Neděle

23. ledna 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Kotěru jsem tak trochu zdědil, prozradil Lender, znalec díla věhlasného architekta

18. 12. 2021

Kotěru jsem tak trochu zdědil, prozradil Lender, znalec díla věhlasného architekta 32 snímků
V rozvíjející se výstavbě města Hradec Králové zanechal výraznou stopu architekt Jan Kotěra, od jehož narození právě dnes uplynulo 150 let. Tato tvůrčí osobnost pro město navrhla sedm projektů, z nich se realizovalo pět a nejvýraznější stavbou je budova Muzea východních Čech. Znalcem Kotěrova díla je historik umění Ladislav Zikmund-Lender, kterému před pěti lety vyšla kniha Jan Kotěra v Hradci.

Nyní připravuje společně s kolegyní Helenou Čapkovou další knihu ke Kotěrovu letošnímu jubileu, jež by měla vyjít v lednu. „Řešíme v ní různé historické exkurzy a méně známé kapitoly Kotěrova života a působení. Mimo jiné jsme si v knize položili zásadní otázku, v čem je Kotěra aktuální dnes,“ řekl Lender.

Ladislave, co vás přivedlo k zájmu o architekturu?
Byla to trochu z nouze ctnost. Když jsem studoval dějiny umění, jako možnost živit se psaním byla oblast současné architektury. Původně jsem začal psát texty o současné architektuře pro internetový portál Archiweb a magazín Earch, a už mně to zůstalo. Souvisí to také s mými rodiči, protože moje maminka se zabývala právě architektem Janem Kotěrou a připravovala v roce 2002 hradeckou reprízu jeho velké výstavy v Muzeu východních Čech k jeho 130. výročí narození. Kotěru jsem tak trochu zdědil.

Proč jste se nestal praktikujícím architektem?
To jsem asi nikdy nechtěl, stejně jako jsem původně nechtěl studovat ani dějiny umění, ale anglistiku, protože mě zajímaly anglická kultura, literatura a lingvistika, to ale nevyšlo a zůstaly mi dějiny umění.

Hradec Králové se v minulosti nazýval Salonem republiky. Je jím i v současné době, nebo už je to spíše taková přetrvávající nálepka?
Ve své době to byl spíše marketingový slogan nebo heslo, které vzniklo ve 30. letech. V době Kotěry a po velkou dobu angažmá Josefa Gočára ve městě se Hradci Králové Salon republiky neříkalo. S tím přišel Karel Herain, který se zakrátko stal ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jenž byl požádán, pravděpodobně starostou Františkem Ulrichem či Josefem Gočárem, aby napsal oslavný článek o městě. Při tom vyzdvihl roli Ulricha v budování moderní architektury v Hradci a přisoudil tomuto městu označení Salon republiky. Nedomnívám se však, že by byl v současné době Hradec Králové Salonem republiky, alespoň co se týká kvalitní současné architektury.

V prosinci si připomeneme 150. výročí narození významného architekta Jana Kotěry. Když zazní jeho jméno, co se vám hned vybaví?
Už v jeho době a potom hlavně po jeho předčasné smrti ve dvaapadesáti letech se jeho odkaz stále přiživoval. Po celá dvacátá a třicátá léta na něj vzpomínali kolegové, spolupracovníci i jeho žáci. Každý si do něj ale projektoval to, co potřeboval a vypovídalo to spíše o těch lidech, než o Kotěrovi samotném. Kotěra tak získal až legrační nálepky, jako například vůdce, Mesiáš české architektury, zakladatel moderní české architektury, krasavec, bylo opěvováno jeho češství, přínos k národní emancipaci a podobně. Myslím si, že si do něj z velké části projektujeme i dnes to, co bychom potřebovali, protože chceme v Hradci Králové udržet nějaké sebevědomí a lokální identitu, ke které nám Kotěra s Gočárem docela dobře slouží. Musíme se ale podívat, jak se k architektonickému dědictví ve skutečnosti stavíme. Ne všechny stavby Jana Kotěry i Josefa Gočára jsou totiž v dobré kondici. Já jsem byl třeba velkým odpůrcem podkrovní nástavby na jeho Městském domě vedle muzea, bohužel se zrealizovala a tím ho dle mého znehodnotila.

Je tedy skutečným zakladatelem moderní české architektury, jak se o něm často říká?
Když Kotěra 17. dubna 1923 zemřel, druhý den to o něm napsal v nekrologu v Českém slově Zdeněk Wirth, který ho tak označoval ještě za jeho života. Musíme to brát tedy trochu s rezervou, protože to bylo nejdřív kvůli budování národní identity české architektury a pak pod vlivem patosu z jeho náhlé a neočekávané smrti. V každém případě byl ale Kotěra skutečně všestrannou osobností. Když někoho označíme za zakladatele moderní architektury, tak vlastně říkáme, že před Janem Kotěrou nebyla, což samozřejmě není pravda, protože se moderní architektura stále vyvíjela a také Kotěra měl v tomto ohledu své zajímavé a schopné předchůdce. Kontinuita, kdy Kotěra navázal na to, co bylo před ním, je daleko důležitější než představa, že by přišel a začal něco dělat úplně nově a jinak.

V roce 2016 vám vyšla kniha Jan Kotěra v Hradci. Na co jste se v díle tohoto architekta zaměřil především?
V roce 2013 uplynulo 100 let od dokončení a zprovoznění budovy muzea. Při této příležitosti jsme s mým otcem vydali poměrně výpravnou knihu Budova muzea v Hradci Králové, kde jsme ji analyzovali, šli jsme po detailech a rozebrali ji na cihly. Moje kniha Jan Kotěra v Hradci je vlastně takovým dodatkem k této publikaci. Zaměřil jsem se na Kotěrův přínos, zhodnocení jeho staveb a jejich kontext: položil jsem zdánlivě banální otázku, proč ty stavy vypadají, jak vypadají. Je v ní v této souvislosti zahrnuto všech sedm projektů, které Kotěra pro Hradec navrhoval.

Někde jsem se dočetl, že vaše kniha boří mýty okolo osobnosti tohoto architekta.
V knize mně šlo hlavně o to, uvést do kontextu a přinést relevantní informace k jeho projektům. Nicméně je tam kapitola, kde se ve čtyřech částech zabývám Kotěrovým mýtem, který je zároveň jeho prokletím: prostřednictvím jeho vykladačů se z něj stala jakási modla, jež nemá žádné reálné základy. Samozřejmě panovaly mýty, že byl fyzicky krásný, správný Čech, vůdce a podobně, což byly průvodní jevy jeho aktivního života a snahy ho po jeho smrti uchovat v paměti.

Ve městě bylo nakonec realizováno pět jeho projektů. Které to jsou?
Všechny jeho stavby stojí v okruhu jednoho městského bloku. Kotěra byl daleko zásadnější v příkladu, byl vzorem a výraznou osobností ovlivňující další architekty, než že by zásadně přetvořil městskou strukturu. Zajímavé je to, že v Hradci zanechal díla ze všech etap své tvorby. Jsou to veřejné stavby, s výjimkou Palmové zahrady. O první stavbě, o níž se začalo uvažovat už v roce 1901, je Okresní dům, který se realizoval v letech 1903 až 1904. Na tuto stavbu navázaly v roce 1904 práce na návrhu muzea, kdy první skici jsou datovány rokem 1905. Po deseti letech prací na projektu této budovy přišly menší zakázky, jako doplnění Pražského mostu o kiosky a realizace Palmové zahrady. Úplně poslední Kotěrovou realizací ve městě byl po první světové válce Městský dům, což je nenápadná budova vedle muzea, kde je dnes informační centrum.

Kotěra je autorem již zmíněných historických kiosků na severní straně Pražského mostu. K čemu v jeho době sloužily?
Kiosky na Pražském mostě, který byl bránou do města, měly mít především symbolickou funkci. Realizovány byly v letech 1911 a 1912 a mají dvě různé podoby. Na straně u starého města mají podobu středověkých věžiček a na druhé straně zase oválných staveb se zvonovými střechami. Měla to být připomínka dvou historických etap města – středověké a klasicistní. Kotěra ještě na most doplnil oblouky s barevnými žárovkami a stožáry na vlajky. Kiosky samozřejmě měly i praktickou funkci. Jeden sloužil pro výběrčího mýta, další naproti jako veřejné záchodky a zbývající dva jako kiosky k pronájmu. Už v té době ale bylo vidět, že jejich symbolická funkce převažuje nad tou praktickou a město mělo problémy kiosky pronajímat, protože to nebylo dobré prodejní místo, což se řešilo i v dobovém tisku.

Dva ze sedmi jeho projektů nebyly realizovány. Které?
Jeden vznikl současně s výstavbou Okresního domu a byl to blíže nespecifikovaný regulační plán pro město. Co to mělo přesně být, nevíme. Druhý nerealizovaný projekt byl dům Záložního úvěrního ústavu, který měl být postaven na parcele, kde je dnes Galerie moderního umění. Kotěra se dodatečně přihlásil do architektonické soutěže a na přelomu let 1910 až 1911 odevzdal projekt. Nicméně zvítězil projekt Osvalda Polívky, který byl zároveň Kotěrovým rivalem. Kotěra
se ale zapojil do protestů proti jeho stavbě, protože řada jeho kritiků tvrdila, že takový vstup do Velkého náměstí, kdy novostavba o několik pater převyšuje okolní historické budovy, je nevhodný.

Myslíte si, že osvícený starosta František Ulrich přispěl zásadním způsobem k tomu, že ve městě vznikly Kotěrovy stavby?
Nepochybně. Mělo to ale samozřejmě i odvrácenou stranu mince, kdy zakázky, které získával Jan Kotěra a potom také Josef Gočár, byly bez soutěže, což už tenkrát nebylo považováno za ideální. Starosta Ulrich si však byl tak jistý kvalitou těchto dvou architektů, že to tak dělal a vyplatilo se to. Dnešní politické reprezentaci bych to však nedoporučoval. František Ulrich totiž investoval spoustu času a energie do kultivování svého vkusu, jezdil na architektonické školy na výstavy studentských projektů, budoval si mezinárodní rozhled. Až toto podniknou dnešní politici, mohou o nějakém protěžování vybraných architektů třeba uvažovat.

Jaká byla jeho spolupráce s dalším „hradeckým“ architektem Josefem Gočárem? Nepanovala mezi nimi rivalita?
Rivalita vůbec ne, naopak velká spřízněnost, skoro až taková, že se Kotěra v Gočárovi skoro viděl. Oba pravděpodobně měli podobné charakterové nastavení. Zatímco se ale Gočár jevil jako hodně uzavřený, Kotěra byl naopak velmi společenský, někdy až moc. Sebevědomí, schopnost sebeprezentace či vytváření vlastního mediálního obrazu byly u obou architektů podobné. Protože Gočár nějakou dobu pracoval v Kotěrově ateliéru, měl dokonce určité výsadní postavení.

Kotěra zemřel předčasně v pouhých dvaapadesáti letech. Ví se něco o jeho osobním životě?
Poměrně záhy se oženil s Bertou Trázníkovou, s níž měl čtyři děti. Jeho život byl poměrně bouřlivý, protože byl velmi vytížený. Ve své vile na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic měl vlastní speciální školu, takže k němu chodili studenti a měl tam i své spolupracovníky. Sice o tom nemáme žádné zprávy, ale lze předpokládat, že z toho paní Kotěrová nebyla úplně nadšená. Dochovaly se i kuriózní zprávy z období kolem roku 1910, kdy opilý Kotěra jel vlastním vozem z nějakého tahu v centru a v Hradečnické ulici, kde bydlel, havaroval. V novinách se pak objevilo, že neznámý pachatel naboural své auto a uprchl. Po týdnu se ve stejných novinách objevila zpráva, že tam havaroval Kotěra. Je tedy zřejmé, že vedl poměrně pestrý společenský život. Známá je rovněž skutečnost, že Kotěra trpěl chronickou neurastenií, která měla psychické i fyzické projevy, trpěl velkými depresemi. Podařilo se nám najít tehdejší Kotěrovy chorobopisy, které to potvrzují. V kritickém okamžiku, kdy se měly odevzdat definitivní projekty pro budovu muzea, se na dlouhou dobu poprvé projevilo jeho onemocnění a Kotěra asi na půl roku vypadl z pracovního i pedagogického procesu. V té době to bylo určité stigma a nebylo dobré to veřejně ventilovat, i když později to v uměleckých kruzích bylo takové veřejné tajemství. Dochovala se nám korespondence, v níž se klienti ptají Josefa Gočára, kdy pan profesor Kotěra odpoví a kde je. Gočár odpovídá, že to netuší, i když musel dobře vědět, že se léčí ve Splitu. Myslím, že je důležité o tom mluvit, protože i dnes je duševní zdraví společenské tabu. Kotěra měl svou nemocí ztíženou pracovní schopnost a rytmus, což se projevilo i v době první světové války, kdy na něj tehdejší situace významným způsobem doléhala. Přesto byl stále vůdčí osobností, ke které se všichni vztahovali, což je velmi obdivuhodné.

Jak vidíte současný architektonický směr města?
Ne příliš slavně, protože dobrou a kvalitní současnou architekturu se nedaří prosazovat a vytvářet pro ni podmínky. Asi nejzásadnější poslední realizace, která přesahuje významem hranice regionu, je Studijní a vědecká knihovna od architektonické kanceláře Projektil, která však trochu trpí zaplevelováním interiérů s různými nápisy, cedulkami, plakáty a podobně, při tom je její interiér velmi čistý a impozantní. 

Co má v souvislosti s tímto oborem v plánu Ladislav Zikmund – Lender?
Společně s kolegyní Helenou Čapkovou připravujeme ke 150. výročí Kotěrova narození velkou knihu, která by měla vyjít v lednu příštího roku. Řešíme v ní různé historické exkurzy a méně známé kapitoly Kotěrova života a působení, mimo jiné jsme si v ní položili zásadní otázku, v čem je Kotěra aktuální dnes. Požádali jsme o tento text výborného teoretika současné architektury Filipa Šenka z Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Napsal brilantní text o tom, že nám Kotěra může být dnes příkladem svým vztahem ke krajině a lokálnímu kontextu. Kotěra totiž vždy navrhoval v souvislosti s místním prostředím, je v tom i jeho určitý vztah k ekologii, směřování k tomu, aby byly stavby stavěny nejen účelně, ale také úsporně a nedevastovaly zbytečně krajinu. To si můžeme vzít z Kotěry právě dnes. Z pohledu dnešního osvíceného architekta je důležité umět nestavět, být zdrženlivý a využít budovy, která už stojí, i když to není vždy nejlevnější řešení. Za nové stavy ale zaplatíme v budoucnu jejich ekologickou stopou. Máme už dost staveb, jen je musíme lépe využít.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jiří Zikmund, Ondřej Littera