Pondělí

30. ledna 2023

Nyní

-4°

Zítra

Svátek má

Loutkařina má svůj přesný řád, tvrdí loutkoherec Jan Popela

28. 11. 2022

Loutkařina má svůj přesný řád, tvrdí  loutkoherec Jan Popela 10 snímků
Patří mezi nejvýraznější osobnosti Divadla Drak Hradec Králové, kde působí už od roku 1995. Loutkoherec Jan Popela byl nedávno za mimořádný herecký výkon v inscenaci Šípková Růženka nominován na prestižní Cenu Thálie. I když ji nakonec nezískal, už ze samotné nominace měl velkou radost. „Chtěl jsem svou přítomností na slavnostním večeru poděkovat lidem, kteří řekli, že to dělám dobře,“ prozradil výrazný královéhradecký herec.

Když jsme si domlouvali schůzku, řekl jste mi, že nemáte rád rozhovory. Proč?
Je to hlavně proto, že jsou často o věcech, které nikoho moc nezajímají a nemusely tedy vůbec vzniknout, že mluví hodně lidí, jež nemají co říci. Také mně přijde hloupé, jak se v rozhovorech všem děkuje. Právě proto jsem na ten rozhovor kývl, protože chci všem poděkovat.

Jako herec Divadla Drak jste byl nominován na Cenu Thálie 2022. Co to pro vás znamená? Považujete to za svůj herecký úspěch?
Za to chci poděkovat Divadlu Drak, protože jsem jeho součástí a nebyl jsem nominován jenom já, ale celé divadlo. Z nominace mám samozřejmě obrovskou radost. Když někdo o vaší práci řekne, že ji neděláte úplně blbě, bylo by divné, kdybych z toho neměl radost. Při své práci stále pochybuji, zda ji dělám skutečně dobře. I když jsou reakce na představení kladné, přesto si říkám, jestli nemohlo být ještě lepší. Pokud tedy někdo řekne, že ta dřina měla smysl, tak mě to těší.

Při udílení těchto cen jste ji nakonec nezískal. Byl jste zklamán?
Už když jsem jel na večer udělování cen, věděl jsem, že ji nedostanu. Předtím jsem se totiž zúčastnil tiskové konference v Praze, kde byly představeny nominované inscenace. Předsedkyně loutkové poroty se velmi rozpovídala o divadlu Minor a inscenaci Bratři naděje. Řekla, že toto představení vstoupí do historie českého loutkového divadla. A to už jsem cítil, kdo Thálii dostane. Za roli v této inscenaci ji získal herec
Gustav Hašek. Jel jsem tedy na slavnostní večer smířený s tím, že cenu nedostanu, ale pro mě je už ta nominace veliká radost. Navíc jsem chtěl svou přítomností na slavnostním večeru poděkovat lidem, kteří řekli, že to dělám dobře.

To však nebyl jediný váš úspěch související s touto inscenací. Za svůj loutkoherecký výkon jste byl oceněn i v chorvatském Záhřebu a pak ještě v srbské Subotici, kde se Šípková Růženka zároveň stala nejlepší inscenací. Čím je tak výjimečná?
Loutkové divadlo má dnes velmi široký záběr, považuje se za něj například jakákoli práce s předmětem. Tato inscenace je jedna z mála, která je ortodoxně loutková, maňásková. Na tom, že byla tato inscenace nominovaná má největší zásluhy Václava Poula, který p
atřil mezi nejvýraznější herecké osobnosti českého loutkového divadla a byl dlouholetým členem Divadla Drak. Všechno, co je v Šípkové Růžence dobré, a všimli si toho i v zahraničí, jsem ukradl“ Vaškovi. On uměl vše správně vystavět, zakomponovat gag i pointu. Proto je ta inscenace tak dobrá.

Tento kus je označován jako „steampunková maňásková groteska“. Mohl byste vysvětlit, co to znamená a čím se vyznačuje?
To byste se musel zeptat režiséra Jakuba Vašíčka a dramaturga Tomáše Jarkovského, kteří přišli s tím námětem a měli připravené situace doprovázené notnou dávkou tvůrčí svobody. Inscenace se odehrává ve velmi pestrém prostředí, kde nechybí starý železný hrad a jezdí tam i mašina na páru. Vypadá to, jako kdyby se to odehrávalo v době páry, ale zároveň se tam používají současné věci. Hlavní je ale ta hravost, odlehčenost a také to, že je vše dovoleno. Promísí se dobové prostředí se současností a divák to myslím vnímám jako samozřejmost.

Na co jste v roli Zlé sudičky kladl důraz především?
Naše inscenace vypráví o neodbytnosti osudu, který když vyhodíte dveře, vrátí se vám oknem. A to doslova v podobě Zlé sudičky. Ona má nějaký svůj nějaký vnitřní život a charakter. Je osamocená, na všechno je sama, je toho na ní moc, pořád to řeší, neví si s tím rady, se vším se trápí, nemá to lehké a více než zlá, je spíše nešťastná. Vedle sudiček zlých jsou ale naštěstí také sudičky hodné.

