Talent Firbacher: Hodně věcí jsem si uvědomil. Chci si zahrát v Hradci ligu

„Skauti Southamptonu ho nadále sledují. V tuto chvíli je to nejtalentovanější střední útočník v České republice," uvedl na podzim roku 2018 britský deník The Guardian, na jehož seznamu 60 největších talentů světového fotbalu ročníku narození 2001 figurovalo i jméno Filip Firbacher. O té doby se kluk z Chlumce, jak sám o sobě zanedlouho dvacetiletý útočník mluví, do světa nevydal, zůstal v Hradci Králové, na kontě má padesátku druholigových startů v dresu Votroků a ve Vlašimi, kde hostoval. Na ligový start čeká.

„Jsem Hradečák, takže pro mě je hlavním cílem porvat se o místo v prvoligovém kádru a hrát za Hradec první ligu. To mám pořád na prvním místě,“ má jasno Filip Firbacher, který na podzim nastupoval za hradecký B-tým v České fotbalové lize a s osmi brankami patří mezi nejlepší střelce soutěže. Nyní chce svoji kariéru zase pořádně nastartovat.  

V roce 2018 jste byl zařazen mezi šedesát největších talentů světa, ale za poslední tři roky vaše fotbalová kariéra vzhůru neletěla, spíš naopak. Čím to podle vás je?
Je to pravda. Rok 2018 pro mě znamenal strašně velký skok nahoru. O kluka z Chlumce se najednou začaly zajímat všechny možné tisky, média... Bylo to krásné období, ale od té doby jsem malinko začal stagnovat, ať už to bylo zaviněné mnou samotným nebo kvůli vnějším vlivům. Když se podívám nazpátek, tak jsem si dost věcí uvědomil a chtěl bych se dostat zase výš, na tu úroveň, kde jsem byl. A teď budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal zpátky. Poslední dva roky jsem měl špatně nastavenou mysl. Myslím si, že teď jsem si hlavu nastavil dobře a ještě všem ukážu, co ve mně je.

Co říkáte slovům například Karla Krejčíka, trenéra hradeckého béčka, že byste měl zlepšit přístup k tréninkům?
Zpětně můžu říct, že ode mě to nebylo ve všech směrech úplně ideální. Co říkal trenér Krejčík, tak mu musím dát v některých věcech za pravdu. Jak jsem byl v béčku, tak jsem si myslel, že mi stačí trénovat na sedmdesát procent a ne na sto. Kvůli tomu jsem zapadnul do průměru třetiligového béčka a nyní vidím, že to bylo špatně. Musím na sobě pracovat víc.

Na podzim jste dal osm gólů ve třetí lize, patříte mezi nejlepší střelce soutěže. Co tedy teď potřebujete zlepšit, abyste se i mezi dospělými prosazoval tak výrazně jako v dorostu?
Myslím si, že bych měl zlepšit pohyb po hřišti. Na podzim to bylo ovlivněné tím, že jsem před podzimní části vůbec neabsolvoval letní přípravu kvůli zranění kolena. Měl jsem kondiční deficit. Také bych měl zapracovat na nastavení v hlavě na zápas. V utkáních, kdy jsem dal gól, to bylo dobré, ale byly i špatné zápasy, kdy jsem se střelecky neprosazoval. Svoji výkonnost musím vybalancovat.

Hradeckému áčku se nyní v lize daří, tam bude asi těžší se prosadit. Jaké kroky máte v plánu na jaro? Chcete zůstat v béčku, nebo odejít na hostování do jiného klubu?  
Abych řekl pravdu, v béčku bych nechtěl zůstat. Nabízejí se různé možnosti, ale chci říct, že jsem Hradečák, takže pro mě je hlavním cílem porvat se o místo v prvoligovém kádru a hrát za Hradec první ligu. To mám pořád na prvním místě, a tak to taky zůstane. Když se ale v áčku nebude se mnou počítat, tak bych chtěl zvolit formu hostování nejlépe ve druhé lize, kde už mám padesát startů. Myslím, že bych tam byl platný hráč.

