Pondělí

26. září 2022

Nyní

10°

Zítra

Svátek má

Obtížné neznamená nemožné, říká hradecká bojovnice s osudem

12. 8. 2022

Obtížné neznamená nemožné, říká hradecká bojovnice s osudem 10 snímků
Pes equinovarus congenitus. To je název vývojové vady dolních končetin, s níž se před třiceti lety narodila Barbora Kafková z Hradce Králové. Tato mladá dáma se po letech rozmanitých operací a dlouhé léčby rozhodla, že bude bojovat, nic nevzdá a vydá se vlastní cestou.

„Myslím si, že jsem hodně cílevědomá. A hlavně mě ta moje vrozená vada paradoxně velmi posílila a neumím se vzdávat,“ potvrdila Barbora, která i s handicapem absolvovala náročný překážkový běh Night Gladiátor Race, a nyní se vrhla na kiting, což je druh sportu spočívající v jízdě po vodě na speciálním prkně s využití těžkého draka.

Zatímco jiné děti od narození prožívaly zdravé dětství, vy jste to štěstí neměla. Narodila jste se s vrozenou vývojovou vadou dolní končetiny. Vím, že jste v minulosti měla problém o tom mluvit, ale přece, mohla byste říci, o co jde?
Pes equinovarus je vrozená vada, kdy jsou chodidla stočená dovnitř. Byl problém se postavit a nebylo vůbec jisté, zda budu vůbec někdy chodit.

Pokud vím, lékaři předpovídali, že skončíte na invalidním vozíku. Co se muselo udělat, aby se tak nestalo?
V té době, tedy před třiceti lety, se toho o této chorobě vědělo málo a skutečně tehdy první verdikt lékařů byl, že nebudu chodit. Myslím, že hlavně pro moji mamku to byl šok, ale rozhodla se, že to nevzdá. Absolvovala jsem řadu vyšetření, operací v nemocnicích a podobně. Spíše se ale zkoušely různé léčebné varianty formou pokus omyl.

Je pravda, že se váš biologický otec k vašemu postižení dobře nepostavil a nakonec vám pomohl společně s maminkou její nový partner?
Ano, je to tak. Biologický otec od nás odešel, ale maminka si naštěstí našla nového partnera, který mě vychovával úplně stejně jako moje dvě sestry bez postižení. Beru to tak, že partner maminky je můj táta od narození, který mě vychovával, trávil se mnou čas v nemocnici a později mě také vedl ke sportu.

Co pro vás rodiče dělali?
Kromě toho, že komunikovali s lékaři, chodili se mnou na různá cvičení a rehabilitace, tomu svůj čas věnovala hlavně maminka. Skoro každý týden se mnou dojížděli do motolské nemocnice v Praze na sádrování nebo operace. Důležité bylo, že mně mamka nikdy neřekla, že něco nesmím. Vždy mě dávala mezi zdravé děti, nedělala rozdíl mezi mnou a starší sestrou. Dokonce mě přihlásila na tanec, který učila, ale přiznám se, že jsem už tehdy měla více sklony k adrenalinu než k tanci. Taťka je jachtař, takže už asi od sedmi let jsem začala s jachtingem.

Kromě léčby i operací byla ještě na pořadu dne vaše pevné vůle. Je to tak? Jak se projevovala?
Myslím si, že jsem hodně cílevědomá. A hlavně mě ta moje vrozená vada paradoxně velmi posílila a neumím se vzdávat. Když jsem začala dělat první kroky, bylo jasné, že kdybych to vzdala po prvním pádu, tak dnes nechodím. Už od dětství jsem to měla takto nastavené. Samozřejmě jsem měla chvíle, kdy jsem brečela a nadávala, ale rodiče mně nedovolili polevit, nehledali nějaké únikové cesty a za to jsem jim vděčná. Vybudovalo to ve mně totiž sílu vzdorovat osudu, nevzdávat to a jít si za svým.

Bylo tedy vaše postižení pro vás výzvou?
Určitě. Když už jsem byla starší a rozuměla celé situaci, byl ve mně stále pocit, že musím dokázat doktorům, že tehdy na začátku neměli pravdu a já budu chodit. A to jsem dokázala.

Které druhy sportu jste zvolila? To muselo být na začátku hodně složité a bolestivé, ne?
Asi jsem měla výhodu v tom, že jsem byla zvyklá na bolest už od narození a můžu se vždy přepnout tak, abych to příliš nevnímala. Jak už jsem se zmínila, v dětství jsem zkoušela tanec, který mně kvůli nedostatečné stabilitě moc nešel. Potom jsem začala jezdit na lyžích a v deseti letech jsem přešla na snowboard, který mně koupil taťka. Po nějaké operaci mně prkno přinesl přímo do nemocnice a já jsem se pak na něm naučila jezdit sama. Jachting jsem dělala závodně do sedmnácti let, kdy jsme jako rodina byli téměř každý víkend na závodech. Když už jsem byla starší, začala jsem se plnit své sny. Vrhla jsem se na kiting, což je druh sportu spočívající v jízdě po vodě na speciálním prkně s využitím těžkého draka. Poprvé jsem to viděla na Pálavě a úplně mě to dostalo. Když mně bylo dvacet koupila jsem si první vybavení, aniž bych to předtím zkusila. Přistupovala jsem k tomu ale jako ke všemu, že když něco chci, musím to zkusit. Kiting, který je můj vysněný sport, provozují dodneška. Absolvovala jsem kurz, ale měla jsem zase zdravotní problémy, tak jsem skončila. Po čtyřleté pauze, kdy jsem chodila po horách, lezla po stěnách, běhala Gladiátora, jsem se ke kitingu vrátila a nedávno jsem si zajezdila na moři v Egyptě.

Skrývala jste svůj handicap před spolužáky ve škole?
Měla jsem výhodu v tom, že jsem chodila do třídy s o rok starší sestrou. Určitě nějaká šikana proběhla, proto jsem se pak rozhodla, že své postižení budu maskovat. Vynechala jsem veškeré týmové akce, jako například společné koupání v bazénu s kamarády, snažila jsem se, aby nikdo nic nepoznal a maskovala jsem to asi do třiadvaceti let. Musím ale s odstupem času říci, že to bylo psychicky poměrně náročné.

Myslíte si, že byste to teď s odstupem času dělala jinak?
Asi bych to jinak nedělala, protože jsem se tím určitým způsobem chránila. Navíc mě lékaři postavili do pozice, že v osmnácti letech půjdou na zákrok, který moji vadu napraví. Hodně jsem si od toho slibovala a věřila, že bude všechno v pořádku. U jedné nohy se to povedlo, ale u druhého nebyl zákrok ani realizován. Byla to pro mě zdrcující skutečnost. Později jsem se rozhodla, že to musím nějak řešit.

Hlavním bodem nového životního začátku však bylo, když jste poprvé narazila na spolek Achilleus. Čím se zabývá?
Tento spolek pomáhá rodičům dětem trpícím právě touto vrozenou vadou, která se však v dnešní době dá normálně léčit. Rodiče v tomto spolku získají veškeré informace, rady i psychickou podporu.

Změnil váš dosavadní život?
Už jsem se nechtěla nijak přemáhat, rozhodla jsem se demaskovat a nic už neskrývat. Pátrala jsem v lékařských zprávách i na internetu, abych se dozvěděla co nejvíce o této diagnóze a narazila na spolek Achilleus, což byl pro mě zásadní krok dopředu. Zpočátku jsem vše jen sledovala a poslouchala příběhy stejně postižených lidí. Bylo to velmi pozitivní a dostala jsem se k paní doktorce Monice Frydrychové, která mně velmi pomohla nejen fyzicky, ale i psychicky.

Samostatnou kapitolou byla vaše účast na běhu spojeném s překážkami Night Gladiátor Race . Proč jste se rozhodla pro tento extrémně náročný závod?
Na prvním závodě jsem se ocitla vlastně úplně omylem asi před pěti lety, kdy jsem běžela s pracovním týmem. Postavila jsem se na start a nevěděla, co mě čeká. Nějak jsem to zvládla, hrály v tom svou roli emoce a adrenalin, a musím říci, že mě to nadchlo. Pak byla covidová pauza a hned po uvolnění opatření jsem se sama přihlásila na Gladiátora. Začala jsem hodně trénovat a pak už jsem těch závodů absolvovala více.

Co ho provázelo? Neměla jste v jeho průběhu momenty, že to vzdáte? Co vás pohánělo, abyste doběhla do cíle?
Je to velmi fyzicky náročný závod a ten pocit, že to vzdávám, jsem měla. Jeho součástí jsou překážky, kde je potřeba mít stabilitu, například při lezení po stěně, při šplhu a podobně. V závodě byly překážky, kdy jsem si říkala, co tam dělám. Možná ale právě to bylo důvodem, proč jsem šla do dalších. Představa, že se můžu posunout dál, mě poháněla. Kromě toho je v Hradci Králové Gladiator Race Arena, kde můžu natrénovat věci, které mně při závodě moc nešly. Každým závodem jsem těch překážek zdolával stále více.

O jaké překážky jde?
Jsou tam překážky, kdy je třeba ručkovat, přenášejí se pneumatiky, součástí jsou také šplh, lezení na stěně, probíhá se bahnitým úsekem, těch náročných překážek je samozřejmě více.

Řídíte se heslem, že obtížné neznamená nemožné. Mohla byste ho rozvinout?
Mojí vášní jsou také hory. Teď jsem se přihlásila na vysněný dlouhodobý závod Beskydská sedmička, což je zdolání devíti vrcholků za necelých čtyřicet hodin. Právě to moje heslo platí hlavně pro hory, kde jsou situace náročnější. Jakmile jsem pochopila svůj handicap, zvládnu toho daleko více. Může to být náročné sebevíce, ale když se nad tím zamyslím, kousnu se, a dokážu to. K cíli samozřejmě hledám různé cesty.

Procházíte ještě nějakou léčbou, nebo se vaše postižení stabilizovalo?
Doufám, že se v současné době stabilizovalo. Tím, že svým nohám dávám péči, kterou potřebují, chodím jednou týdně na fyzioterapii a dvakrát týdně na cvičení, výsledky se dostavují.

Co byste vzkázala lidem, kteří prošli stejnými nebo podobnými životními peripetiemi?
Mám ještě jedno heslo, kterým se řídím: Je na nás, jaké P si zvolíme, zda Potíže nebo Příležitost. Pokud se člověk naučí i v těch nejtěžších chvílích objevit nějakou příležitost, je to cesta k tomu, aby to daleko lépe zvládal.

Jakých lidských vlastností si nejvíce vážíte a které jsou vám naopak cizí?
Vlastnost, které si vážím, je empatie, protože je u každého člověka hodně důležitá. Nemám ráda, když člověk něco odsuzuje dříve, než to pozná.

Čeho by chtěla Barbora Kafková dosáhnout?
Vždycky jsem si dávala nějaké cíle, kterých bych chtěla dosáhnout. Asi bych se chtěla udržet v módu mít neřízenou odvahu žít a užívat si život.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera