Neděle

28. listopadu 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Krása žen nenechává člověka v klidu, tvrdí fotograf a mistr aktů

17. 5. 2021

Krása žen nenechává člověka v klidu, tvrdí fotograf a mistr aktů 34 snímků
Výtvarné akty fotí téměř šedesát let. V tomto uměleckém směřování patří mezi skutečné legendy. Fotograf Miloš Vojíř (83) z Hradce Králové má rád krásu, jemnost, úctu k ženě a určitou decentnost. „Akt by měl mít svoji intimitu a tajemnost. Tomu zůstávám věrný, ať jde vývoj jakýkoli směrem,“ řekl magazínu Salonky fotograf, který tvrdí, že když se ženský akt líbí ženám, je dobrý.

Pane Vojíři, vašim hlavním fotografickým tématem jsou ženy. Jak dlouho se právě tomuto žánru věnujete?
Asi jako každý fotograf jsem zpočátku zkoušel fotografovat všechno. Bylo to takové laborování, ale postupně mě začalo víc bavit fotografování lidí. Leckdy mi vadilo nedobré světlo, a tak jsem zatoužil po vlastním ateliéru, kde bych mohl se světlem více kouzlit. A v takovém prostředí již šlo více tvořit, a již tehdy byly objekty fotografování nejvíce dívky a ženy. Bylo to někdy v roce 1964. Takže se tomuto žánru věnuji již skoro šedesát let.

Pamatujete si na první ženu před vašim objektivem? Kdy to bylo a co vám tehdy šlo hlavou?
Samozřejmě první fotografie vznikaly s přítelkyní. Musím dodat, že každý fotograf se věnuje tématu, které se mu líbí a má ho rád. No, a já mám rád ženy. Obdivuji je z mnoha pohledů, jejich krása nenechává člověka v klidu. Ženské tělo vždy bylo, je a bude opěvováno a zobrazováno ve všech druzích umění. Ale každý fotograf má k tomuto tématu vlastní osobitý přístup.

Vraťme se ale na začátek vaší tvorby. Kdo, nebo co vás přivedlo k fotografování?
Nejdříve jsem kreslil a později, když jsem objevil možnosti fotografického přístroje, mě uchvátily jeho možnosti. Snad tím, že jsem vystudoval strojnickou průmyslovku a léta jsem kreslil, ty činnosti se prolnuly právě ve fotografii. Vždyť fotografie je kreslení světlem. Musím ale dodat, že jsem chtěl jít na uměleckou školu, ale v té době si musel žák vybrat pouze něco z tak zvaných umístěnek. Ta o něco delší cesta za svým snem ale měla i svoje klady.

Co jste zachycoval, než vás umělecky pohltilo něžné pohlaví?
Již jsem se o tom zmínil. Pominu-li úplné začátky, od fotografování lidí na ulici, postupně portréty, móda až poté akty. Šlo to ale rychleji, než by se zdálo, to poslední téma mě již neopustilo dodnes.

Proč jste se vydal právě cestou aktu, čím jsou pro vás ženy inspirativní? V čem tkví kouzlo jejich nahoty?
Musíme si představit, že tehdy se nahota nikde neobjevovala, nebo výjimečně, a tak i moje první výstava v Hradci Králové v roce 1967 byla tak trochu senzací. Dodnes potkávám lidi, kteří si ji pamatují a mluví o ni. Protože ji pořádal Dům kultury v Hradci Králové, vozil ji pak po různých městech a vlastně mu vděčím za svůj start ve fotografii aktu. Ženy mě inspirují stále a ženské tělo nepřestanu nikdy obdivovat. Každé je trochu jiné a také každá žena je jiná, a to nejen tělem, ale i chováním, citem, intelektem i přístupem k fotografování. Když se to všechno sejde v jedné bytosti a model i fotograf naleznou stejnou notu, vzniknou působivé fotografie. Ty nejlepší fotografie byly vytvořeny v určitém tvůrčím zápalu, euforii a souznění modelu a fotografa.

Experimentoval jste někdy?
Fotograf se samozřejmě snaží na příchod modelu a fotografování připravit. Vše ale nelze předem úplně domyslet. Začne se tedy od připraveného a pak se dotváří, až experimentuje. Ne vždy lze realizovat, co si člověk vymyslí. Někdy se stane, že to, co bylo předem připravené, nejde s modelem nafotografovat. Většinou pak vzniknou jiné fotografie. Mně vždycky vyhovovalo pracovat s jednou modelkou delší dobu, i více let, protože nastane větší porozumění a oba se více poznají. Přináší to daleko lepší výsledky.

V článku z časopisu Československá fotografie z roku 1967 souvisejícím s výstavou právě v Kulturním domě v Hradci Králové říkáte, že vám nevyhovuje improvizace, ale vše si nejprve zaznamenáváte na papír a kreslíte do nejmenšího detailu. Mohl byste to vysvětlit?
Přípravu pomocí kreseb používám dodnes, i když o trochu méně. Rád se probírám kresbami, které jsem dělal třeba před třiceti lety, a dokonce se k realizaci někdy vrátím. Je třeba dodat, že ne každá modelka se hodí na to, co si předem nakreslím, nebo, kresba je sice pěkná, ale vymyšlenou pózu nedokáže udělat.

Obligátní otázkou bývá, zda jste měl v oblasti aktu vzory. Měl? Které?
Samozřejmě se autor shlédne v některých vzorech, občas se pokusí něco takového udělat, ale jen jako cvičení. Výsledek nesmí použít, je nutné si nalézt svoji cestu. Chce-li se autor někam dopracovat, musí si najít svoji cestu a jít po ní, ať si okolí tvrdí, co chce. Bude-li stále měnit svoji práci podle současné módy, nikdy nebude mít svůj rukopis. A moje vzory? Irving Penn, Haskins, Stibor, Drtikol, Kuščynskij, moc jsem obdivoval Milana Borovičku. Takovým fotografickým bohem byl pro mě ale vždycky Miloslav Stibor, se kterým jsme se nakonec spřátelili. Bylo pro mě největší poctou, když mě požádal o zahájení jeho výstavy v Pardubicích. Samozřejmě bych ale mohl uvést i další jména.

Máte svůj osobitý recept, jak dostat modelky před fotoaparát? Kde k nim přicházíte?
Často jde o náhodné setkání. Když mě ale někde na veřejnosti zaujme nějaká žena jako vhodný typ, pozoruji ji, posuzuji postavu, pohyby, chování, a případně ji oslovím. Stručně, ale samozřejmě slušně, taktně a dám ji vizitku. Na internetu si může zjistit, kdo jsem, co dělám i jak to dělám, je na ní, zda se přihlásí. Většinou se ozvaly a došlo ke spolupráci. Dnes ale již tento postup nepoužívám, jde spíše o náhody. Je ale pravda, že se dnes již z několika důvodů fotografování aktů téměř nevěnuji. Mám však bohatý archív, se kterým mohu pracovat ještě mnoho let.

Jak se ve vašem pojetí za ta dlouhá léta akt vyvíjel?
Stačí nalézt staré historické akty a hned je vidět, že se i toto téma vyvíjí. Není to ale zase tak moc, jak by se zdálo. Ve všem se časem móda mění, ne vždy k lepšímu, a dochází i k velkým výkyvům. V extrémech dochází až k drastickým a brutálním záběrům, to je mi odporné. Je to jako u všeho, rozlišuji dobrý a špatný akt. I při největší snaze se ne vždy všechno povede. Mám rád krásu, jemnost, úctu k ženě a určitou decentnost. Více spíše skrývat než odhalovat. Akt by měl mít svoji intimitu a tajemnost. Tomu zůstávám věrný, ať jde vývoj jakýkoli směrem. Vždy jsem tvrdil a tvrdím stále, že „když se ženský akt líbí ženám, tak je dobrý.“  Dnes, kdy fotografuje každý, je té nahoty již velká nadprodukce, i když se najdou také zajímavé a krásné fotografie. Ale na to, kolik těch fotografií vzniká, je těch výborných velmi poskrovnu. 

V čem spočívá vaše rozhodnutí, že bude akt černobílý nebo barevný?
Některé fotografii sluší barva a některé černobílé provedení. Dnes je to jednoduché, protože fotografii zhotovím barevně a změnit ji na černobílou lze velmi jednoduše. Odstraníme-li však barvu, odpadá jeden vjem a oko se soustředí jen na polotóny a tvary. Fotografie pak bývá výtvarnější, i když jak u kterého tématu. Takže něčemu naopak „sedí“ barva.

Než zmáčknete spoušť, hledáte nebo nacházíte?
Než zmačknu spoušť, většinou hledám úhel pohledu, světlo a stín, výraz modelu, kompozici, a pak někdy také naleznu. Když je všechno v symbióze, vznikne dobrá fotografie. I když dnes v době počítačů lze leccos upravit, ale ne vše.