Vy jste opravdu velmi rychle vylétl. Ve svém věku už máte za sebou stáže v anglickém Southamptonu či nizozemském Feyenoordu Rotterdam. Co vám to ukázalo?   
Vzpomínám na to jenom v dobrém. Ukázalo mi to svět velkoklubů, jak se hráči připravují na profesionální fotbal už od mládeže. Tohle jsem poznal až tady v hradeckém áčku, kdežto tam se tak trénuje už od patnáctiletých. Ti kluci mají jen fotbal a k tomu školu. Chtěl bych se na tuhle úroveň zase vrátit, i když teď k tomu mám dál, než jsem měl předtím, ale je to také jedna z mých motivací.

Jaké zážitky jste si odnesl?
V Southamptonu jsem trénoval s týmem do 23 let, což je béčko týmu Premier League. Zážitků bylo hodně. Už je ten, že jsme chodili do jedné jídelny s hráči áčka. Potkal jsem tam třeba současného anglického reprezentanta Dannyho Ingse a obědvat tam chodil i Virgil van Dijk, dnes hvězda Liverpoolu. Všechno, co tam člověk poznal, bylo skvělé.

U vás je zajímavé, že jste skoro do čtrnácti let chytal v brance, ale v šestnácti už jste byl obávaným útočníkem české mládežnické reprezentace a oslňoval fotbalový svět. Jak se vám to povedlo?
Občas jsem i do těch čtrnácti let chodil hrát do pole, ale je to docela sranda, že do třinácti let bylo pro mě primární chytání. (úsměv) Myslím si, že jsem byl dobrý gólman, ale jen když se hrálo na půl hřiště na menší branky. Jakmile se přešlo na velkou bránu, tak jsem byl na tu bránu malej. Trénoval mě můj taťka a paradoxně mě za prvního půl roku na větším hřišti ani jednou nedal do branky od začátku zápasu. Tak jsem si říkal, co s tím? Tehdy to bylo v RMSK Cidlina, kdy jsem hrál s o rok staršími kluky. Zrovna jsme hráli zápas proti Hradci a taťka mě pustil hrát do pole. Zápas se mi docela povedl a od té doby už jsem nastupoval jako hráč. Druhý půlrok už jsem byl u starších kluků dokonce kapitán. Pak jsem zůstal ještě rok v Cidlině, než si mě vytáhl do Hradce trenér Vlasta Frýdek.

Možná se zeptám divně, ale jak jste mluvil o pohybu, není na vině trochu fakt, že jste do třinácti let chytal v brance?  
Nad tím jsem se nikdy pořádně nezamýšlel, ale teď když to slyším, tak asi máte pravdu. Mně chyběly hlavně tréninky techniky. Já jsem nikdy nebyl technický hráč. Někdy ve třinácti letech si mě trenér Vlasta Frýdek vytáhl na přípravu s hradeckým ročníkem 2000. Za ten půlrok jsem se fakt hodně zlepšil v práci s balonem. A od té doby už můžu říct, že nejsem úplné kopyto a technicky řadu věcí zvládám. (úsměv) Ale jak říkáte, tím, že jsem do třinácti let stál v bráně, tak mě to mohlo v pohybu nějakým způsobem limitovat, protože jsem nebyl naučený tolik běhat, i když za ty roky už jsem si mohl zvyknout. A jak o mně říkají, že jsem v něčem malinko línější, tak je pravda, že si někdy malinko ulevím a možná to je tím, že jak jsem stál v brance, tak jsem nebyl úplně zvyklý vynaložit tolik úsilí.

Další zajímavostí je, že vy působíte jako rozhodčí. Našel jste se v pískání?
Pískám okresní přebor a III. třídu tady na Královéhradecku. Baví mě to. Myslím si, že jsem dobrý rozhodčí, že většina hráčů už mě zná a přistupují ke mně s respektem. Vzhledem k tomu, co mám za sebou, tak si ani tolik nedovolí. Ti hráči jsou rádi, že je píská někdo mladý, má cit pro hru víc než třeba někteří starší rozhodčí. Kluky na hřišti to baví, mě to taky baví, a když jsem hrál třetí ligu, což už nyní, jak jsem řekl, bych hrát nechtěl, tak to byla super doplňková činnost a taky přivýdělek.

A někdo už na vás zakřičel? Rozhodčí jsou, zvlášť v okrese, často terčem různých poznámek.
Myslím si, že ti hráči ke mně, nechci říct, že vzhlížejí, to je silné slovo, ale vědí, že je přijel pískat kluk, který má ve fotbale něco za sebou a někam se dostal. Oni vědí, že jsem úplně normální kluk, že se dokážu s nimi v klidu bavit a nebyl snad ani jediný zápas, v němž by mi někdo vynadal. Za to jsem samozřejmě rád.

Vidíte, do ligy se můžete dostat také jako rozhodčí. Ale hráčská kariéra má určitě přednost, ne?
Na prvním místě je samozřejmě fotbalová kariéra. Chci ještě něco dokázat jako hráč. Totálně jsem změnil myšlení, nastavil jsem si to v hlavě úplně jinak, než jsem to měl za poslední dva roky, kdy jsem byl zabrzděný na jednom místě jednak z okolních vlivů, ale hlavně kvůli sobě. Pochopil jsem, že to bylo špatně, k ničemu by mně nepomohlo nějaké urážení se, takže jsem se v hodně věcech změnil. Konečně snad i dospěl a ještě všem ukážu.

Zářil jste tady v Hradci i v mládežnických reprezentacích, kde jste za národní týmy od 14 do 20 let odehrál okolo šedesáti zápasů, ale to je minulost. Berete to tak, že teď začínáte úplně od nuly?
Beru to tak. Samozřejmě bylo hodně věcí, které se mi v kariéře povedly, ale také bylo dost věcí, co se mi nepovedly. Teď bych je udělal jinak. Ale už je to pryč. Teď se musím koukat hlavně dopředu. Věřím, že ještě přijde šance a přijde můj čas.

Přestup do Brentfordu zhatila tragická událost

V roce 2018 měl Filip Firbacher také nejblíže k přestupu do zahraničí. „Tehdy jsem měl jít do Brentfordu, kam přestoupil můj kamarád Honza Žambůrek,“ poukázal a zmínil i odchovance pražské Slavie. Přestup se řešil v létě. „Už to bylo všechno domluvené, dokonce mi platili půlroční doučování z angličtiny, už se mnou počítali,“ popisuje talentovaný fotbalista.

„V Brentfordu je to tak, že oni nemají mládež, mají jenom béčko a áčko a do klubu se může přestupovat až od sedmnácti roků. Mně v té době bylo šestnáct. Naopak Žambimu už bylo sedmnáct, takže jeho koupili v létě a mně řekli, že buď můžu zůstat v Hradci a přestoupit tam až v zimě, nebo můžu jít na půlroční hostování do dánského Midtjyllandu, který má stejný majitel,“ vysvětluje.  

U Firbacherů vše zvažovali, Filipův otec Martin je dlouholetý fotbalový trenér, nyní předseda třetiligového klubu FK Chlumec nad Cidlinou.

„Rozmýšleli jsme se, a teď možná bohužel, jsme se rozhodli zůstat v Hradci. Ale tehdy se mi tady dařilo, hrál jsem už za devatenáctileté, za půl roku jsem dal asi patnáct gólů a byl jsem nejlepším střelcem juniorské ligy. Sám jsem byl připravený, že v zimě odejdu do Brentfordu,“ uvedl Firbacher.  

Všechno bylo domluvené, čtyři dny po svých sedmnáctých narozeninách měl Filip Firbacher odcestovat do Anglie. „Vím, že 25. prosince jsem tam měl odletět, jenže se stala tragická událost, Robert Rowan, sportovní ředitel Brentfordu, ve svých osmadvaceti letech náhle zemřel na infarkt a všechny zimní přestupy, včetně toho mého, byly zrušeny,“ popsal nešťastnou událost.

„Hodně mě to mrzí, protože když se teď podívám, jak Honza Žambůrek trénuje s týmem Premier League a díky hostování má už na kontě nějakých dvacet startů ve druhé anglické lize, tak je to parádní,“ přiznává.

Pro Filipa Firbachera je to i motivace. „Na jednu stranu mě to mrzí, že nejsem tam, kde jsme si všichni přáli, abych byl. Na druhou stranu vidím, že je stále možné se tam dostat, protože to jsou všechno moji vrstevníci, kteří jsou podobně dobří jako já. Hráli jsme v jednom týmu, byli jsme na stejné úrovni. Beru to jako motivaci, vidím, že to jde, a zároveň to těm klukům přeju, hlavně Honzovi Žambůrkovi, protože to je opravdu dobrej kluk a můj dobrej kamarád, takže jsem šťastný i za něj,“ uzavřel Filip Firbacher.

Jiří Tůma
jiri.tuma@salonkyhk.cz 
Foto: fchk.cz, fotbal.cz/Jan Tauber