Baví mě, když si člověk na nic nehraje a zároveň si hraje

Kdybys měla vyjmenovat všechno, čemu ses od malička věnovala, co vše by to bylo?
Od malička převážně zpěvu a hře na housle, ale velkou část života jsem věnovala tanci, jak performování, tak tvorbě skupinových choreografií. A paličkovala jsem, to je také umění.

V kolika letech jsi začala s hudbou?
Už jako maličká, protože moji rodiče zpívali ve sboru, takže jsem jezdila na všechny koncerty a vystoupení s nimi. Mamka potom začala zpívat s big bandovým orchestrem, se kterým zpívá dodnes. Já s nimi byla na všech soustředěních a vlastně jsem své dětství strávila s kytarou a bandou lidí, kteří se bavili, a já jim na baru dělala jukebox.

Myslela sis vždycky, že budeš hudbu dělat na profesionální úrovni?
Vždy jsem věděla, že se budu věnovat nějaké tvorbě, ale pořád se měnilo to, co to bude. Do něčeho jsem se pustila a jakmile mě to začalo bavit, dostávala jsem impulsy, ať se tomu věnuji naplno. Nejdříve to vypadlo, že půjdu na konzervatoř na housle, ale než jsem stihla vůbec jít na přijímací zkoušky, začala jsem tancovat a brzy mně nabídli, abych učila tanec. Rozhodovala jsem se tedy mezi tím, jestli učit tanec a vymýšlet choreografie, což mě nesmírně bavilo, nebo jít na konzervatoř a hrát na housle. Konzervatoř ale vyžadovala hodně cvičení a u tance stačil trénink a zábava, to mně bylo bližší. Tanci se profesionálně věnuji už dlouho. Učím v Taneční skupině T-BASS, ve studiu Contemporary a mám za sebou mnoho projektů s JAD Dance Company, kde jsem působila jako tanečník. Tvořila jsem také choreografii, například do pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Pak jsem se přes tanec opět vrátila k hudbě. Začala jsem spolupracovat s Pájou Michalovičovou z Aport Support, která je tanečnice a také zpívá. Vydaly jsme spolu rapové album ZE/MĚ a díky tomu jsem zjistila, že se chci věnovat hudbě pořádně. Ještě mě ale potkal jeden moment, který mě málem odradil, když mě na hudební katedře na bakalářském studiu chtěla jedna profesorka vyhodit kvůli nedomykavosti hlasivek. To byla bolestivá kapitola, kterou jsem musela ustát a nevzdat se. Naštěstí se pak za mě postavili ostatní vyučující a já se nenechala zlomit.

Často se diskutuje o tom, jestli je, ať už ve sportu nebo v umění, důležitější talent nebo tvrdá práce a píle. Co si o tom myslíš?
Tohle je pro mě zajímavé téma. Mně velmi často moji mentoři říkali, že mám talent. Já jsem spíše věděla, že se rychle učím, ať už je to cokoliv. Chyběla mně ale píle, protože mně šlo poměrně hodně věcí, dělala jsem vše najednou a neměla jsem na vše dost klidu a času. Pak mi bylo často vyčítáno, že nejsem nikde na sto procent. Neuměla jsem vydržet u jedné věci pořádně, protože mě vše bavilo. Musím říct, že je to takový můj neustálý boj. Nerada to přiznávám, ale je to tak. Tím se mi osvědčilo, že to není jen o tom talentu. Třeba při hře na housle jsem se naučila nějakou věc hrát desetkrát rychleji než ostatní, ale oni mě pak předběhli, protože cvičili. Takhle jsem to měla snad ve všem. Tanec mi taky šel, ale tím, jak všichni makali, začali být lepší nebo stejně dobří. Často mi na houslích vyčítali, že jsem pořád na tancování a na tancování mi říkali, že to flákám, že jsem pořád na houslích. Na konci studia na základní umělecké škole mi moje milá paní učitelka řekla: „Víš Vendulo, ono mít talent na všechno není vůbec výhra. Těžko se ti bude zůstávat u jedné věci naplno.“ Proto si myslím, že nejdůležitější ze všeho je láska, ta nás u té činnosti může udržet, pak je píle a potom je až talent. Ale to je jen můj názor.

Mají zpěv a tanec něco společného?
Baví mě, že se člověk nechá unést a může se jen tak vyjádřit, a to jak v tanci, tak i v hudbě. Bohužel pak v tom komerčním tanečním a reklamním světě i na vysoké škole v souvislosti s hrou na housle se mi dělo to, že jsem začala cítit takové kleště. V tom, co bych měla hrát, jestli to vychází z teorie a podobně. Komerční svět zase hodně určuje, jak má člověk vypadat. Řešila jsem, jestli nemám velký nos, malý zadek a spoustu dalších věcí. Najednou jsem cítila, že mě to omezuje. Přestala jsem cítit tu svobodu. Začala jsem si myslet, že bych neměla tančit a zpívat, jak chci já, protože tohle a támhleto. Vidím to i na svých studentech, jak je to omezuje. K tvorbě potřebuju cítit, že jsem volná, protože jen v tu chvíli mě to naplňuje. To období svázání bylo dlouhé, hodně jsem to řešila. Teď se snažím navrátit k té svobodě, protože bez ní to pro mě postrádá  radost a lásku. Baví mě, když si člověk na nic nehraje a zároveň si hraje. To je pro mě ten klíč.

