Jak proměnit neurologii na covidové oddělení za několik hodin (a nezbláznit se)

Teď už jsou pokoje prázdné. Při průchodu nemocniční chodbou míjím vozíky obložené ochrannými pomůckami. Před každým pokojem je věšák na štíty, ochranné brýle a pláště. Jídelna s televizí zavřená. Sestřička Denisa lepící páskou vyměřuje „čistou“ a „špinavou zónu“ a vyznačuje prostor, kudy se smí procházet po kontaktu s covid pozitivními pacienty na pokojích.

Sestřičky z rehabilitace, onkologie a ortopedie, které sem nastoupily dnes ráno, se seznamují. Vědí, že je čeká zcela jiná práce a vyptávají se na zkušenosti své nové kolegyně Ireny, která v uplynulých týdnech sloužila o dvě patra výš, na prvním covidovém oddělení. Přátelsky mě vítají. Hned radši hlásím, že nic neumím. „Tak ty budeš taková naše podržtaška,“ smějeme se.

Některé z nich již nemocí samy prošly. Vypráví mi o tom tmavovlasá sanitářka Martina. Její domovské oddělení je rehabilitace. Pacientka, o kterou se tu starali, začala mít krátce po propuštění vysoké teploty a covidový test odhalil nákazu. Testovaný byl následně personál celého oddělení, covid byl potvrzen pouze u Martiny. Od ní se záhy nakazil manžel a jeho rodiče, se kterými žijí společně v jednom domě. Každý z členů rodiny měl zcela jiné příznaky: „Mně bolela hlava, manžel ztratil čich. A jeho maminka zase nemohla vůbec na nohy,“ popisuje Martina. Nikdo z nich naštěstí nemusel být hospitalizován. To pacienti, kteří jsou o dvě patra výš, nebo ti, kteří již brzy budou ležet tady, takové štěstí nemají.

Z hovoru nás vyruší lékařka, která přichází oznámit brzký příjem prvního pacienta. „Jste připravené?“ Ptá se sester, které se sotva seznámily s novým prostředím i kolegyněmi. Vzápětí začíná vzrušené rozhodování, která z nich se péče o nemocného ujme jako první. Ve vzduchu je cítit respekt. Infekční pacienty dosud tyto sestřičky neošetřovaly.

Velmi brzy je ale rozhodnuto: pacienta se ujme vysoká a štíhlá Maruška. „Neopouštějte mě…“ žertuje, ale ve tváři se jí rýsuje napětí. Ještě včera pracovala na onkologii. „Její“ pacienti, kteří nemuseli zůstat v nemocnici, byli propuštěni domů, ostatní se přestěhovali do prostor porodnice, kde se teď kvůli nedostatku personálu nerodí, zato tu leží pacienti rehabilitace, gynekologie a právě onkologie. Sloučením těchto oddělení se uvolnily sestry, které mohou sloužit u covidových lůžek.

Sestřičky přinášejí ochranné pomůcky a pomáhají Marušce s oblékáním. Bílý overal, respirátor, štít, holínky a dvoje rukavice - ty pak ještě přilepit páskou k rukávu. Maruška se opírá o zeď. „Doufám, že na tom nebude moc špatně“, říká s viditelnými obavami. Uvědomuji si, jakou zodpovědnost její práce obnáší. Všichni víme, jak se stav covidových pacientů rychle mění a jejich život je mnohdy závislý právě na včasné reakci personálu. „Neboj, paní doktorka Ti řekne, co máš dělat,“ uklidňuje ji Irena.

Čekáme. Marušce se v obleku těžko dýchá a je jí teplo. Za další čtvrthodinu zvoní telefon. „Tak pan se zhoršil, vezou ho rovnou na ARO,“ volá od stolu s telefonem Eva. Maruška se svléká a je vlastně trochu zklamaná. Už byla připravená, že bude mít „covidový křest“ za sebou. Já jdu s Evou povlékat postele na inspekčním pokoji. „Takhle musíš tu deku zahrnout,“ ukazuje mi. Postupně pak procházím celé oddělení. Sestřička Denisa mi vysvětluje systém pytlů a košů na špinavé prádlo a jednorázové pomůcky.