Kdo vás vlastně přivedl k divadlu? Kdy to bylo?
V šesté třídě, to jsem bydlel v České Lípě, jsem chodil do divadelního kroužku. Potom jsem odešel do učiliště v Kladrubech nad Labem, kde jsem se učil v oboru chovatelů koní a když jsem tam tvořil etudy, se kterými jsme jezdili po soutěžích. Vychovatelka na učilišti mně doporučila, abych se přihlásil na DAMU. Udělal jsem zkoušky na Katedru alternativního a loutkového divadla a přijali mě. Tenkrát tam byl profesorem a pedagogem Josef Krofta a mým spolužákem byl jeho syn Jakub, což považuji za zásadní.

Je hodně náročně promítnout vlastní herecký výkon do postavy loutky?
Většinou vycházím z konkrétní postavy a musím si jí ve vlastní fantazii zpracovat. Potom dostanu loutku s nějakým neměnným výrazem, vše se musí dělat přes hlas, který odpovídá výrazu loutky, a důležitá je přesnost pohybu, aby si divák mohl představit, jak se ta postava cítí vnitřně. Loutka nemá mimiku, proto je nutné použít jiné prostředky, a v tom je vlastně ten kumšt, který mě naučil Václava Poula. Loutkařina, kde hrajete mnohdy několik rolí najednou, má svůj přesný řád, který je potřeba se naučit, aby se z toho nestal chaos.

Na divadelní streamovací platformě Dramox stojí, že jste člověk, kterému je v civilním životě vlastní pravdomluvnost, smysl pro čest a galantnost, ale v životě jevištním si rád zahrajete padouchy všeho druhu.
Hrát záporné postavy chce asi každý, přináší to určitou radost.

Za jakých okolností jste se stal členem Divadla Drak?
Když jsem byl v roce 1995 ve třetím ročníku na DAMU, Jakub Krofta chtěl udělat v Divadle Drak inscenaci s lidmi z této školy. Odjel jsem do Hradce Králové s tím, že tam strávím dva měsíce. V této době tam profesor Josef Krofta zkoušel inscenaci Nádherné úterý. Protože z divadla odešel kolega Petr Macl a bylo potřeba hru dozkoušet, Krofta mě do ní obsadil. V divadle jsem už zůstal, z původních dvou měsíců se stalo sedmadvacet let a šel jsem z představení do představení. V repertoáru Divadla Drak měly zůstat zachovány slavné inscenace Pinokio a Kalevala a my mladí herci jsme zkoušeli po starých pardálech, a to byla pro mě obrovská škola. Nic podobného jsem předtím nezažil.

Čím je pro vás tato scéna důležitá a inspirativní?
Musím upřímně říci, že jsem strašně pohodlný měnit místo. Kromě toho, když si někde zvyknu, cítím se tam jako doma. Navíc v tomto divadle jsou dobří lidé, jak řekl profesor Krofta, tohle divadlo mělo vždycky štěstí na lidi. A ono to pořád platí a je to pro mě hrozně důležité. Potkal jsem tam už zmíněného a úžasného Vaška Poula. Profesor Krofta, když jsem do Draku nastoupil, musel vycítit, že s Vaškem patříme k sobě. Často jsme pak dělali spolu a já jsem se od něj mohl učit. Všechno, co umím, jsem se naučil od Vaška Poula a Josefa Krofty. Faktem ale je, že jsem už dost vyhořelý, z práce unavený a potřeboval bych si odpočinout. Přesto všechno jsem v Divadle Drak velmi spokojený a vděčný za to, že v něm mohu působit.

Divadlo Drak je mimo jiné určené i dětskému divákovi. Jak na vaše představení děti reagují?
Hrát pro děti je nádhera a je to zábava i pro nás. Když slyšíte, jak se děti řehtají, jsou bezprostředně spontánní, je to opravdový zážitek. Navíc je tam obrovský prostor pro dětskou fantazii, která je nejkrásnější.

V čem spatřujete rozdíl mezi dětským a dospělým divákem?
Když se vytvoří dobré divadlo, kterým je třeba Šípková Růženka, baví se při něm dospělí i děti. Jsou tam fóry pro dospělé a fóry pro děti. Když se v hledišti sejde namíchané publikum, všichni si tam najdou to svoje a podle toho reagují. Nikdo se nenudí a všichni se baví.

Co máte v současné době na repertoáru? Na co byste do divadla rád pozval diváky?
V repertoáru máme například Antigonu, Bílého tesáka, Poslední trik Georgese Mélièse, Šípkovou Růženku, začali jsme zkoušet Huckleberryho Finna a někdy v novém roce bude premiéra.

Žijete v Hradci Králové? Jak toto město vnímáte?
Miluji ho. Mám ale dva domovy. Pocházím z České Lípy, kde jsem vyrostl, a pak Hradec Králové, kde jsem prožil nejdelší, krásné a výrazné období. Myslím, že jsem patriot. Vím, že až odsud jednou odejdu, protože, abych si zde pořídil byt, na to nikdy nebudu mít, bude to stále moje město.

Vracíte se někdy České Lípy? Nestýská se vám?
Nominace na Thálii mě potěšila mimo jiné také proto, že udělala radost i mé mamince, která tam žije, a mám tam také tatínka a příbuzné. Letos to jsou tři roky, kdy jsem si tam pořídil byt, takže se tam vracím a pendluji mezi oběma městy. V obou jsem doma.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
F
oto: Milan Hajn, Jiří N. Jelínek