Pátek

21. června 2024

Nyní

16°

Zítra

19°

Svátek má

Přes všechny hrboly stále vede cesta, říká studentka a cestovatelka

18. 4. 2023

Přes všechny hrboly stále vede cesta, říká studentka a cestovatelka 0 snímků
Na Univerzitě Hradec Králové studuje obory technika a výtvarná výchova. Anna Vitvarová má však vyloženě cestovatelské sklony, ráda navštěvuje kulturně odlišná zákoutí světa, poznává tamní obyvatele i jejich zvyky. To všechno ji umožňuje právě hradecká vzdělávací instituce, momentálně je na studijním pobytu v Nitře na Slovensku.

Aniččiny odpovědi v rozhovoru pro Salonky jsou autentické, originální a bezprostřední. „Jsem vděčná za to, že jsem Češka jako vyšitá s vědomím, že nejsme tak maličcí, jak o sobě stále tvrdíme. Ve světě máme své místo, stejně jako já, a neztratím se v něm,“ popsala studentka své pocity z cest do světa.

Aničko, projevovala se ve vás touha poznávat něco nového, jiného či neobvyklého již v dětském věku?
Vyrůstala jsem ve vesnickém prostředí a toulat se po okolí mi bylo téměř denně velkým potěšením.

Odkud pocházíte?
Považuji se za vesnické děvče až do morku kostí. Jsem ze skromné vesničky kousek od Jaroměře, kde jsem zakořenila docházením nejen do základní, ale také základní umělecké školy.

Měli rodiče cestovatelské sklony?
Vím, že moje mamka si přála cestovat jako mladší, ale tehdejší doba to nedovolovala. No, a taťka mi na tuto otázku odpověděl, že do třiceti pracovně jezdil po republice, pak děti… Tak to vidíte. Ale spousta mých spolužáků to má podobně a nikdo jim nemůže mít za zlé, že už se těší na plnohodnotně dospělý život. Snad k tomu také brzo dospěji.

Na Univerzitě Hradec Králové studujete obory technika a výtvarná výchova. Tato vzdělávací instituce však také studentům umožňuje studovat a žít v zahraničí. Jak tyto možnosti vnímáte?
Každá fakulta má jiné koordinátory a nabídky pro výjezdy. Jelikož hnízdím na pedagogické, budou se má slova vztahovat k té mé. Naše pracovnice na výjezdovém oddělení jsou úžasné dámy na správném místě a se srdcem na tom ještě správnějším. Odpovídají na otázky dřív, než se stihnete zeptat. Vsadím se, že se i usmívají, když se nikdo nedívá. Jim jsem vděčná za všechny zážitky a mám ty dámy moc ráda. Důležité je, aby vaše cesta měla alespoň ždibek společný se zaměřením vašeho studia. Na univerzitě jsou otevřeni i vašim vlastním invencím, takže pokud si najdete místo působiště v zahraničí podle vlastního výběru a budou na to finance, jsou otevřeni komukoliv vyhovět.

Pamatujete si v této souvislosti na svou první cestu? Kam jste zamířila?
Já si i přesně pamatuji na můj první kontakt s výjezdovým oddělením pedagogické fakulty. Šla jsem si poslechnout informační seminář k výjezdům, na jehož konci jsem za pracovnicemi výjezdového oddělení zašla a skromně jim oznámila, že chci na rok do Thajska, nejlépe tam být už za dva měsíce. Tak, jako já, se teď za břicho popadám, i ony se na mě pousmály. Dobrá, zas tak jednoduché to není, ale skoro by i mohlo být. Stačí vyplnit přihlášku, napsat motivační dopis, počkat na schválení a frnk. A s jednotlivými kroky ochotně pomáhají.

Strávila jste například pět měsíců v Portugalsku. Co jste tam studovala a na čem jste pracovala?
Cesta do Portugalska byla má první a osudová, díky které vše začalo. Bydlela jsem ve skvostném městě Viana do Castelo, které nese název podle majestátní baziliky svaté Lucie umístěné ve výši nad městem. Studovala jsem tam převážně výtvarné a pedagogické předměty. Během nich jsem si rozpracovala rozmanité projekty, které jsem za semestr dotáhla do konce. Navíc jsem univerzitu poprosila o prodloužení pobytu o měsíc, abych mohla také všechny práce patřičně odprezentovat.

