Čtvrtek

29. července 2021

Nyní

22°

Zítra

22°

Svátek má

Nepodlehnout zrádné rutině, toho se drží mluvčí a záchranář Ivo Novák

2. 7. 2021

Nepodlehnout zrádné rutině, toho se drží mluvčí a záchranář Ivo Novák 11 snímků
Je mluvčím Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje a zároveň už třicátým rokem aktivním záchranářem. Ivo Novák tyto dvě polohy dokáže zkušeně skloubit. Práce záchranářů, zvláště v „covidovém“ roce, byla velmi náročná. „Pandemie nás prověřila nekompromisním způsobem. Jsem moc rád, že jsme v té zkoušce obstáli. Čerpat z toho budeme už navždy,“ řekl hradecký záchranář.

Jste záchranář a zároveň mluvčí Zdravotnického záchranné služby Královéhradeckého kraje. Je to výhoda, nebo spíše shoda okolností?
Osobně v tom vidím spíše výhodu. Záchranář jsem od roku 1991. Zároveň se podílím na výuce a vzdělávání. Za tu dobu člověk pozná velké množství lidí – kolegů záchranářů, lékařů, sester, hasičů, policistů, členů horské služby… Osobní kontakt a znalost prostředí je v práci mluvčího velkou výhodou. Snadněji se jedná, vím, na koho se můžu obrátit, kdo je sdílnější a kdo spíše ne. Pokud někoho požádám o informace, vím, kdo je na druhé straně telefonu, což je určitě výhoda.

Je možné o zásazích z pohledu mluvčího objektivně referovat, když se jich zároveň aktivně v účastníte v terénu?
Neumím si představit, že bych měl poskytovat informace o problematice, která by mi nebyla blízká. Zdravotnictví je velmi specifický obor a záchranka ještě víc. Lidé uvažují do značné míry podobně, hovoří specifickým jazykem, používají odborné termíny a slangové výrazy, kterým laik často jenom obtížně porozumí. Mým úkolem je překládat to lidem do srozumitelné češtiny, a přitom zachovat vysokou úroveň odbornosti, abych se třeba někoho nedotkl. Je jasné, že nezbytnou podmínkou mojí práce je pravdivost a správnost podávaných informací. Zároveň jsme ale, stejně jako každé jiné zdravotnické zařízení, do značné míry vázáni legislativou, a hlavně medicínskou etikou. Protože za ta léta na záchrance už jsem se setkal s nepřeberným množstvím tragédií, absurdit a průšvihů, cítím povinnost lidi upozornit na to, co se může stát. Poučit se z chyb ostatních je totiž přijatelnější varianta. Vyjádření k mým vlastním výjezdům zase tolik nebylo. Pokud ale ta situace nastala, nevnímal jsem s tím nějaký problém.

Samozřejmě se musím zeptat, jaká byla vaše cestu k záchranné službě?
Přestože moje maminka i mladší sestra jsou lékařky, mě lákala spíše práce se dřevem. Ke zdravotnictví jsem „přičichl“ v podstatě náhodou, když jsem se nedostal na tehdejší Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu. Musel tedy přijít plán B, a tím bylo nástavba na zdravotnické škole. Takže se ze mě stal radiologický laborant a nastoupil jsem na rentgen do pardubické nemocnice. Zároveň mě ale fascinovalo létání. Když v roce 1987 zahájila provoz letecká záchranná služba v Praze, zaznamenal jsem to v televizi a řekl jsem si: tohle by se mi opravdu líbilo. No, a pár let na to jsem byl na velikonoční koledě u kamarádky, která pracovala na ARO ve fakultní nemocnici. Od ní jsem se dozvěděl, že v Hradci bude zahajovat provoz Letecká záchranná služba a že tam hledají muže, kteří mají zdravotnické vzdělání. Neváhal jsem, vyhledal tehdejšího vedoucího lékaře MUDr. Štětinu a ono to vyšlo. Takže jsem od roku 1991 nastoupil jako záchranář Letecké záchranné služby v Hradci Králové. Samozřejmě to znamenalo doplnění kvalifikace, od rozdílových zkoušek na SZS, přes specializační studium v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče až k vysoké škole. To už ale šlo tak nějak samo sebou.

Nelze se vyhnout covidové pandemii, která je tady už více než rok. Do jaké míry zasáhla do života záchranky?
Do značné. Prověřila nás nekompromisním způsobem a já jsem moc rád, že jsme v té zkoušce obstáli. Čerpat z toho budeme už navždy. Ono totiž platí, že v našich končinách se sice dokážeme na ledacos připravovat předem, ale tak nějak „po švejkovsku“ si stejně nechceme připustit, že by to mělo přijít doopravdy. Než jsme před lety zasahovali u první lavinové nehody, všichni, kromě několika nadšenců, shovívavě mávali rukou nad přípravou taktiky pro tyhle případy. Stejně to bylo třeba v počátcích nácviku podvěsů pod vrtulníkem, dokud nepřišly bleskové záplavy. Ani příprava biohazard týmu se příliš nevymykala z těchto zajetých kolejí. Naštěstí už fungovala legislativou definovaná pracoviště krizové připravenosti a díky entuziazmu a vůli řady zainteresovaných lidí to proběhlo správně a na skvělé úrovni.  A najednou to bylo tady a biohazard týmem se během chvíle stalo pět set zdravotníků, kteří se podílejí na práci našich výjezdových skupin. Velkou komplikací byl v počátku epidemie nedostatek ochranných prostředků. Jejich zajištění bylo do značné míry improvizací, zapojením osobních kontaktů a mravenčí práce mnoha lidí z vedení krajské záchranky.

Musela to být pro záchranáře obrovská zátěž.
Postupně se situace v tomto směru konsolidovala a nastoupila denní rutina oblékání ochranných oděvů a následné dekontaminace. Naše výjezdové skupiny našlapaly v protivných, ale nezbytných respirátorech tisíce schodů nahoru a dolu. Přitom s sebou nosily desítky kilogramů vážící nezbytné pomůcky. Transportovaly stovky nemocných v činžácích bez výtahu. Záchranáři odřídili tisíce kilometrů při dlouhých transportech v ochranných maskách. Podotýkám, že to je pouze konstatování. Zvládli jsme to bez ztráty kytičky, rozhodně si nestěžujeme. Zároveň nemůžu nezmínit také špičkovou práci operátorů tísňové linky 155. Ke standardním tísňovým hovorům přibyly také porady volajícím s příznaky onemocnění nebo po kontaktu s nemocnými. Takové hovory extrémně prodlužují dobu telefonátu a tím také vytížení operátorů. Mimochodem – práce na operačním středisku patří k tomu nejnáročnějšímu, s čím se na záchranné službě můžete setkat. Přestože operátoři, na rozdíl od sanitek nebo vrtulníku nejsou vidět, na jejich správném úsudku a reakci často závisí přežití vážně nemocných nebo zraněných.

Pokud vím, v zimě vždy nejčastěji vyrážíte k úrazům do hor nebo také k dopravním nehodám. Teď to bylo zřejmě spíše k případům nakažených osob. Je to tak?
Královéhradecký kraj je specifický mimo jiné tím, že se na jeho území nachází řada krásných, turisticky zajímavých míst. Lidé sem jezdí za sportem i aktivním odpočinkem, a to přináší logicky také ty obvyklé nepříjemnosti, jako jsou nehody, úrazy či náhlá onemocnění. Pokud se to ještě zkombinuje s nezvládnutým pitím alkoholu, máme o práci dostatečně postaráno. Nejmarkantnější to je v zimním období a o jarních prázdninách. Nicméně trendem posledních let je, že se lidé na hory vydávají čím dál častěji také v létě nebo mimo hlavní turistickou sezónu. Letos to byla výjimka. Tím, že byly hory pro lyžaře uzavřeny, ubylo typických zimních úrazů. Na druhou stranu se ale na hory ve větší míře vydali méně zkušení skialpinisté a vyznavači pohybu ve volném terénu. Proto jsme několikrát museli zasahovat u událostí, které se přihodily v náročném horském prostředí. Ve dvou případech dokonce šlo o lavinovou nehodu. Je důležité, aby si všichni vyznavači adrenalinu uvědomili, že tady jde o život nejen jim, ale potencionálně také všem záchranářům, kteří jim vyráží na pomoc. Vzhledem k pandemii ale celkových zásahů neubylo, právě naopak. Dílem náhody právě podhorské oblasti patřily k místům s největším výskytem onemocnění covid-19 v rámci celé republiky. To způsobilo, že vytížení našich posádek na Trutnovsku, Náchodsku, Rychnovsku, ale také Královéhradecku bylo enormní. První tři měsíce letošního roku v konečném výsledku znamenaly pokaždé překročení počtu výjezdů ve srovnání s předchozími lety. Vezmeme-li v úvahu, že každý výjezd k nemocnému s koronavirem je zároveň časově významně delší, je jasné, že dostupnost přednemocniční péče jsme udrželi jenom s maximálním vypětím.

Jak jste snášeli zvýšená bezpečnostní opatření, například neustálé oblékání do ochranných obleků a dodržování dezinfekčních postupů?
Oblékání a dezinfekce je jenom jedna stránka věci, řekněme technická. Máme stanoveny postupy a těch se držíme. To zase není takový problém. Druhá stránka je ta lidská a tu už vnímá každý individuálně. V období první vlny jsme zásahy u pozitivních pacientů zvládali většinou prostřednictvím biohazard týmu. S trochou nadsázky se dá říci, že většina lidí se do podzimu s nemocí covid-19 osobně nesetkala. S nástupem druhé vlny to ale bylo jinak. Najednou se někam téměř vytratila běžná onemocnění a významnou část našich pacientů tvořili právě ti s dušností nebo jinými příznaky tohoto onemocnění. Nemocné s obsahem kyslíku v krvi těsně nad 90 procent jsme před příchodem pandemie vždy intenzivně léčili. Najednou jsme se setkávali s hodnotami saturace běžně pod 80 procent, v extrémních případech něco nad padesát. Často výrazně nepomohla ani kyslíková terapie s nejvyšším nastavitelným průtokem a výjimkou nebylo ani zavádění neinvazivní plicní ventilace. K tomu navíc komplikované a často dlouhé předávání v nemocnicích, kde kolegové zoufale sháněli volná lůžka. To je, alespoň pro mě i celou řadu kolegů, daleko horší situace než oblékání obleku.

Posádky dopředu vědí, že jedou k pacientovi s covidem, nebo se to dozvědí až na místě?
Stěžejní roli hrají operátoři při hodnocení tísňové výzvy. Pokud jedeme k nemocnému s potvrzeným onemocněním nebo s jednoznačnými příznaky, je to všechno jednodušší. Před výjezdem máme prostor připravit se. Pokud tu informaci předem nemáme, musíme postupovat podle výsledků vyšetření na místě. Důležité je pak dodržování minimální, nepodkročitelné úrovně ochrany. Ta je nastavena tak, abychom eliminovali riziko infekce i v případech, kdy se pozitivita pacienta potvrdí až po předání v nemocnici. Nevím o případu nákazy některého z kolegů přímo při výkonu práce, takže se dá předpokládat, že nám ta ochrana funguje.

Trávili jste v nejhorších obdobích pandemie více času v práci?
Ano. V případě karantény nebo nemoci některého z kolegů nezbylo, než aby za něho zaskočili ostatní, byť za cenu práce navíc. Trochu složitější to bylo v případě některých klíčových pracovišť, například operačního střediska nebo letecké. Tam je povaha práce přece jenom specifická a počet kolegů, kteří tam mohou pracovat je omezený. Proto jsme se od začátku pandemie snažili tato pracoviště chránit zpřísněným režimem, Ten, koneckonců platí dosud.

Neměli jste personální problémy?
Po pravdě, v průběhu druhé vlny byly dva tři týdny poněkud napjatější, ale zvládli jsme to nakonec bez výrazných komplikací. A to i přes to, že jsme na první tři měsíce letošního roku museli navýšit počet posádek o další tři.

Když pomineme pandemii, kolik výjezdů za měsíc průměrně absolvujete?
Počet výjezdů se v rámci celého kraje pohybuje dlouhodobě okolo 140 za 24 hodin. Letos v lednu jsme se vyšplhali na 174 a v únoru dokonce na 183 výjezdy za den. Březen znamenal mírný pokles, lehce nad hranici 160.

Vzpomínáte si na zvláště zajímavý či třeba i kuriózní případ, u něhož jste zasahovali?
Za ta léta jsem absolvoval opravdu neskutečné množství zajímavých zásahů. V podstatě jsem se nikdy nepřestal divit, co všechno může osud lidem připravit. To, co se mi vybaví, když se nad tím zamyslím, jsou například zásahy při bleskových povodních. Shodou okolností jsem s posádkou Letecké záchranné služby zasahoval prakticky u všech. Morava 1997, o rok později Rychnovsko. Záplavy 2002 nás, jako záchranku, minuly, ale zato jsem tam byl pomáhat s jednotkou sboru dobrovolných hasičů. Následovalo Frýdlantsko 2010, poté 2013 Hostinné.  Také se mi vybaví pád práškovacího letadla do požární nádrže. Ten pilot měl neskutečné štěstí, že se trefil do plochy přibližně padesát na padesát metrů. Navíc tam bylo vody tak akorát na to, aby to utlumilo náraz a zároveň se neutopil.

V rozhovoru s vaším kolegou Anatolijem Truhlářem jsem se ptal a ptám se i vás, jak se vyrovnáváte s tragickými okamžiky, které vás při zásazích čas od času potkají?
Tohle má každý z nás jinak. Někdo to vyběhá, někdo se z toho vymluví a někdo to zapije. Otázkou je, jestli je tohle správné řešení. Určitě není dobře si už od počátku své profesní kariéry schovávat do skříně kostlivce. Sám mám v paměti několik zásahů, na které bych nejraději zapomněl. Zapomenout to bohužel nejde, jenom zpracovat. Záchranáři už několik let mají možnost využít systém psychosociální podpory prostřednictvím školených peerů, interventů nebo případně psychologů. Ten je dokonce nařízen příslušnou legislativou. Naše záchranka má vypracovanou směrnici, která jasně stanoví, jak postupovat v případě nadlimitní psychické zátěže spojené se zásahem. Typické situace, kterých se to týká, jsou například resuscitace dětí, dopravní nehoda sanitky, zásahy u příbuzných nebo blízkých osob, psychicky náročné situace spojené s tragickým úmrtím. Pokud se s něčím takovým naše výjezdová skupina setká, má nárok na podporu týmu a výjimkou není ani vystřídání ve službě. Podpora spočívá v setkání všech zúčastněných s cílem uzavřít prožitý stres, aby se jako již výše zmíněný kostlivec do skříně neuložil. Peer (profesní kolega), který podporu kolegům poskytuje, zároveň pomáhá najít vyrovnávací strategie a mechanismy, které jsou důležité pro zpracování události.

Měla by se první pomoc více dostat do povědomí veřejnosti, a to i v praktickém slova smyslu?
Tak tohle téma je mi opravdu blízké, mimo jiné i proto, že se výukou nejen první pomoci poměrně dlouho zabývám. Je úplně jasné, že znalosti, a hlavně praktické dovednosti veřejnosti mají značné rezervy. Osobně si nicméně myslím, že si to velké množství lidí uvědomuje. Hodně jich je zároveň ochotno se tuhle činnost naučit nebo se v ní zdokonalit. Aby to ale mělo opravdu systém, chybí tady nějaký vyučovací předmět, jako byla branná výchova. Asi se shodneme, že pochodové cvičení s igelitovými pytlíky na nohou nikomu nechybí, ale povědomost o krizových situacích a připravenost na ně má smysl. Jak se říká, kdo je připraven, nebývá překvapen. Ale je to jistě i otázka toho, kdo a jak to učí.

Máte od lidí pozitivní zpětnou vazbu, kdy vám děkují za záchranu sebe nebo někoho blízkého?
Dříve bylo poděkování tak trochu svátkem, ale v poslední době vnímáme posun. Lidé nám dnes poděkují třeba jen tak, aniž by s námi měli něco společného. Často nám přinesou nějakou sladkou pozornost nebo třeba kávu. Nejvíce ale samozřejmě potěší, když se dozvíme, že jsme někomu opravdu pomohli. Nejemotivnější pak bývá případné osobní poděkování. Pokud se něco takového povede zorganizovat, bývá to pro všechny záchranáře nezapomenutelný zážitek a neskutečná vzpruha. Celé naší práci to dodá opravdu smysl.

Co je na práci záchranáře nejtěžší?
Na to neexistuje univerzální odpověď. Někdo říká, že zásahy u dětí, jiný hromadná neštěstí. Veřejnost má potom zcela jiné představy, ty bych snad ani nerozebíral. Mám za sebou asi vše z výše uvedeného a možná proto vidím to nejtěžší jinde. Ve zdánlivé maličkosti: nepodlehnout zrádné rutině. Největší část našich zásahů totiž vůbec neodpovídá vžitým představám lidí o práci záchranáře. Většina výjezdů, především nelékařských posádek, kterých je přes osmdesát procent, je totiž o pečlivém vyšetření pacienta, často s řadou chronických nemocí. Potom stanovení pracovní diagnózy, případná léčba a transport do nemocnice. Výjezd za výjezdem, směnu za směnou. Setkání s opravdu výjimečným, naléhavým nebo dramatickým případem je i pro záchranáře méně obvyklé. Proto je třeba se na ně připravovat častěji a pečlivěji v rámci výcviku. Právě schopnost udržet si motivaci na sobě pracovat pro několik vypjatých situací v kontextu té denní rutiny, je, alespoň podle mého názoru, nesmírně těžké.

Čím je pro vás tato profese zásadní a co vám přináší?
Já ji jako úplně zásadní nevnímám. Na druhou stranu v naší práci zase tolik příležitostí dělat něco jiného než jezdit na výjezdy, není. Takže když se naskytla tato možnost, bral jsem to jako zajímavou šanci. Práce mluvčího mi umožňuje mít přehled a poznat spoustu zajímavých lidí. Poskytuje navíc poměrně velký prostor pro kreativitu a v rámci možností se v ní dá ovlivnit to, jak nás vnímá veřejnost. To mně na tom baví nejvíc. Přináší to také ale celou řadu nevýhod.

Máte čas na svůj osobní život?
Můj osobní život je především rodina. Žádná kariéra ani práce nestojí za to, aby ji člověk zanedbával. Takže se snažím mít na ni, pokud možno, co nejvíce času. I k tomu si ale člověk asi musí sám dospět. Velmi rádi cestujeme, po Česku i do zahraničí. K tomu, bohužel, ale zrovna není příznivá doba. Rádi jezdíme na kole, pokud to jde, tak i s naším psem. Také mám rád dobrou hudbu, ideálně rockovou. Nicméně vůbec mi nevadí ani klasika. V zásuvce mám právě několik vstupenek na koncerty přeložené z loňska a odsunuté na příští rok. Pokud to jde, nevynecháme s manželkou možnost zajít do Klicperova divadla. Jsme jeho naprosto oddanými fanoušky.

Co vás ještě baví?
Když si najdu čas, rád si také zahraji na kytaru. Kromě toho jsem asi už od patnácti dobrovolný hasič. Kdysi na zdrávce jsme založili kapelu. Říkali jsme si příznačně RTG Band. Dokonce jsme odehráli i jeden nebo dva koncerty. Teď už to s tím hraním zdaleka není ono, ale stále mně to baví. Občas si na YouTube pustím nějakou lekci na elektrickou kytaru a snažím se nacvičit nějaký dobrý riff. Naposledy jsem takhle objevil úžasnou kytarovku Wrong Side of Heaven od Five Finger Death Punch. Kromě toho jsem asi už od patnácti dobrovolný hasič. Jsem na tuhle činnost poměrně hrdý, koneckonců letos bude náš sbor slavit 140 let. To už je opravdu tradice. Má to navíc mnoho společného se záchrankou. Velká část výjezdů naší jednotky je totiž záchrana osob s automatizovaným defibrilátorem. A kdyby toho bylo málo, tak si vzpomenu na mé oblíbené dřevo občas něco vyřežu. Zkusil jsem udělat masku Krampus a docela mně to bavilo. Rád bych udělal do budoucna ještě další, pochopitelně lepší. Tak uvidíme.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv
ZZS