Hradecký malíř Josef Bavor k vašemu dílu řekl, že jste nikdy při zobrazování ženy nesměřoval k laciné smyslnosti, ale že vám šlo spíše o cudný pohled na ženské tělo jako úkaz přírody. Vyjádřil to správně?
Josefa Bavora a jeho názoru si nesmírně vážím. Je výborný výtvarník a jako filozof umí věc pojmenovat a vyjádřit svůj názor. Vystihl přesně to, co je mým záměrem a jsem mu za to vděčný.

Nikdy jste nechtěl publikum něčím ohromit?
Pokud jsem kdy něco dělal pro publikum, vždy jsem se jen chtěl podělit o radost z toho, co dělám, a ukázat svoji tvorbu. Ohromovat publikum není můj styl ani cíl, protože jsem introvert, a ti to nedělají. Nejsem ani jevištní typ. Převzít někde cenu, nebo vyznamenání, je pro mě utrpení, i když si toho udělení vážím.

Měl jste s touto tvorbou před rokem 1989 problémy? Byli soudruzi puritánští nebo se také rádi podívali na krásu ženského těla?
Dochází k zajímavému paradoxu, který bych nikdy nečekal, ač jsem rád, že doba soudruhů je pryč. Ti měli k aktům výhrady, sledovala mě i bezpečnost, což mi hlásili sousedé, ale nikdy mi žádnou fotografii nebo výstavu nezakázali. Zatímco dnes, v době demokracie a svobody, mi Facebook odstranil všechny akty a vše zablokoval. A to mezi fotografy jsou moje akty považované za slušné a cudné. Na straně jiné lze nalézt na mnoha místech pornografie, někdy až hodně drsné. Takže problémy mám vlastně až teď!

Fotíte akty v ateliéru nebo i v exteriérech?
Fotografoval jsem rád v obou prostředích. Každé má svoje kouzlo. Dnes již, pokud fotografuji, tak jen v ateliéru. Dříve jsme jezdili fotografovat brzy ráno často do Adršpachu, a to mělo úžasné kouzlo. Vzniklo tam mnoho krásných záběrů. Na takové záběry se ale musí splnit mnoho předpokladů – vyjet brzy ráno, mít dobré počasí, vhodnou modelku a dnes již i určitá povolení. V současnosti se tam již pohybuje tolik turistů, že je téměř nemožné nalézt klidné a vhodné místo.

Předpokládám, že jste z analogového fotoaparátu přešel v souladu s dobou na digitál? Byla to pro vás zásadní změna? V čem především?
Byl jsem jeden z těch, kteří digitál odmítali asi nejdéle, ač mi technika samozřejmě nedělá problémy. Pak jsem jednou obdržel zakázku a se zákazníkem jsem jel fotografovat interiéry do Bratislavy a Budapešti. Při cestě zpět jsem nafotografované diapozitivy nechal vyvolat v Praze a tam mi je v laboratoři všechny zkazili. To byla hrůza, ostuda a problémy se zákazníkem. Lepší argument pro přechod na digitál mě nemohl potkat. Dnes na něj nedám dopustit.

Absolvoval jste řadu výstav doma i v zahraničí a získal také mnohá ocenění. Kterého si nejvíce vážíte a proč?
Asi stříbrné medaile v Berlíně v roce 1968 za fotografii Nová generace. Dále pak Zlaté medaile za triptych Mateřství ze Strakonic v roce 1986 a tamtéž Čestné uznání za abstraktní fotografii Akt. Toho čestného uznání jsem si ale cenil víc než té zlaté medaile, protože abstrakce byla v té době v nemilosti. Abych ji obdržel, o to se zasadil právě Miloslav Stibor, který byl v porotě. Moc si také vážím Medaile za celoživotní činnost v oblasti fotografie udělenou městem Hradec Králové v roce 2019

Máte na svém kontě i fotografické publikace?
Většinou to jsou katalogy a knihy o nějakém oboru. Asi největší prací je publikace Třebechovický Proboštův betlém, autorů Pavla Matušky, Zity Zemanové a Miloše Vojíře, jejímž jsem i vydavatelem. Pak například Lidové oděvy na Trutnovsku, Historické palné zbraně, Lidová umění a architektura Podkrkonoší, Moxování, Baňkování, Reliéfní zdobené úly, Antické muzeum Hostinné, Vizmburk… A mnoho kalendářů, katalogů a prospektů.

Jaká je podle vás budoucnost fotografického aktu? Kam se bude ubírat?
Stěží lze odhadnout kam a jaká budoucnost akt čeká. Je to téma, které se asi příliš nezmění, půjde jen o občasné výkyvy. Pro citlivé duše a náročného diváka ale bude mít dobrý akt vždy přitažlivost a bude o něj zájem.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, Miloš Vojíř