Čtvrtek

24. září 2020

Nyní

11°

Zítra

15°

Svátek má

O strachu a úzkosti

11. 5. 2020

page.Name
Pravidelná každodenní mediální masáž ve sdělovacích prostředcích všeho druhu s důrazem na negativně znějící informace samozřejmě s příchodem nákazy Covid-19 vyvolala v populaci vlnu strachu, úzkosti a obav.

Opatření, která následovala včetně nouzové stavu a domácí karantény rovněž přispěla zejména u predisponovaných jedinců k frustraci a začaly se vracet staré, z neblahé doby známé manýry, k nimž patří udávání svých spoluobčanů, kteří si dovolili uprostřed lesa sundat z obličeje roušku. Koronavirus sice není obyčejná chřipka, ale samozřejmě zákeřná nákaza, která může stejně jako chřipka postihnout kohokoli. Počty nakažený i těch, kteří nákaze podlehli, nejsou naštěstí u nás tak dramatické jako třeba v Itálii či jinde. Odborníci tvrdí, že na běžnou chřipku každoročně zemře mnohem více lidí.

Spisovatel Karel Čapek se v této souvislosti o chřipce rozepsal v Lidových novinách v lednu roku 1931, aby dal veřejnosti několik rad, které s touto nemocí souvisejí.
1. Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší.
2. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo.

3. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angíně, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád. Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu.

Tolik velký český spisovatel. A podobně to je i s koronavirem. Obavy jsou pochopitelně na místě, nikoli však panika. Je třeba se této nákaze postavit se vší zodpovědností, ale neztratit při tom svůj osobní život. Chránit sebe i druhé je samozřejmostí, pomoc dobrovolníků a vzájemná solidarita jsou jistě chvályhodné. Až se život zase vrátí do starých kolejí, není vyloučeno, že známé a okřídlené úsloví, že vše zlé je pro něco dobré, bude snad platit i v tomto případě. A lidé se k sobě budou chovat ohleduplněji a s větší úctou. Snad tomu tak skutečně bude. Nezbývá, než si to přát a věřit tomu, i když to může znít jako iluze.