Jak na toto období vzpomínáte?
Jako jeden z nejvzácnějších suvenýrů jsem si přivezla, že už se nebojím, že se ve světě sama ztratím. Před odjezdem jsem stále měla hlavu plnou otázek typu: A co když se něco stane? Kdo mi pomůže? Co když mi nebudou rozumět? No, tak na tohle jsem se už dlouho sebe sama nezeptala. Asi proto, že už vím, že přes všechny hrboly stále vede cesta, že po světě chodí spousta lidí, kteří bez vidiny odměny pomáhají.

Čím vás tato země zaujala? Co vám utkvělo v paměti?
Skvostný dezert pastel de nata, který při skousnutí zakřupe, rozplyne se do tváří a přemění se v úsměv. Barevné rozmanité mozaikové kachličky zevnitř i zvenčí obydlí. Domácí produkty na trzích cestou ze školy. Portské víno, které se zlataví a chutná jako med. Dále mocný oceán s barvou té útulně hřející hloubky. Do nebes sahající, při větru vonící, eukalypty. O přestávce k svačině ty nejvoňavější mandarinky ze školního pozemku. Po ranní hodině kresby provětrat nohy na pískové pláži a nechat si je pohladit pěnou z vln. Kadeřnice, která svolává všechny své kamarádky z celé ulice, aby mi pomohly najít hennu na dočasné tetování, i když to nebyla životně důležitá poptávka. Pózovat španělským spolužákům na hodině fotografie od smíchu rudá jak hasičské auto. Jo, matně si na něco vzpomenu.

Jací jsou a jak se projevují Portugalci? Našla jste si mezi nimi přátele?
S mými spolužáky to nebylo snadné. I přes to, že jejich úroveň angličtiny není slabá, tak ji neradi používají. Často jsem se setkávala s vyděšenými výrazy, když jsem někoho na chodbě oslovila anglicky a žádala o radu. Odpovědí se mi většinou dostalo zamítavého, ale soucitného výrazu. To pro mě bylo obzvlášť těžké, protože tou dobou jsem měla na univerzitě můj vysněný kolektiv a toužila jsem s ním prožívat i ty nejnudnější přednášky. Tak tomu ale nebylo po celou dobu. Myslím, že po dvou měsících snahy proniknout do jakékoliv skupinky, se mě ujala jedna ze spolužaček. Začaly jsme spolu vytvářet projekt na hodinu videa a našly mnoho společného. Věřily jsme si navzájem a podporovaly se v umělecké tvorbě. Stále jsme spolu v kontaktu a čas od času si vyměníme psaní nebo balíčky.

Jídlo, víno, radost ze života. Jsou to důležité aspekty života tamních obyvatel?
Věřím tomu, že je to pravda, ale já to na vlastní kůži nezažila. Protože jsem tam byla v období, kdy nad naší planetou měl nadvládu covid a podmínky pro veselení se byly omezené. Alkohol se prodával pouze do 17 hodin, kluby a hospody byly zavřené. Platil zákaz shromažďování se ve větších skupinách. My jsme si radovánky vynahrazovali na kolejích. To už bylo více multikulturní, ale zato intenzivní. Zábavná situace nastává, když jdete ve svých teplácích do společné kuchyně vařit dušenou mrkev okolo sedmé hodiny večerní a dovaříte až ve tři hodiny ráno. Pak už to máte jen deset kroků do postele, díky bohu.

Vy jste potom nějakou dobu strávila ve Spojených arabských emirátech, kde jste v hlavním městě Abú Dhabí prý byla u šejka. Setkala jste se s ním osobně? Co jste u něj dělala?
Tady krapet došlo ke komunikačnímu šumu. Byla jsem po dobu tří týdnů ve Spojených arabských emirátech za pomoci Velvyslanectví České republiky v Abú Dhabí, ale pobyt jsem trávila na okraji menšího města nazývaném Hatta. Zde jsem se, i s dalšími třemi českými studentkami, účastnila výtvarného tvůrčího pobytu pod záštitou Art Hub Hatta, což je centrum pro komunitu vizuálního umění, a jeho ředitelem Ahmedem Saleh Al Yafei. Setkala jsem se s ním osobně, dokonce jsem pro něj pekla kuře na medu s bramborovou kaší, která mu nechutnala. Jednou nás vzal přes noc kempovat na pláž. Uvařil nám karak na ohni, kouřili jsme vodnici a jedli datlové sušenky. Ráno nás probudil na východ slunce a zaplavali jsme si. Jo, život umí být krásný. Aby to byl svět v harmonii, tak nás potom zachytil covid, jak u šejka, tak i u spolucestovatelky, a hned se měnily plány. Má to tak prostě být.

Do kterých zemí pokračovalo vaše studijní putování? Čím jste se tam konkrétně zabývala?
Ze Spojených arabských emirátů jsem pokračovala do Indonésie, konkrétně na ostrov Lombok. Zde jsem strávila s novou parťačkou na cesty krásných šest neděl. Tedy, první týden jsme si odbyly v karanténě na hotelu v Jakartě a pak jsme si užily krásných pět neděl. Nikdy nezapomenu, jak nás vezli polními cestičkami mezi rýžovými lány. Bez zavazadel, ale obklopeny zelenavým bohatstvím. Zpátky ale k otázce. Pod českou organizací Škola v ráji jsme vyučovaly na dvou místních školách, které naše organizace vybudovala a stále podporuje. Školy byly rozmanité. Jedna na vesnici, druhá u města. V jedné pod vedením ředitelem, v druhé ředitelky. Jednou třída plná dětí napříč věkem, podruhé žáci rozděleni podle věku a úrovně do malých skupin. Za normálních okolností si mohou přijíždějící dobrovolníci vybrat, ve které z těch škol chtějí působit. Jelikož byla před naším příjezdem dlouhá prodleva bez návštěv, měly jsme vzácnou možnost vyzkoušet si obojí.

Mohla byste popsat největší rozdíly mezi jednotlivými navštívenými destinacemi, lidmi a jejich zvyky?
Stojím za prohlášením, které bylo napsané na jednom plakátu v athénské galerii: „Vidím zemi, ze které pocházíš odraženou ve tvé osobnosti“. Jsem přesvědčena, že jsou ve mně zaryté známky češství stejně jako tvrdím, že všichni Řekové, Portugalci, Arabové, Indonésané, Slováci a chlapi jsou stejní. Jsem na to patřičně hrdá, že umím znamenitě nakupovat ve zlevněné sekci, dokážu lamentovat i přes fakt, že je všechno podle mého přání a umět si poradit ve veškerých bezvýchodných situacích svým kutilstvím. Rozdíly jsou mezi námi markantní, ale stále máme mnoho společného.

Jaká je úroveň života v zemích, které jste zatím navštívila, ve srovnání s naší republikou? Jsou viditelné nějaké kontrasty?
Zaručeně byly největší kontrasty v porovnání s ostrovem Lombok. Smýšlení místních obyvatel mě do teď nepřestává udivovat. Pokusím se nastínit, jak to v jejich myslivnách vypadá. Vlastnit telefon a koukat celý den na videa je nejstylovější. Kupa plastových odpadků? Nevadí, podpálím to, nebo hodím do lesa. Rýži mám stále moc rád. Co je to problém? Vždyť mám tak velkou rodinu, že zvládnu vyřešit cokoliv do dvou hodin. Hele, bílá tvář, ta musí mít spoustu peněz. Pořídím si parádní televizi, vždyť nevadí, že ji nemám na co dát. Stres? Co to je za vynález? To neznám. Toto nechci, aby vyznělo posměšně. Až na tu rýži. Je k popukání, že jim furt chutná i když jí jedí celý život třikrát denně.

Je třeba se před cestou do některých kulturně a nábožensky odlišných zemích připravit, aby na místě nedošlo k nežádoucím situacím?
Já jsem ten „vždy nepřipravený“ typ dobrodruha. Ani nevím, proč. Asi mě baví se nechávat překvapovat. Nerada si zjišťuji informace předem, abych od daného místa neměla vytvořená očekávání a pak nedošlo ke zklamání. Při cestě do Indonésie se mi to málem nevyplatilo, ale k mému štěstí se mnou jela další studentka hradecké univerzity, která byla podstatně důslednější. Jelikož jsme tam plánovaly cestu napotřetí, dvakrát byla zrušena kvůli zhoršení situace s covid 19, nikdo nesměl dovnitř ani ven, tak jsme se tam chtěly dostat hned, jak to bude možné. Ihned po otevření hranic po ústupu nákazy jsme tam chtěly nalítnout. Jenomže, Indonésané jsou dosti obezřetní, jak může být vidno i s dlouhodobým úplným uzavřením hranic, a vyžadovali veeelikou spoustu dokumentů pro vstup k nim přes hranice, což jsem sice splnila, ale až těsně před odletem jsem se dozvěděla o jakési povinnosti vlastnit v telefonu přibližně tři speciální aplikace. Samozřejmě, že jsem to nechala plavat, ale těsně před odletem jsem byla upozorněna spolucestující Barčou, že ona má aplikace připravené, ať to taky udělám. Nechtělo se mi, ale učinila jsem. Hned po příletu jsme stály dlouhatánské fronty, kde po nás všude vyžadovali ty veliké spousty dokumentů včetně těch aplikací. Teď jsme jen prošly okolo na bobku dřepícího Evropana s hlavou zabořenou v telefonu, který samozřejmě také neměl funkční sim kartu, ale navíc i bez aplikací. Takže jedno velké díky, Baru.

Angličtina je v současné době nepochybně hlavním a univerzálním světovým jazykem. Předpokládám ale, že v určitých koutech světa ji tamní domorodci neovládají. Jak to řešíte?
To je krásná otázka. Po prvním týdnu stráveném na ostrově Lombok jsem prohlásila, že lokální jazyk je úsměv. Je to dámy a pánové tak, ne jinak. Když má spolucestovatelka vyvětrala skútrem nejhlubší příkop v okolí, tak se úsměvem celá vesnice přišla zeptat, jestli je v pořádku. Když jsme se do noci smály nad nefunkčními SIM kartami, tak se na nás přišla maminka ředitele usmát, abychom se utišily. A když jsme dělaly co se nemělo, tak se nikdo nesmál.

Zažila jste při svých cestách něco, na co nikdy nezapomenete? Mohla byste se podělit o nějaký zajímavý zážitek?
Považuji se za člověka, který nepotřebuje mnoho k prožívání momentů, takže ty nejvzácnější asi budou drobničky pochytané z běžných dnů. Teď tak namátkou - nákup čerstvé zeleniny na trzích u mého oblíbeného prodejce cestou z práce v Athénách, zpívání českých táborákovek sedíc na útesu a pozorujíc rozbouřený oceán, procházka po vesnici na ostrově Lombok, kde se k nám přidaly snad všechny děti a doprovázely nás, chodit na datle a čaj s mlékem k farmáři, který dokázal zplodit neskutečných 22 potomků se třemi ženami, s nímž jsme si nemohli o ničem povídat, tak jsme se na sebe jen dlouze usmívali. To jsou momenty, které mně vyvolávají úsměv na tváři už při sebemenší vzpomínce.

A bylo něco, co vás vyloženě překvapilo?
Co mi jako první vytanulo na mysli je rozdílnost mentality lidí napříč státy. Toto přemýšlení mě vždy dovede k otázce, kdo je šťastnější. Jestli Řekové, které nic nerozhází, s dopravou připomínající hraní si na koberci ve školce, užívající si jejich všem známe siesty, ale s nefunkční péčí o životní prostředí a sociálně slabší občany. Nebo třeba my Češi, kteří jsme stále našponovaní jak guma u trenek, plánující nenaplánovatelné, spěchající nikdo neví kam, ale s parádním zdravotnictvím a zlepšujícím se environmentálním cítěním. No? Kdo mi odpoví?

Co je pro vás cestování po světě, čím vás obohacuje a proč je pro vás důležité?
Cestování bych přirovnala k tetování se. Tím prvním počinem to vše začne a jen pak chcete víc. K tomu prvnímu máte mnoho důvodů a prokazatelných záměrů. Čím víc pokračujete, tím je to větší zábava a nespoutanost. Stále získáváte, ale nemusíte se moc namáhat s rozhodováním a zbytečnou připraveností. Co já tím vším konkrétně získala? Jsem vděčná za to, že jsem Češka jak vyšitá, s vědomím, že nejsme tak maličcí, jak o sobě stále tvrdíme. Ve světě máme své místo. Stejně jako já a neztratím se v něm. Zvládnu komunikovat s lidmi i „pouhou“ mimikou. Dokážu si vytvořit přátele napříč světem a najít společné téma s lidmi rozlišných kultur. Celkově jsem se ujistila, že jsme si všichni lidé na celé planetě nesmírně podobní. Začala jsem děkovat za to, co dostávám, a nebrat to jako samozřejmost.

Neuvažovala jste, že byste někde zakotvila na delší dobu či dokonce natrvalo?
Snad v každé zemi jsem si tuto otázku položila a s úctou vždy zametla pod koberec. Až v Athénách jsem nechala otázku chvíli nehybně ležet, ale skončila smetená jako ty předchozí. Tentokrát se ta otázka přede mě posadila a cítím, že ji tentokrát nechám postavit na nohy. Moje touha začít stavět domov - rozuměj jako místo, kam se budu s potěšením vracet - je pro mě teď vábivější než ta objevovací.

Nešlo vám někdy hlavou své zážitky z cest zaznamenat a vydat je třeba knižně nebo formou cestovatelských přednášek?
To mě nikdy nenapadlo a chraň mě ruka páně. V psané formě si nejsem jistá v kramflecích, ale přednáška by mi nešla tolik proti srsti. Kdo bude mít zájem, já mu toho navykládám hory doly.

Popište své své pocity, když se po delší době vrátíte z pestrých zahraničních lokalit zpět do Hradce Králové?
Hluboký nádech a výdech. To je přesně Hradec. Klid a ticho nejen podél Labe. Známé tváře na každém rohu, skoro až jistá neměnnost, nejen těch tváří. Teď takhle zním tím, že mi to chybí. Ale nebojte, až se vrátím a chvíli tam pobudu, tak na to nekonečné nic a nudu budu zase remcat, jak máme my Češi ve zvyku. Ale až to někde uslyšíte, tak budete vědět, že to říkám z lásky.

V současné době jste na studijním pobytu v Nitře na Slovensku. To je v porovnání s jinými vašimi cestami za humny. Jak to tam prožíváte, čím se zabýváte a jak slovenské prostředí vstřebáváte?
Jak jsem již výše zmiňovala rozdíly mezi národnostmi, tak i Slováci mě překvapují. Náramně se bavím při snaze rozlišit co je vtip a co myslí vážně s jejich neustále neutrálním výrazem ve tváři. Nicméně jsem se adaptovala rychle. Skoro plynule jsem se sem přesunula z rušných a nikdy neusínajících Athén. Pro vesničanku je to tu mnohem přívětivější, ale tentokrát mám pobyt obohacen výzvou sdílet svůj pokojíček s dalšími dvěma studentkami. Nechápejte mě špatně, ale začínám mít svůj věk. Na druhou stranu, je to cenově víc než přívětivé. Na Slovensku je krásné, že je tu mnoho příležitostí na útěk do přírody. Jak já se těším, až to tu prošmajdám a zatoulám se. Jo, a ve škole jsou na mě moc hodní.

Jaké studijní, životní a cestovatelské plány má nyní Anička Vitvarová?
Mé další životní mety jsou: Zdravá a plná sil prožít a užít Erasmus v Nitře, dále vychutnávat si hradeckého klidu a příprav na dokončení magisterského studia a nechat se překvapit, protože jsem vždy nepřipravená.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Anny Vitvarové