Virus pohledem matky

Tehdy jsem si říkal, že trochu přehání. Ostatně téměř celý její život ji provázely různé úzkostné stavy a obavy nejen o nás nejbližší. „Neboj mami, to se zvládne a nic zvláštního se nakonec nestane,“ snažil jsem se utěšit matku, která je v požehnaném seniorském věku, táhne ji na devadesátku. To jsem ani zdaleka netušil, že její zdánlivě přemrštěné obavy se brzy promění ve skutečnost.

Jak týdny běžely, virová nákaza se z daleké, obrovské a přelidněné Číny začala nebezpečně přibližovat k naší maličké republice s počtem obyvatel průměrného města této asijské země. To už jsem tušil, že matčina slova byla takřka prorocká. „Mor“ překročil naše hranice a přiblížil se na dosah. První zasažení na sebe nenechali dlouho čekat. Ve společnosti vzniklo pochopitelné napětí a následovala řada opatření.

„Co jsem ti říkala, je to tady,“ konstatovala v dalším telefonátu matka. „Dávej na sebe pozor, nikam moc nechoď, buď raději doma, jako já,“ nabádá mě k opatrnosti. A má, to se ví, pravdu. Při nákaze takového rozsahu by měl být opatrný každý, senioři obzvlášť. Proto je potřeba jim být nápomocen, aby jejich imunitou už ne tak chráněné tělo tento nápor vydrželo.

„Už máš roušku,“ zní krátce za půlkou minulého měsíce z mého mobilu. Hádejte, kdo volá? Správně, opět moje máti. „Já nikam nechodím. Oběd mi přiveze pečovatelská služba a stavili se skauti, jestli nechci koupit nějaké jídlo. Tak jsem jim napsala lístek, co bych chtěla, ale už toho moc nepotřebuji,“ říká. Je úplně jiná než kdysi. Netrpí zbytečnými obavami.

„Lidi by měli být opatrní, hlavně ti staří jako já. Už jsem něco zažila, všechno dobře dopadne,“ věří a je příjemné poslouchat její slova. „Mysli na mě, opatruj se, buď doma, než to přejde a dej si štamprlu slivovice, ta neuškodí,“ nabádá mě máti, která v životě téměř vůbec nepila alkohol. „Ráda vzpomínám na Hradec, kdysi jsme tam s tatou jezdili. Už je to dávno, bylo tam krásně, ale už je to pro mě daleko. A teď za mnou nejezdi, jen mi občas zavolej,“ dodala na rozloučenou a ukončila hovor.