Středa

30. listopadu 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Příběh: Strašný, co se stalo, hezký, jak se lidé k sobě chovali

31. 8. 2021

page.Name
Od ničivého tornáda na Břeclavsku už sice uplynula řada týdnů, ale je třeba připomenout, jaká vlna solidarity s tamními obyvateli se vzedmula včetně nezištné pomoci, která přicházela z celé země včetně Hradce Králové. Proto Salonky přinášejí příběh Adama Raitera, truhláře, který se do těchto končin rovněž vydal na pomoc. V příštích dnech nabídneme příběh hradeckého hasiče Jana Čecha.

Truhlář a tesař Adam Raiter se práci se dřevem věnuje už nějaký ten pátek a nedávno otevřel Ateliéry 17 na pražských Vinohradech. Adam pochází z Hradce Králové, momentálně žije v hlavním městě a na pomoc se vydal do obce Hrušky na Břeclavsku, kde tornádo zničilo vše, co mu přišlo do cesty.  „Než jsem se dostal k truhlařině, tak jsem nějaký čas dělal střechy. Nijak moc jsem tu situaci na Moravě nesledoval, ale z toho mála bylo jasné, že tam lidem chybí střechy. Vzal jsem nářadí, nakoupil spoustu hřebíků a vyrazil na cestu. Říkal jsem si, že jestli někdy byly ty moje ruce někde potřeba, tak je to rozhodně teď a tam.“

Adam se vydal na skoro tříhodinovou cestu na jižní Moravu sám a vůbec netušil, co ho na konci čeká. Nikdo z nás takové tornádo ještě nezažil a záběry nebo fotky známe pouze ze Spojených států amerických. Ale teď to bylo jiné. Za pár hodin se dostal do centra dění, kde to vypadalo jako po výbuchu bomb. „Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Neviděl jsem moc fotek ani videí, jen jsem tak nějak tušil, že tam prostě musím jet, jinak bych toho pak litoval.“

Adam má spoustu sledujících na Instagramu, takže první informace si získával přes sociální sítě. Kam zavolat, nahlásit se, co je potřeba přivézt a podobně. „Když jsem volal do krizového štábu, jen jsem řekl, že umím dělat střechy a chci pomoci. Odpovědí byl křik do sluchátka, kdy pracovnice volala do okolí: Mám tesaře! Mám tesaře! To už jsem věděl, že pro mě budou mít práci.“ Na místě byla spousta hasičů, kteří pomáhali odklízet a bourat, ale řemeslníků bylo podle odhodlaného tesaře málo.

Když dorazil na místo, uvítala ho policejní kontrola, která zjišťovala, co jede do Hrušek dělat. „Řekl jsem, že nevím, že mám s sebou vercajk, umím dělat střechy amohl bych pomoci. Policista mi říká, jestli vím, kde jsem a jak to tam vypadá. V tu chvíli mi přejela husí kůže po těle, protože jsem opravdu nevěděl, do čeho jdu.“ Následovalo dalších několik kontrol a cesta do krizového štábu. „Moc toho nevěděli, protože tam byl pořád zmatek. Řekl jsem, že půjdu po vesnici a něco si najdu sám. Vyrazil jsem do centra, kde nezbylo skoro nic, až na jeden dům. Když si představíte tu klasickou silnici na vesnici, kde jsou podél ní baráky, tam byla jen ta silnice. Nikde nic, jen jeden dům, který to přečkal.“

Kolem něj se pohybovalo několik pánů, kteří byli všichni hasiči, Adama přivítali s otevřenou náručí. „Když zjistili, že umím dělat střechy, hned mě vyslali nahoru, vytvořili jsme společný tým a druhý den se k nám přidali další tesaři až z druhého konce republiky.“ Na místě pořád probíhaly demolice poškozených budov. Během toho, co kluci opravovali střechy na jednom domě, zmizelo kolem nich pár budov, které musely být zbourány. „To bylo trochu demotivující, protože jsme tam na něčem pracovali, budovali to od začátku, pak jsem zvedl hlavu a zjistil, že několik dalších baráků je pryč. Člověk z toho má pocit, že to tam vlastně akorát mizí a nebuduje se,“ vzpomíná Adam. 

Dům, na kterém s ostatními pracoval, prošel samotným epicentrem tornáda. Okna byla vymlácená, vedle domu ležela střecha, která ale nepatřila jemu a ani žádnému v blízkém okolí. Uvnitř byla lednice, která vypadala jako kdyby jí někdo rozstřílel samopalem a vedle ní byla sedačka roztrhaná na kusy. „Fasáda domu vypadala jako ježek, jak do ní byly zapíchané latě. Vnitřkem se prohnalo vše, co tornádo pobralo po okolí – větve, tašky ze střech, skla z oken, nábytek… Když člověk vešel dovnitř, viděl tam, jakou sílu tornádo mělo. Kousek od domu zůstalo ležet i auto, o kterém se říkalo, že přiletělo z vedlejší vesnice.“ 

Adam si původně myslel, že bude v obci pendlovat a pomáhat na více místech. Nakonec ale zůstal jen u toho domu. „My jsme si tam s ostatními na sebe tak zvykli, bylo to takové rodinné a dali jsme si za cíl, abychom dodělali celou střechu na tomto domě. Maximálně jsme pomáhali sousedům, když přijeli a s něčím potřebovali pomoct,“ vrací se do epicentra katastrofy. V Hruškách pobyl tesař celý týden a domů si odvezl zážitek, na který asi nikdy nezapomene.

„Vždy jsem odjížděl spát někam jinam, protože jsem si od toho místa potřeboval trochu odpočinout. Bylo to super, ale na člověka to po chvilce padne a musí na chvíli odjet. Bylo to opravdu strašně hezký. Vím, že tohle spojení se nemá moc používat, ale tady to k tomu sedí. Bylo strašný to, co se tam stalo a jak to vypadalo, ale bylo hezký, jak se tam ti lidé k sobě chovali, jak si všichni pomáhali a pořád si drželi úsměv na rtech. Byl to takový mix emocí, které ještě teď zpracovávám a myslím si, že se už nikdy při svém řemesle nebudu cítit lépe, protože ten pocit z odvedené práce vám nezaplatí žádné peníze světa,“ dodal tesař Adam Raiter,

Tereza Karanská
tereza@salonkyhk.cz
Foto: archiv Adama Raitera