Úterý

7. prosince 2021

Svátek má

Marek Adamczyk: Tři dny jsem tahal Kryštofa Hádka na zádech

6. 4. 2021

page.Name
/PODCAST/ V televizi aktuálně zářil v seriálu Kukačky, za rok Marka Adamczyka uvidíme ve filmu Poslední závod, který také jistě vzbudí velkou pozornost. A to právě díky jeho postavě německého lyžaře Emericha Ratha, který byl z příběhu o Hančovi a Vrbatovi komunisty zcela vymazán. „Chceme vzít diváky na cestu zpátky časem a ukázat, jak to všechno probíhalo,“ naznačil 33letý herec, jehož přítelkyní je olympionička Eva Samková. A prozradil, že vrchlabská snowboardcrossařka se ve filmu také objeví.

Marku, začal bych trochu úsměvnou otázkou: Kolikrát jste už během natáčení na běžkách spadnul?
Myslím, že to bude něco mezi deseti až dvaceti pády. Není to nějak extra moc, ale rozhodně jsme se napadali hodně.

Techniku jízdy na dobových lyžích jste si tedy osvojil bez problémů?
Já doufám, že se nám to víceméně podařilo. Nejvíc jsme padali na začátku, pak už si myslím, že to mělo celkem nějakou úroveň. Každým dalším dnem, kdy jsme na lyžích jezdili, to šlo líp a líp. Hodně záleží i na sněhu. Ve chvíli, kdy napadne čerstvý prašan, jezdí se opravdu dobře. Ve chvíli, kdy je sníh ledovatý nebo rozměklý, se zase tolik nedaří.

Jaký sníh a počasí jste v Krkonoších zažili?
My jsme zažili úplně všechno. Zažili jsme teploty pod nulou, nádherné sluníčko, strašlivé fujavice a všechny druhy sněhu. Opravdu jsme za těch čtrnáct dní dostali naservírovanou celou paletu Krkonoš.

Řekněte, jaký jste normálně běžkař?
Jsem běžkař. Pořídil jsem si skejtové běžky, což je trošku něco jiného. Tu klasiku jsem ale jinak vždycky jezdil jen tak nějak rekreačně, přehnaně jsem se tomu nevěnoval.

Jak jste se připravoval na roli Emericha Ratha?
Hodně jsem se připravoval po fyzické stránce. Chodil jsem na atletické tréninky a posilovat, abych trošku nabral svaly. A zároveň jsem se snažil o Rathovi něco zjistit. Načítal jsem si nejrůznější články, na které jsem natrefil. I když zase tolik jich není. To byl takový základ mojí přípravy.

 

Nejtěžší část natáčení – v okolí Labské boudy na hřebenech – je za vámi. Splnilo vaše očekávání?
Řekl bych, že ano. Plánovali jsme, že budeme prostě doufat, že počasí se vydaří. A to, co jsme potřebovali, aby se střídalo krásné počasí s počasím vysloveně ošklivým, se podařilo. Byli jsme z toho nadšení, že to takhle klaplo.

Čekali jste vyloženě někdy na chatě na povel od režiséra „Tak jdeme!“, vybíhali jste ven a hnali jste se do vánice?
No, v podstatě takhle to bylo na denním pořádku. Často se stalo, že člověk se ráno probudil s tím, že v půl sedmé bude už někde natáčet, a potom čekal v kostýmu půl dne nebo klidně celý den na chatě. Počasí se natolik měnilo, že se musely výrazně proměňovat i natáčecí plány. Kluci, kteří měli mít volno a plánovali si výlet po okolí, od rána natáčeli. A kluci, kteří si mysleli, že budou celý den pracovat, stáli. To se dělo neustále. Večer se něco naplánovalo a ráno se to upravovalo nebo celé měnilo. V tomhle ohledu to bylo divoké, ale s tím jsme tak nějak počítali. Počasí je nevypočitatelné a bylo potřeba se přizpůsobit. Myslím, že velmi rychle jsme si na tento režim dokázali zvyknout a s ním existovat.

Jak velká zima vám byla při natáčení?
No, velká (smích). V originálním závodě jeli závodníci jen v košilích, bez rukavic a čepic, startovali totiž za krásného počasí. I my jsme to takto absolvovali, ale samozřejmě pod košilemi jsme měli něco navíc, abychom úplně nemrzli. Při natáčení se zároveň hrozně čeká a člověk, jak se nehýbe, velmi rychle vychladne. To, že jsme nemohli mít rukavice, čepice a že přeci jen tenké termoprádlo vás úplně neochrání, znamenalo, že nám zima byla poměrně dost.

Nastydnul jste?
Myslím, že ke konci trošku ano, ale už je to zase dobrý. Ve filmu jsou jak scény ze závodu, tak další scény, kdy se třeba Emerich Rath pokouší zachránit Bohumila Hanče, což byly tři dny toho, že jsem tahal Kryštofa Hádka na zádech. Z jednoho místa na druhý. Musím říct, že po třetím dnu jsem rýmu měl, ale rychle jsem se z toho vyhrabal.

Pronesl se vám Kryštof?
On je jen o pár kilo těžší než moje přítelkyně, kterou jsem zvyklý tahat, takže to nebylo o tolik těžší (smích).

Co vám k tomu vlastně řekla Eva Samková, holka z Krkonoš, když se dozvěděla o vaší roli?
Myslím, že jí to určitě udělalo radost. Jak říkáte, je to holka z Krkonoš a tento příběh dobře zná. Pokud to všechno klapne, tak si ve filmu zahraje takovou malou roli.

Opravdu?
Vymýšleli jsme to, že bychom ji tam mohli na chvilku mít, takže se tam jenom někde mihne.

Zpět k vám. Při jakých scénách jste se naopak nejvíce zapotil?
Fyzicky nejnáročnější byly scény, kdy člověk má někoho předjet. Je to složité v tom, že když se kluci před vámi pořádně rozjedou, tak je dost těžké nabrat takovou rychlost, abyste je zvládnul předjet. Pořád to byly mezi námi takové tahanice o to, že ti, kteří měli  předjíždět, prosili ty před sebou, ať tak rychle nejedou. Naplánovat to tak a podat takový výkon, aby člověk předjel toho, koho má, byly asi nejvíc vyšťavovací záběry.

Znal jste místa, kde se jste se pohybovali?
Znal jsem je, ale že bych byl nějaký častý návštěvník Krkonoš, to úplně říct nemůžu. Během těch čtrnácti dnů jsem je měl ale možnost samozřejmě poznat mnohem blíž. Docela jsme se zorientovali. Právě v tom mi to přišlo hrozně příjemné, že člověk získal větší přehled o Krkonoších a získal k nim takový hlubší vztah.

Které místo se vám nejvíc líbilo?
To jsem přesně čekal, že se zeptáte, ale já na to nemám přesnou odpověď. Není jedno místo, které by se mi líbilo. Na Krkonoších je hezké, že se tam člověk může pohybovat z jednoho konce na druhý v řádu hodin, protože nejsou tak velké.

Bavíme se spolu zhruba v polovině natáčení. Probíhá zatím podle představ?
To, z čeho jsme měli největší obavy, že nám nebude přát počasí, se naštěstí nevyplnilo. A celkově, když jsme koukali na denní práce, jak vypadají, tak si myslím, že máme důvod mít naději, že z toho bude opravdu hezký film. Takže jsem celkem spokojený, jak to probíhalo.

Proč by se lidé měli přijít podívat na Poslední závod?
Bude to skvělý film! Minimálně každý, kdo o příběhu kdy slyšel, má nějakou takovou nejasnou představu, jak to tam vlastně probíhalo. Prostřednictvím filmu chceme diváky vzít zpátky časem do začátku 20. století a trošku jim přiblížit, jak to mohlo reálně vypadat, jak lidé mohli reálně fungovat v rámci těchto prvních pokusů o závody na lyžích a jak celé drama proběhlo. Myslím si, že
režisér Tomáš Hodan si dal opravdu hodně záležet na tom, aby z různých historických pramenů a střípků, jak jednotliví aktéři popisovali průběh závodu, vytvořil nějaký tvar, který bude co nejpřesnější a zároveň bude fungovat jako plnokrevné drama. To je takový největší důvod, proč vyrazit do kina.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Nikolas Tušl a Jan Bartoš