Pátek

14. srpna 2020

Nyní

21°

Zítra

20°

Svátek má

Budu si vážit toho, co mám a bez obav půjdu dalším životem

22. 5. 2020

page.Name
Než jsem dorazil do Domova pro matky s dětmi v Hradci Králové –Pouchově k rozhovoru o současném životě v době koronaviru v této instituci, doufal jsem, že se mi podaří mluvit i s některou ze dvaceti klientek, které tady žijí se svými dětmi, jichž je zde 40. Byl jsem ale připraven i na variantu, že se tak nestane. Prostě, že budou obyvatelky vystresované a neklidné z omezení, která Domov zasáhla. Brzy jsem byl však vyveden z omylu.

Ještě předtím, než se rozhovor s vedoucí domova Zdeňkou Koutníkovou dostal do správných obrátek, byl na okamžik přerušen. Paní vedoucí se vzdálila, aby po několika minutách přivedla sympatickou maminku čtyř dětí, která neměla žádný problém o sobě i nynějším životě v Domově otevřeně mluvit. Markéta Wuchingerová nevypadala na ustrašené stvoření, kterému nákaza obrátila dosavadní život naruby. Vyhlížela naopak odhodlaně a její pohled do budoucnosti zněl optimisticky a byl plný naděje.

„Do tohoto Domova, kde žiji rok a půl, jsem se dostala po ztrátě městského bytu v Hradci Králové, o nějž jsem přišla kvůli příteli,“ prozradila na úvod bez zbytečného studu, proč se ocitla v azylu, který umožňuje případný nový životní start. Zároveň souhlasila s tím, že se nechá vyfotit se svými potomky, syny ve věku osm a šest let, a dcerami, které mají tři a dva roky.

Když do republiky dorazila nákaza koronavirus neměla strach o sebe, ale hlavně o své děti. „Obavy z nákazy přispěly k tomu, že jsme s dětmi na sebe musely dávat větší pozor a dbát o to, aby nákaza nepronikla sem do Domova, protože je nás tady hodně,“ vrací se do nedávné minulosti Markéta. Vzhledem k počtu klientek a dětí v Domově následovala nezbytná bezpečnostní opatření, která přinesla jistá omezení, s nimiž je nutné se nějak vypořádat. Maminka Markéta však v tomto ohledu nepociťovala nějakou extrémní náročnost. Snad jen, že děti v Domově včetně jejího nejstaršího potomka nedocházely do školy, byly neustále v přítomnosti svých maminek, které se s nimi musely učit. Jinak ale, jak prozradila, zde panoval život podobný tomu, který tady byl předtím.  

Jejím čtyřem dětem, stejně jako ostatním v Domově, samozřejmě scházela přirozená volnost. „Nemohou lítat venku, i když tady máme hřiště, které můžeme využívat hodinu denně. S maminkami a dětmi se na něm v současné době střídáme. Snažím se dětem věnovat naplno, aby jim nic nescházelo a cítily se dobře,“ nastínila nestandardní okolnosti pobytu. Jinak výuka dětí v Domově probíhá celkem bez problémů, navíc je tady k doučování přítomen pedagog. Syn Markéty Wuchingerové navštěvující druhou třídu základní školy učivo mimo vzdělávací zařízení zvládá dobře, protože se rád učí. „Kromě čtení ho baví úplně všechno. Není to ale moc přirozené, takže mu zcela určitě chybí pobyt ve škole a hlavně kamarádi,“ konstatuje maminka. 

Děti nákazu Covid-19 a s tím nastavená opatření nechápou ve všech souvislostech a je třeba jim mnohé vysvětlovat. To je i případ Markétiných capartů. „Když se mě na to zeptal nejstarší syn, ve stručnosti jsem mu sdělila, že nyní vzduchem létá bacil, ať se ho nebojí, že mu nic až tak strašného nehrozí. Zároveň jsem ho upozornila, že je potřeba být opatrný, dodržovat některá pravidla, zvýšenou hygienu a nosit roušku. Už jsme si na to ale zvykli a bereme to jako normální věc,“ uvedla žena, která je zaměstnaná jako uklízečka.

Pokud zrovna není v práci, věnuje se na sto procent svým dětem. Ve volném čase společně hrají různé hry, chodí na hřiště, případně sledují televizi. Markéta doufá, že jí současná neobvyklá situace život příliš nezmění. „A když, tak k lepšímu,“ směje se. Zároveň ale věří, že až vše pomine, budou na sebe lidé dávat větší pozor, a hlavně by je to mohlo naučit si pomáhat navzájem a lépe se k sobě chovat.

A v čem Markétě Wuchingerové nynější pobyt v Domově pomáhá především? „Úplně zásadním způsobem mi pomohl v tom, že mně a mým dětem poskytl útočiště, protože po ztrátě bytu jsem neměla kam jít. Můžu si tady spořit na budoucí bydlení, umožnil nám také rozmanité aktivity,“ vypráví s tím, že zpočátku byly její děti zamlklé, protože přišly do nového a pro ně neznámého prostředí. To však trvalo jen krátce. Během jednoho týdne prý vyletěly na chodbu a s ostatními svými vrstevníky se rychle skamarádily. „Nebyl v tom žádný problém, šlo to hladce,“ vzpomíná maminka na počátky pobytu v Domově, kde se cítí velmi dobře.

„Jsem vděčná za šanci, která je mi tady nabízena a že tady mohu být. Navíc se o nás starají skvělí lidé, naše paní vedoucí, sociální pracovnice, asistentky a další pracovníci na vrátnici, pan údržbář, jsou úžasní. Obyvatelky Domova jsou také super a je tady výborná atmosféra,“ nešetří superlativy Markéta, která doufá, že současná situace provázející omezení kvůli případné nákaze časem pomine a stane se odrazovým můstkem do dalších týdnů a měsíců. „Nemůžu mluvit za ostatní, ale já si určitě budu vážit toho, co mám, budu přirozená a bez obav půjdu dalším životem. Se čtyřmi dětmi jsem sama, tak se musím snažit dělat všechno pro to, abychom vedli dobrý a normální život bez zbytečných potíží,“ vyhlíží optimistickou budoucnost obyvatelka Domova.  

S tím souvisejí také její dlouhodobé plány. „Ráda bych si našetřila co nejvíce peněz, proto jsem také začala chodit do práce. Určitě bych si chtěla najít v Hradci Králové nějaké bydlení a dbát o to, aby se dětem ve škole dostalo patřičného vzdělání a byly v životě spokojené.“

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera