Úterý

17. září 2024

Nyní

15.2ºC

Zítra

23.3ºC

Svátek má

Naděžda

Anežka Pařízková: Větší politická odpovědnost mi u nás bohužel chybí

16. dubna 2021

Studovala politologii na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Anežka Pařízková, která pochází z tohoto města, v současné době působí na honorárním konzulátu v jihoamerickém Ekvádoru, kam se poprvé dostala na podzim roku 2018. Diplomacie ji láká i do budoucna.

Snem velice aktivní mladé dámy, která během vypuknutí první vlny pandemie koronaviru pomáhala s repatriací obyvatel Evropské unie, za což ji ocenil rektor UHK, ale i český velvyslanec v Peru, je stát se českou prezidentkou. „Jde o dětský sen asi od deseti let. Určitě bych jako žena mohla do řízení státu přinést něco nového,“ řekla Anežka v rozhovoru pro Salonky.

Anežko, hned na úvod se musím zeptat: Kde se ve vás vzal zájem o věci veřejné a politické dění, že jste se vydala na dráhu politologie?
Mám pocit, že je to tak nějak odmala díky mým rodičům, kteří mě učili rozsáhlým obecným znalostem, což znamenalo vědět od všeho alespoň trošku, a pak také díky sportování. Časté cestování pro mě objevilo zájem o mezinárodní vztahy a postupně se k tomu přidával i zájem nejen o aktuální politické dění, ale i o historii.

Čím je pro vás tento obor přitažlivý?
Ačkoliv politolog neznamená automaticky politik, už při studiu na gymnáziu jsem si říkala, že úspěšný politik přeci nemůže být člověk, který nestudoval fungování státu. Často jsem tíhla k tomu něco organizovat a vést skupinu lidí, proto jsem si říkala, že bych takhle mohla změnit i stát. Nejdříve jsem cestou politologie chtěla odhalit různé možnosti, jak toho vlastně docílit. Postupem času mě pak více než stát začaly lákat mezinárodní vztahy a konkrétně diplomacie. Líbí se mi, že je to spojení komunikačních i organizačních dovedností a zároveň také pomoc lidem.

Studovala jste na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Co vám tato škola dala a jak na studentská léta zde strávená vzpomínáte?
Již teď na moje studia vzpomínám s velkou nostalgií a nevěřím, že ten čas strávený v Hradci tak rychle utekl. Díky naší „politologické partě“ jsem si studentský život mohla užít opravdu na maximum i mimo přednášky a semináře. S partou kamarádů jsem se snažili být aktivní v rámci Politologického klubu FF UHK a pořádat různé akce pro širší veřejnost i studenty. Každému z naší skupiny vděčím za něco nového, co jsme se od nich naučila. Byly to krásné časy. Co se týče mé alma mater samotné, je možné, že bez mých studiích bych se pravděpodobně nepodívala zatím ani do Latinské Ameriky ani do Afriky. V rámci studijních pobytů a pracovních stážích jsem se vzdělávala prakticky ve svém oboru a zároveň si zlepšila komunikační schopnosti v několika jazycích.

Nedávno jste získala magisterský titul, ale slyšel jsem, že je to pro vás málo. Co byste ještě ráda vystudovala?
Stále jsem ještě studentkou druhého magisterského oboru na Filozofické fakultě UHK katedry politologie, a to afrických studií. Nechtěla jsem se vzdát tohoto regionu, protože mě přitahuje stejně jako Latinská Amerika. Nemám ambice pokračovat v doktorských studiích, ale ráda bych se spíše vzdělala v oboru diplomacie a pokusila se dostat na diplomatickou akademii.

Rozhovor pro magazín Salonky vzniká na dálku, a to doslova. Jste totiž zrovna v Ekvádoru, kde působíte na stáži Honorárního konzulátu České republiky. Jak jste se ocitla v této pro Středoevropana vlastně exotické zemi? Přitahuje vás jihoamerické prostředí a španělský jazyk?
Do Ekvádoru jsem se poprvé dostala na podzim roku 2018, a to na studijní pobyt. Měla jsem sen podívat se na Galapágy a díky studiu v Ekvádoru jsem měla možnost si ho splnit. Nicméně už jsem na sobě začínala pozorovat únavu z neustálého cestování a různých tříměsíčních pobytů v odlišných zemích, a tak jsem si myslela, že je to moje poslední cesta. Naivně jsem věřila, že se na delší dobu usadím v Čechách a dodělám si školu. Realita byla taková, že jsem se po měsíci v České republice opět vrátila do Ekvádoru. Kouzlu Jižní Ameriky jsem propadla a zároveň se pro mě španělština najednou stala po mateřštině druhým jazykem.

Jak vás tam přijali?
Když jsem nastoupila na univerzitu v hlavním městě Quitu, byl to pro moje spolužáky možná větší šok než pro mě. Bylo znát, že blonďaté Evropanky sem na výměnné pobyty moc nejezdí. Také jsem mezi většinou byla výrazně mladší, protože hodně Ekvádorců nejdříve pracuje, aby si následně mohli dovolit studia na lepší, ne státní univerzitě. Po pár dnech neustálých dotazů, kde naše země leží a jestli se u nás mluví rusky, si na mě všichni zvykli, byli moc milí a nápomocní. Přijali mě mezi sebe, a dokonce i profesoři se snažili do svých výkladů zařadit například porovnávání politických situací našich zemí.

Co je náplní vaší práce? Čemu se konkrétně věnujete?
Obecně práce na honorárním konzulátě je především úřednická činnost, pokud nedojde k celosvětové pandemii. Nejčastěji se věnuji žádostem o doklady z českých úřadů, vyřizování žádostí o české občanství nebo poskytování informací pro cesty do České republiky nebo Ekvádoru a pomáhání s dokumenty včetně překladů pro vyřizování víz. Zároveň se snažím být nápomocná české komunitě, která bohužel nyní kvůli omezení setkávání a pořádání akcí není aktivní.

Musela jste překonávat kulturní odlišnosti? Jací jsou Ekvádorci ve srovnání s Čechy?
Těch odlišností je opravdu hodně. Ekvádorci si nelámou hlavu s dochvilností, ale pokud po vás něco chtějí, tak to ideálně musí být hned. Lidé chodí pozdě na předem domluvené schůzky a neuvědomují si, že člověk v ten den nečeká pouze na ně. Dalším výrazným rozdílem je vztah k rodině. Pro Ekvádorce je vždy na prvním místě, a to nemluvíme pouze o úzkém rodinném kruhu, ale také o všech bratrancích, tetách a podobně. Dodržují kontakt téměř denní všichni se všemi. Zároveň jsou často zděšení, když jim řeknu, že jsem jedináček. Hned se ptají na moje rodiče a co beze mě dělají…

Domů jste se zatím vrátila loni na svatbu své kamarádky a letos začátkem roku kvůli magisterským státnicím. Jak dlouho jste v Ekvádoru?
Nyní to bude dva a půl roku. Nejdříve jsem jezdila na kratší dobu, abych se vždy vrátila na zkouškové období do Čech, a protože jsem taky neměla víza. Nyní pracovní víza mám, takže zde pobývám většinu času.

Neschází vám rodina, kamarádi, Hradec Králové a české prostředí obecně?
Samozřejmě! Všichni a všechno několikanásobně, obzvláště nyní v aktuální světové situaci, kdy by se neměl člověk s nikým ani moc scházet. Chybí mi pohodové časy, když jste si mohli s kýmkoliv a kdykoliv zajít na kávu nebo pivo. V Hradci jsem měla moc ráda kavárenský styl života, často jsem se chodila i na svoje oblíbená místa učit. V Quitu není tolik útulných míst, kam by si člověk jen tak zašel na kávu a v poklidu zrelaxoval nebo místo využil na práci.

Do jaké míry vás, vaše aktivity a pobyt v cizině zasáhla covidová pandemie?
Asi tak jako většině z nás mi tato pandemie změnila veškeré plány, které jsem do blízké budoucnosti měla. Školu jsem chtěla dokončit o půl roku dříve, a také konečně vzít mého ekvádorského přítele poprvé k nám. Jak se ale říká, vše zlé, je k něčemu dobré. Díky uzavření hranic moje práce nabrala zcela jiný rozměr a já tak získala důležité životní zkušenosti, ze kterých budu ještě dlouho čerpat.

Jak se Ekvádor oproti České republice vypořádává s koronavirem?
Nejdříve jsem tu mluvila o tom, jak u nás v České republice to není tak drastické. Vyprávěla jsem, že se roušky nepoužívají všude, a že se v létě už konaly dokonce nějaké koncerty. Pak se karta otočila. Tady bylo vše uzavřené, roušky, tvrdá opatření, nemohlo se cestovat mezi regiony a stále platil večerní zákaz vycházení. V prvních měsících jsme dokonce nesměli vycházet z domu již po 14. hodině. Na nákupy bylo možné vyjet autem pouze jednou týdně, což způsobovalo nekonečné fronty u vstupu do supermarketu a často to vypadalo, že po hodinovém čekání na vás ani nevyjde řada. Nesmělo se do přírody a velká část parků byla uzavřená. Když jsem se na skok podívala v červnu 2020 domů, byla jsem po těch třech uzavřených měsících v úžasu, že můžu ven do přírody a vidět se s kamarády. Po návratu do Ekvádoru se ale situace začala proměňovat. Zde se začalo postupně rozvolňovat, skončil zákaz vycházení, nicméně až doteď platí i venkovní nošení roušek a dodržování rozestupů. Možná i díky tomu jsou už všechny obchody otevřené a můžeme jít na jídlo i do restaurace.

Není to tak dávno, kdy jste byla oceněna rektorem hradecké univerzity i českým velvyslancem v Peru za pomoc s repatriací obyvatel Evropské unie v první vlně pandemie. Mohla byste tuto aktivitu přiblížit? V čem vaše pomoc spočívala?
Snažila jsem se pomoc všem Čechům, kteří se nacházeli v obtížné situaci kvůli zrušeným letům a zajistit, jak by se mohli dostat na některé z repatriačních letadel. Velkým problémem bylo, že bohužel Česká republika nemohla do Ekvádoru žádné letadlo vyslat. Proto jsme se museli spoléhat na případnou pomoc ostatních evropských zemí. Byla jsem na telefonu a emailu 24 hodin denně, sedm dní b týdnu, protože někteří Češi se nacházeli opravdu v nepříjemných situacích. Letadla často odlétala i o víkendu, takže nezbýval žádný den volna. Do toho bylo potřeba psát každý den tak zvaný covid report o aktuální situaci v Ekvádoru pro naše ministerstvo zahraničí. Doprava nebyla komplikovaná pouze z, ale také po Ekvádoru. Všichni měli z Evropanů strach, protože je neoprávněně odsuzovali za „přivezení“ covidu-19 do Ekvádoru. To způsobilo, že i taxikáři odmítali nabízet své služby a hotely nikoho nechtěly ubytovat. Uzavřely se hranice mezi regiony, což byl ten největší problém, jelikož většina českých turistů se nacházela mimo Quitu, odkud odlétala většina letadel. Snažila jsem se vystavovat různá povolení tak, aby policie nedělala problémy a nechala cestující přejet mezi regiony. Největší akci jsme podnikli, když jsme se s přítelem vydali v době absolutních zákazů pro tři Čechy, kteří se nemohli dostat z pralesa. Zhruba po 23 hodinách jsme se vrátili úspěšně zpět do Quita a tito Češi měli možnost odletět domů.

Předpokládám, že v Ekvádoru moc Čechů nežije. Kolik jich tam působí?
Česká komunita zde má zhruba 100 členů. Mezi ně především patří tak zvaní „čechoekvádorci“, většina z nich se již nenarodila v České republice.

Pracujete na honorárním konzulátu, nesměřuje vaše budoucí kariéra do diplomatické sféry?
Doufám, že ano. Je to můj cíl, za kterým si již delší dobu jdu, a proto jsem se snažila sbírat zkušenosti, kde jen to šlo. Díky Univerzitě Hradec Králové jsem také absolvovala stáže například na Velvyslanectví ČR v Rabatu a pracovala jsem na CzechTradu v Santiagu de Chile. Každá z těchto zkušeností mě utvrdila v tom, že jsem si jistá, co chci dělat a že mě to velmi baví.

Slyšel jsem, že byste chtěla být budoucí českou prezidentkou. Je to pravda?
Jde o dětský sen asi od deseti let. Jak jsem zmiňovala, je to nejspíš spojené s mojí tendencí organizovat věci. Mimo sbírání pracovních zkušeností pro tuto kariéru pracuji i na jazykové přípravě, protože si myslím, že by bylo fajn reprezentovat naši zemi i tím, že se dokážu domluvit v rodném jazyce se státníky z jiných zemích. 

Pro Českou republiku by bylo určitě ctí, kdyby v čele prezidentského úřadu stala žena. Co si o tom myslíte?
Určitě by žena mohla do řízení státu přinést něco nového. Myslím si, že třeba u našich slovenských sousedů je paní prezidentka Zuzana Čaputová krásným příkladem toho, že i ženy „umí vládnout“ a vydobýt si respekt nejen ve své zemi, ale i na mezinárodním poli. Líbí se mi tento typ reprezentace s grácií.

Jak vnímáte současnou hlavu státu?
Vzhledem k tomu, že hlavní pravomoci prezidenta jsou především reprezentativního charakteru, ráda bych viděla, že prezident prosazuje a hájí zájmy našeho státu tak, jak zní v jeho slibu, který skládá pro svoji funkci: „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Také věřím, že za současné situace je nutné alespoň v nějaké formě více promlouvat k lidem a nepřispívat k rozdělení obyvatel na dva tábory a více.

Vystudovala jste politologii. Není současná politická scéna, zvláště v dnešní nesnadné době, spíše jakousi parodií a nesmyslným politickým bojem? Sledujete ji?
Naši politickou situaci sleduji, nicméně k mé práci také patří sledovat i tu ekvádorskou. Občas se najdou silné společné rysy, což pro naši demokratickou zemi není příliš dobrá vizitka. V některých případech dokonce ekvádorští politici dokážou reagovat lépe, pokud dojde k odhalení nějakého skandálu. Odstoupí, stáhnou se z politického života, a nakonec i utečou ze země. Větší politická odpovědnost mi u nás bohužel chybí. Neříkám, že útěk ze země je řešením, ale přiznat chybu, omluvit se, a v případě velké kauzy odstoupení řešením určitě je.  Držení se u moci za každou cenu, ve světě o nás pěkný obrázek nedělá.

Neschází v současném českém politickém prostředí výrazná osobnost?
Mám dojem, že výrazných osobností je v našem politickém prostředí více než dost, ale ne asi v tom smyslu, v jakém bychom si přáli. Nejspíš jsme teď v takové čekací fázi, kdy doufáme, že se objeví nějaký další tatíček národa nebo osvoboditel. Zároveň by mělo dojít k politickému obrození a nástupu mladší generace.

Které z politických postav historie, ať už českých nebo zahraničních, si považujete a proč?
V rozhovoru pro Český rozhlas Hradec Králové jsme zmínila, že si vážím Václava Havla a ze zahraničních osobností například Winstona Churchilla. Pod facebookovým článkem s tímto rozhovorem se začaly objevovat nenávistné reakce, ať už na našeho prvního českého prezidenta nebo na moji osobu, kvůli vyjádření této náklonosti. Je mi líto, že lidé tak rychle zapomínají a neváží si někoho, kdo pro naši zemi tolik udělal.

Odbočme nyní od politiky k vašim koníčkům. Podle mých informací máte ráda sport. Čemu jste se věnovala nebo věnujete?
Dříve jsem se závodně věnovala cyklistice, konkrétně MTBO, tedy orienťáku na kole. Vyrůstala jsem v orienťácké rodině a po basketbalu, běhu a kajaku jsem skončila právě u kola. To se pro mě na několik let stalo hlavní náplní a díky mezinárodní závodům, ME a MS jsem se podívala na spoustu zajímavých míst nejen v České republice, ale i v Evropě.

Co vás ještě baví a naplňuje?
Tancování, zpěv, procházky, studium jazyků a únikové hry. Delší dobu jsem potřebovala nějaký oddych a nechat mozek odpočívat. V Ekvádoru se mi moc stýská po naší fence Máše, do které je na dálku zamilovaný i můj přítel. Vzhledem k tomu, že žijeme v bytě bez vlastní zahrádky, pejsek tu nepřipadá v úvahu, proto alespoň došlo ke kompromisu a pořídili jsme si králíčka. Ten je nyní naší největší mimopracovní náplní.

Žijete nyní v cizí zemi. Stal se už Ekvádor vaší druhou domovinou? Měla jste možnost ho i jeho obyvatele už dobře poznat? Co máte na této zemi ráda?
I když tu nežiji dlouhou dobu, troufám si tvrdit, že díky tomu, že jsem byla přijata do ekvádorské rodiny, mohla jsem Ekvádor „zažít“ opravdu zblízka a poznávat místní tradice. Já jim naopak vysvětluji ty naše a učím je i českým zvyklostem. Líbí se mi, že jsou k tomu otevření a rádi například ochutnávají naši kuchyni, především sladké, které tu peču. Já zase zbožňuji místní stravu, která je často složena z mořských plodů a spousty čerstvého ovoce a zeleniny.

Jak dlouho potrvá vaše tamní mise?
Aktuálně mám platná pracovní víza do srpna tohoto roku, poté se uvidí, zdali si je ještě prodloužím nebo ne. S přítelem doufáme, že se bude v létě dát cestovat bez nějakého většího omezení a konečně se společně podíváme do České republiky. Už dlouho se těším, že mu budu moc ukázat krásy naší země.

Nyní nejsou asi moc příznivé časy na plánování, ale musím se ještě zeptat: Kam směřuje Anežka Pařízková?
Příznivé časy asi nejsou, ale i tak se je snažím využít na maximum. Právě se připravuji na zkoušky k obdržení jazykových certifikátů ze španělštiny a angličtiny tak, abych splnila jednu z podmínek k přijetí na diplomatickou akademii. Když se mi tento krok podaří, budu snad moci i na dále směřovat do diplomacie. Pokud něco nevyjde, věřím, že se najdou jiné možnosti, kde můj obor a získané zkušenosti uplatním.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Anežky Pařízkové