Vše musí být správně popsané a na svém místě. Sestry řeší, jak budou zacházet se zvratky a močí od covid pozitivních pacientů. Promyslet se musí každý detail, práce v infekčním prostředí a ochranných pomůckách má přísná pravidla. Důležité je, aby měly sestry a lékaři u pokojů po ruce vše, co je potřeba, pohyb po covidovém oddělení je komplikovaný, kvůli odděleným „čistým“ a „špinavým“ zónám. Ve zbytku dopoledne tedy probíhá chystání všeho potřebného.

Je čas na oběd. Jdeme si pro něj na vedlejší oddělení. Cesta se neobejde bez použití dezinfekce, dokonce i na podrážky bot. S jídlem pak sedíme na sesterském pokoji, na klíně tácy se svíčkovou. „Tohle si vyfoť, jak se tady hrbíme nad talířem,“ říká mi Martina. Jídelna je z pochopitelných důvodů uzavřená. „To čekání je hrozný,“ říká Maruška. Je jako plavec na břehu studeného rybníka. Už by se ráda osmělila a plavala. „To se budu doma chlubit, že jsem teď coviďačka,“ vtipkuje Eva. „Tak to já budu doma radši mlčet,“ odpovídá Denisa. „Můj syn všechno studuje a pořád mi vypočítává rizika,“ vysvětluje.

Poklidný hovor vyruší telefon. „Tak je to tady, máme čtyři příjmy“, říká Eva. Sestry přepínají do profesionálního módu. Irena sedá k telefonu a zjišťuje informace o pacientech, které k nám za chvíli přivezou. Zajímá ji, v jakém jsou stavu, aby mohla rozvrhnout jejich umístění. Muž v nejtěžším stavu půjde na JIP, na kterou sestry vidí oknem. Další tři ženy budou na vedlejších pokojích. „OK, dejte nám 15 minut na ustrojení a můžete je přivést,“ říká Irena závěrem hovoru svým kolegyním z prvního covidového oddělení.

Začíná velká příprava a nastává moje chvíle. Pomáhám sestřičkám s oblékáním, důležitě lepím páskou rukavice k oblekům. „Já, když si představím, že jsem pacient a přijdou ke mně takovýhle bytosti z kosmu, tak bych se asi bála,“ říká Maruška. Ve chvíli, kdy jsou všechny oblečené, mám problém je rozeznat.

Proměnily se skutečně v jakési neidentifikovatelné šustící postavy, jejich úsměvy zmizely pod ochrannými vrstvami, hezké oči za brýlemi a štíty a culíky pod kapucí. Pak už se poklidná příprava proměňuje v ostrý provoz. Sestřičky z vedlejšího oddělení přiváží postupně první pacienty. Každý má specifické potřeby a každý je v jiném stavu. Irena s Evou připravují léky, které budou pacientům podávat, ostatní sestřičky zjišťují saturaci kyslíkem a měří teplotu.

Jedna z pacientek je starší dáma s psychickými problémy. Převoz na jiné oddělení jí vylekal a její stav se rychle zhoršuje. Je u ní Maruška, kterou to vyleká a volá lékařku. Pak se jí ale spolu s kolegyněmi pacientku podaří uklidnit, saturace kyslíkem se zlepšuje a sestřičkám se uleví. Přichází lékařka, aby všechny pacienty obešla a vyšetřila. Moje směna pomalu končí, zůstávám ale ještě o chvíli déle. Pozoruji cvrkot, naslouchám nemocničnímu žargonu, stříkám dezinfekcí všude, kde je potřeba a se svým ekonomickým vzděláním si tu připadám lehce méněcenná.

Později večer si z domu ještě vyměním několik zpráv s Maruškou a Martinou. První den pro ně byl náročný. „Snad to bude zítra lepší,“ přeje si Maruška. Jenže nebude. Druhý den dostávám zprávu, že na oddělení o dvanácti lůžkách už je deset pacientů. Za další čtyři dny už vyčleněná covidová lůžka v nemocnici nestačí a musí se posílit, navzdory tomu, že je mnoho zdravotníků nemocných. Myslím na holky „coviďačky“ a přeji jim hodně sil.

Lucie Chytilová
PR manažerka
Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje