Hradecké postavičky a figurky: Trhavý Láďa z Hořické ulice

Muž s přezdívkou Trhavý Láďa byl známý tím, že místo normální chůze dával často přednost poklusu, přičemž jeho pravá ruka ohnutá v předloktí sebou stále cukala směrem dozadu. Při svém běhání neměl čas přibrat na váze, a tak se i s přibývajícími lety těšil štíhlé postavě. Většinou pobíhal po ulici jen v lehké košili a kalhotách s kšandami, a to i v zimním období, pokud ovšem zrovna nechumelilo či neuhodily silné mrazy. To si pak chránil hlavu kulichem a přes košili navlékl odrbané sako. Z toho je patrné, že byl velmi otužilý. Jeho podlouhlý obličej s vysedlými lícními kostmi, rámovaný tmavými hustými kudrnami, kupodivu vykazoval docela hezké rysy.

Se svými rodiči bydlel ve staré sokolovně v Hořické ulici – vedle někdejších uhelných
skladů. Byla to (a je dodnes) ulice periferní se značně chaotickou zástavbou. V dobách, kdy ji spolu s dalšími rázovitými postavami „zalidňoval“ Trhavý Láďa, občanským jménem Ladislav Hájek, měla převážně proletářský charakter; v mnohdy nevyhovujících podmínkách zde skromně žili lidé, kteří se vesměs dobře znali a rádi spolu – třeba jen tak na ulici – poklábosili. Neoficiálním zpravodajem Hořické ulice byl Láďa. Svojí mluvou, stejně trhavou jako jeho pravačka, přenášel z jedněch sousedů na druhé nejnovější zprávy typu komu přeteklo na plotně mléko, kdo se s kým pohádal nebo že do uhelných skladů právě přivezli brikety.

V Hořické ulici proti Hájkovu bydlišti provozoval až do začátku 50. let pohřební ústav Josef Polák. Ten zaměstnával Láďova otce jako nosiče neboli funebráka a i jeho synovi, pobírajícímu skromný invalidní důchod „na hlavu“, dal občas přivydělat tím, že ho pověřil, aby v čele pohřebního průvodu nesl na vysoké černě nalakované tyči stříbrný kříž přizdobený černým závojíčkem. Láďa kráčející zcela první – tedy před panem farářem, drkotajícím pohřebním vozem taženým párem černých koní, funebráky i pozůstalými – si ve své funkci musel připadat nesmírně důležitý. (Tehdy byly pohřební průvody ulicemi města ještě dost běžné a mívaly své vděčné diváky.) Po čase kříž už ani neodevzdával a měl ho doma opřený v rohu nad postelí jako znak své významné ceremoniální hodnosti.

Jednou ho majitel pohřebního ústavu poslal se dvěma rakvemi připoutanými ke dvoukolové káře do fakultní nemocnice. Co čert nechtěl, v ulicích města zrovna probíhal Hradecký okruh, oblíbený závod motocyklů a závodních automobilů. Láďa dojel ke Skleněné věži, ale dál ho pořadatelé už nepustili. Musel čekat, až bude přestávka. Dvoukoláku postávajícího s hrůzným nákladem těsně za zády davu si někteří diváci brzy povšimli a v jejich řadách se počala šířit poplašná zpráva, že dva závodníci se zabili a už jsou pro ně připravené rakve. Ani poté, co byla trať uvolněna a kára tlačena Láďou Hájkem mohla pokračovat směrem ke Střelnici, nikdo nepochyboval o tom, že došlo k nejhoršímu. Ostatně nebylo divu, tyhle závody si během své zlaté éry v 50. letech jednu či dvě oběti opravdu vyžádaly. Teprve když byl odstartován další závod a v seznamu očíslovaných strojů se nic nezměnilo, došlo k všeobecnému uklidnění.

Tak rázovité a originální postavičky se dnes už snad ani nerodí. Na závěr dodejme, že po smrti svých rodičů skončil v novohradeckém domově důchodců, kde vykonával různé pomocné práce. Dožil se vyššího věku a odhadem zemřel někdy na přelomu 80. a 90. let. Ti Hradečáci, co ho blíže znali, vzpomínají, že byl sice, jak se říká, „střelenej“, ale povahou dobrosrdečný, do jisté míry i pracovitý, a nikdy nikomu neublížil. A proto čest jeho
památce!

Jiří Polák, Slávek Trávníček