperova divadla, Míra dostal angažmá v Dlouhé, já byl chvíli na volné noze a nakonec nastoupil do stejného divadla jako on.

Ty už jsi nakousl Kudykam Michala Horáčka a Petra Hapky ve Státní opeře v Praze. Jaké to bylo setkání s těmito dvěma muži?
Naprosto zásadní, i když do značné míry mi pomohla náhoda. Filip Rajmont dělal v Praze společně se Sandrou Novákovou pořad Barování. Do něj chodili zpívat různí kolegové z divadel. Když to začalo být známější, tak tam zavítal notorický hledač talentů pan Horáček. No a my jsme s kolegy připravili takové francouzské šansony a on mě okamžitě oslovil a vrazil mi do ruky scénář s tím, že by byl rád, abych v tom představení hrál. Když jsem potom zpíval na takovém konkurzu skladbu Smích z vedlejšího pokoje, tak poté, co jsem dozpíval, se pan Hapka vymrštil ze sedačky a zakřičel "já mám z něho husinu!". A role byla moje.

Vítek Martinec, Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek