Pátek

27. listopadu 2020

Nyní

-1°

Zítra

Svátek má

O pádu socialismu jsem byl bytostně přesvědčen, tvrdí pamětník

17. 11. 2020

page.Name
Přestože „náplava“ z Prahy, stal se jednou z klíčových postav revolučních dní v listopadu 1989 i v následujícím období v Hradci Králové. Oldřich Kužílek (64) po studiu Divadelní fakulty AMU v roce 1986 zakotvil jako režisér v Divadle Vítězného února, dnešním Klicperově divadle.

V listopadových dnech stál v čelních pozicích hradeckého Občanského fóra. Po převratu byl aktivním politikem a poslancem. „Demokratický právní stát stojí a padá s institucemi. Na tom jsme pracovali až se z nás kouřilo,“ řekl o vývoji v dalších dekádách po sametové revoluci.

Kolik vám bylo let v roce 1989?
Bylo mi 33 let.

Kde a co jste předtím studoval? Probíhalo to hladce nebo studium provázely potíže?
Nejdříve jsem studoval stavební fakultu ČVUT v Praze a potíže jsme neměli, přestože jsme v kruhu měli spolustudenta Čendu, takového komunistického svazáka a patrně také udavače. Pokud vím, tak pocházel z estébácké rodiny. Spíše to mělo ale komický rozměr. Jednou jsem mu musel dát facku, protože neúspěšně, ale vytrvale usiloval o spolužačku, kterou začal trápit. Spolužáci to ocenili, protože Čenda byl jinak nedotknutelný. Naštěstí to nemělo žádnou dohru. Když jsem dokončil stavební školu, pokračoval jsem na divadelní fakultě ve studiu režie. Bylo záhadou, že mě přijali, neboť jsem se v té době nijak netajil svými postoji.

Kdy jste přišel do Hradce Králové?
Bylo to v roce 1986, když jsem nastoupil jako režisér do tehdejšího Divadla Vítězného února, nynějšího Klicperova divadla. Za dobu mého hradeckého angažmá do března 1990 jsem režíroval čtyři inscenace, z nichž poslední byla Hrabalova Příliš hlučná samota, která se udržela dlouho na repertoáru. Mezitím přišla revoluce.

O Hradci se říkalo, že je baštou komunistů v zemi. Bylo tomu skutečně tak?
Takových měst, které to o sobě tvrdí, je v republice více. Přiznám se, že jsem se při svém pobytu v Hradci velmi intenzivně odmítal zabývat věcmi komunistů. Vůbec mě nezajímali. Když v divadle zasedal závodní výbor KSČ a mně pak někdo o tom říkal, úplně jsem to ignoroval. Nemám teda žádné reference o tom, zda byl Hradec více nebo méně rudý.

Věřil jste před rokem 1989, že by mohl v zemi padnout socialismus?
Nejen, že jsem tomu věřil, ale byl jsem o tom zcela přesvědčen. Pamatuji si svůj výrok ještě při studiu na stavební fakultě někdy v roce 1977. Jeden spolužák vstoupil do KSČ a jsem mu řekl, co to dělá za blbost, když socialismus zanedlouho skončí. Chápu dnes, že to bylo tenkrát ode mě relativně extrémní tvrzení a dělal jsem trochu haura. Něco mi ale říkalo, že to jednou skutečně padne. 

Než došlo k listopadovým událostem, jaká byla nálada ve městě?
Už na jaře 1989, kdy jsme chodili kolem divadla do hospod a podepisoval se dokument Několik vět, který se různě distribuoval, panovala atmosféra, jako kdyby něco pomalu končilo a padalo. Ve městě byla taková spiklenecká nálada, že už to dlouho nevydrží a že to tomu pádu musíme nějak pomoci. Neměli jsme ale žádné představy, co bude potom. Nevěděli jsme, zda se to stane za měsíc nebo za rok, jestli to bude mít klidný či naopak dramatický průběh. Ve větší šíři jsem ale město nebyl schopen vnímat.

Byl jste v té době režisérem divadla. Zkoušeli jste těsně před listopadem ještě nějakou inscenaci?
Tehdy jsme připravovali na podzimní období hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi od britského dramatika a Havlova kamaráda Toma Stopparda. Leitmotivem představení bylo, že kdo se zaprodá tomu režimu, nemá právo nejen na život, ale ani na smrt. Byla to inscenace zjevně kritizující režim, kde byl zachycen zázrak toho převratu v podobě jednorožce. Tehdy jsem si říkal, že právě to je ten zázrak, který nás čeká. Prostě to podporovalo tu moji myšlenku, že se v zemi socialismus zhroutí. Premiéra inscenace měla být 10. listopadu 1989, ale došlo k úrazu tehdejšího ředitele divadla, který v představení hrál. Premiéra se v termínu nestihla a odložila se na první týden v prosinci. Původně měl na ni dorazit i Václav Havel. Estébáci pořád jezdili kolem divadla, protože tušili, že se něco chystá. Pak ale přišla revoluce a nějaká premiéra už nikoho nezajímala.

Pamatujete si na ten okamžik, když to prasklo?
Byl jsem u toho a na těch událostech jsem se bezprostředně podílel. Když se to v Praze 17. listopadu dalo do pohybu, nebyl jsem na Národní třídě, byl jsem v divadle na Žižkově. Jel jsem pak ale metrem kolem ve chvíli, kdy policie brutálně zasáhla proti studentům, což jsem samozřejmě nevěděl. Teprve, když jsem přijel domů, měl jsem telefonát k tomu, co se stalo. Na druhý den jsme se my divadelníci sešli v tehdejším Realistickém, dnes Švandově divadle. Tam se domluvila stávka všech pražských divadel. Na stole ale byla otázka, jak to bude v divadlech oblastních. Tehdy jsem vstal a řekl, že do toho půjdou taky včetně toho hradeckého. Byl to hrozně silný okamžik a vydal jsem se na nejistou cestu. Kdyby to komunisté nepustili, tak už by nebylo návratu. Do Hradce jsem oznámil, aby na druhý den, tedy neděli 19. listopadu odpoledne, byl svolán celý soubor kromě komunistů ke mně do bytu. Tam vznikl stávkový výbor, byla vyhlášena stávka, převzali jsme divadlo a školní představení, které se mělo hrát druhý den, bylo zrušeno. Tentýž den večer byla svolána demonstrace před divadlem.

Nebáli jste se nějakých represí ze strany policie či armády?
Toto nebezpečí se nedalo vyloučit.  Naší snahou bylo vytvořit trvalý tlak, ale nepřehnat to, aby nedošlo k případnému zásahu a represím. To se naštěstí nestalo.

Co bylo dál?
První tři dny jsme stáli s mikrofony na schodech divadla a účastníci před ním. Přijížděli studenti z Prahy s informacemi a referovali, jak je policajti zmlátili. Pak už byla večerní setkání přímo uvnitř v divadelním sálu. Vznikal tam okruh lidí, kteří stáli v tom týdnu u zrodu Občanského fóra ve městě, jehož jsem byl jakýmsi náčelníkem, i když jsem byl hradecká „náplava“.

Jak na to reagovala městská komunistická nomenklatura? Nebyla snaha moci ho narušit a rozložit?
V prvních dnech jsme se zaměřovali na shromažďování podpisů pod prohlášení Občanského fóra. Ty listiny jsme považovali za něco velmi významného, originály jsme odnášeli na utajené místo do konspiračního bytu grafika Jiřího Šindlera. Samozřejmě jsme informovali veřejnost, technicky podporovali demonstranty, pracovali jsme čtyřiadvacet hodin denně. Se znalostí z polského vývoje jsem počítal s tím, že komunistický režim se s tím bude vyrovnávat tak, že se události pokusí zdiskreditovat. Naštěstí to už nestihl. Pochopitelně k pokusům o infiltraci docházelo. Byla tam jedna žena, nevím, zda byla evidovaná ve svazcích StB, kterou jsme podezírali, že udává. Těžko ale říci, zda tomu tak bylo. Tak trochu záhadnou postavou byla také Drahomíra Dražská, která rozšířila fámu o zabití studenta Martina Šmída na Národní třídě. Tu jsem ale rychle vypoklonkoval. Takže nějaké pokusy o infiltraci do Občanského fóra byly.

Kde se odehrávaly velké demonstrace?
Hlavně v centru na Žižkově náměstí, tam se odehrávala také generální stávka. Pamatuji se, jak byla odstraněna Gottwaldova socha z dnešního Ulrichova náměstí, to byla velká akce, což je zachyceno na dobových fotografiích. Těch akcí bylo v té době hodně, už si úplně všechno nepamatuji.

Bylo pro vás Občanské fórum branou ke vstupu do aktivní politiky?
Spíše katapultem. Bylo to tak dané a prostě to z té situace vyplynulo. Někam se dostanete, něco rozjedete a pak už nebylo zbytí než se toho zúčastnit, zvláště když došlo ke kooptaci do federálního shromáždění. Tam jsme se sešli skoro všichni, kteří se v různých koutech republiky na převratu bezprostředně podíleli.

Když se na revoluci i Občanské fórum díváte s odstupem třiceti let, co se vám vybaví?
Že to bylo skvělé, potřebné, v zásadě velmi dobře zvládnuté a jsem hrdý na to, že se mi poštěstilo, byť na regionální úrovni, být u tohoto zlomového okamžiku v dějinách této země. Domnívám se totiž, že kdyby se tenkrát nezvedly regiony, tak to mohl režim potlačit. Dnes už nevíme, co se tehdy papalášům honilo hlavou.

Mohl byste z vašeho pohledu zhodnotit tři dekády, které uplynuly od roku 1989?
První dekáda zahrnovala čiré budování demokracie včetně tvoření zákonů, ústavy a institucí, jako jsou parlament, soudy, vláda, prezident a další. Demokratický právní stát stojí a padá s institucemi. Na tom jsme pracovali až se z nás kouřilo. Do toho je třeba započítat i ekonomickou transformaci, která byla propojena s restitucemi, tedy navrácením ukradeného majetku. Zároveň to bylo období, kdy byl některými lidmi vyprazdňován a zpochybňován pojem převratu. Bohužel se začal vytvářet jakýsi zlodějský model a došlo k nárůstu organizovaného zločinu. V té době mě začala zajímat témata informací, svoboda projevu, což se mi zdálo klíčové pro rozvoj demokratického státu. Z hlediska společenského bylo druhé desetiletí stabilizovanější, i když se bohužel začala rozmáhat korupce. Také v tom období doutnala občanská nespokojenost, protože lidé samozřejmě vědí, že se někde dělají věci špatně, liknavě, nekvalitně. V druhé dekádě šla podle mě hodně dolů kvalita veřejné správy, což vede ke korupčním praktikám. Poslední desetiletí je ve znamení technologického rozmachu ve všech sférách v politice, ve firmách i v soukromí. Také došlo k selhání standardních stran, které nebyly schopny odpovědět na výzvy doby, jako nové komunikační prostředí a nespokojenost veřejnosti s různými podvody.  

Domníváte se, že se po revoluci měla komunistická strana postavit mimo zákon?
Zpětně si myslím, že se to udělat mělo, a to zákonnou cestou. Musím ale přiznat, že jsem se v době převratu v Hradci Králové bál, aby nedošlo k nějakým lynčům. Asi deset dní po 17. listopadu jsme se sešli s tehdejším předsedou národního výboru, od něhož jsme vše přebírali, a jeho hlavní starostí bylo, co s ním bude. Hned jsem mu řekl, že nejsem žádným příznivcem násilí a tímto směrem nejdu. On si zjevně oddychl a začal velmi pragmaticky řešit předávání moci. V letech 1990 a 1991 jsem si však ještě moc nemyslel, že by měla být komunistická strana zakázána, protože jsem věřil jejímu přirozenému zániku. Později mi ale začalo docházet, že to byl omyl a začal být příznivcem toho zákazu. K tomu už však nebyla taková vůle a komunisté jsou tady bohužel stále.

Jaký máte vztah k Hradci Králové?
Velmi nostalgický a pozitivní. Hradec pro mě představuje vnitřní film toho předrevolučního a revolučního období. Rád v této souvislosti vzpomínám na lidi, s nimiž jsem tenkrát spolupracoval. Rád také nosím v hlavě mé tamní divadelní angažmá a samozřejmě opět na tehdejší skvělé kolegy. Z dnešního pohledu se mi jeví Hradec jako město, které má opět tvář toho pověstného Salonu republiky, ve kterém se dobře žije.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Oldřicha Kužílka, Hynek Šnajdar