Máš za sebou spoustu let učení mladých tanečníků. Jakých úspěchů si nejvíce vážíš?
Nějaké úspěchy za sebou mám a vážím si všech, protože ke každému se pojí hezké období. Co se týče choreografií, které jsem tvořila, hodně si cením všech těch různých titulů, například třetí místa na mistrovství světa, několikanásobné vítězství České republice a tak dále. V jednom roce se mi ale sešla šikovná skupinka dětí a s nimi jsem vytvořila choreografii, o které se povídalo, že byla na úrovni profi dospělých. To mě u ní těšilo víc než nějaký titul, protože jsem věděla, kolik za tím bylo dřiny a jak neskutečně se ti moji studenti posunuli. Nikdy mně ale nešlo moc o medaile, spíše o ty tanečníky. Každý úspěch časem vyprchal, konkurence se zlepšovala, děti rostly a vlastně si zvykly na to, že dříve byly nejlepší a teď najednou ne. Neuměli se zorientovat v tom, co to znamená  medaile nemít. Proto jsem vždy říkala, že když děti často vyhrávají, tak mně to přidělává práci. Sama si nejvíce u učení vážím toho, když studenti pochopí, že to není jen o vítězství, ale i o tom, umět se nesoudit a nebát se, stejně jako jsem se to učila a stále učím já. Najít ten balanc mezi touhou po zlaté medaili a vášní pro tanec, která zůstává i bez ní.

Co je podle tebe při práci s mladými tanečníky nejtěžší?
To se hodně pojí k předchozí odpovědi. Ten tlak na výsledek od dětí, rodičů, sociálních sítí a celkově od okolí je čím dál větší. Očekávání nebo srovnávání tu radost často kazí. Dávám si za úkol studentům vysvětlovat, že musí mít nadhled nad tím vším, co se děje. Beru to jako poslání každého trenéra či mentora. Nesměřovat k medaili, zároveň se ale umět poprat o to, co fakt chci. V dnešní době je podle mě taky hodně těžká motivace a jednoduché pravidlo, že bez práce nejsou koláče. Moje generace i generace mladší nerady moc pracují a makají, chtějí vše hned, teď a bez práce.

Vrátíme se teď zpět k hudbě. Spolupracuješ se známým producentem. Můžeš nám ho představit?
Spolupracuji s Jiřím Burianem, což je nejen úžasný producent, ale i skvělý člověk. Jirka je pro mě takový vesmírný tvor, který si cestuje se svojí duší, kde se mu zrovna chce a dokázal mě tak nějak vrátit k věcem, které jsem si v posledních letech sama zavřela. Společně jsme teď vytvořili celé album a těším se, až to půjde do světa. Spolupracuji i s Tomášem Kahlem neboli Orbisem, který si taky lítá hodně vysoko. Myslím si, že Tomášův vesmír je sousedící s tím Jirkovým. Tomáš je neskutečný hudebník a umělec. Dohromady jsme vytvořili také jednu věc, která brzy vyjde na světlo světa.

Prozradíš nám, co tedy plánuješ? Co by mělo brzy spatřit světlo světa? Nebo je to ještě tajné?
Plánuji v září vydávat celé album, které jsme dali dohromady právě s Jirkou Burianem a s tím se pojí plánový křest 23. září v Praze v Cargo Gallery. Neskutečně se na to těším, bude to událost, která bude spojená i s tancem. Chci to spojit se všemi lidmi, se kterými jsem za celou dobu spolupracovala. Doufám, že to vše klapne.

Moje poslední otázka směřuje někam malinko jinam. Kdybys mohla mít jedno přání, které by se určitě splnilo, co by to bylo?
Přála bych si, aby si lidé přestali bát věřit, věřit jeden druhému a přestali se snažit pořád se k něčemu přiblížit. Nejsme pak sami sebou a zapomínáme na dobro, radost a laskavost, kterou uvnitř sebe máme. Vždycky jsem věřila v dobro, které lidi v sobě mají, a vždy v něj věřit budu. Nevyhýbala bych se démonům, to ne, jen bych je přijala a dala jim taky trochu lásky. No, a pak, aby lidé nemysleli jen na sebe, ale vnímali se jako součástí celku. Možná je to trochu klišé a měla jsem možná říct nějakou kontroverznější odpověď, nicméně, už ze mě vypadla tahle.

Tereza Karanská
tereza@salonkhk.cz
Foto: archiv Venduly Nedělové