Byla bych ráda, kdyby Hradec za 20 let vypadal jako Kodaň

Kdy vás poprvé napadlo, že se stanete architektkou? Měla jste takový sen odmala?

Poprvé mi tu myšlenku vnukl učitel na základní škole, já jsem ale dlouho směřovala spíš do roviny knižní grafiky a ilustrací. Nicméně jsem holka z Masarykáče, architekturou jsem byla obklopená od dětství, takže jako jednu z variant jsem to měla v hlavě dlouho.

Nakonec jste vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, jak se to stalo?

Nejdříve jsem absolvovala Střední průmyslovou školu stavební tady v Hradci. Po stavebce jsem se dostala na architekturu do Brna, pořád jsem ale měla v hlavě studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po druháku v Brně mě tam přijali. Studium na UMPRUM bylo náročné, ale velmi zajímavé. Pro mě to bylo hodně inspirativní i díky tomu, s jakými profesory jsem se tam setkávala. Zmínila bych například Martina Rajniše, Evu Jiřičnou, Jiřího Stříteckého nebo Jindřicha Smetanu.

Vrátila jste se po studiu do rodného Hradce?

Už během studia jsem začala pracovat ve velké pražské architektonické kanceláři Richarda Doležala a Petra Malinského a zůstala jsem tam i po absolutoriu. Do Hradce jsem se vrátila až těsně před mateřskou. A už jsem tady zůstala.

Až doposud jste pracovala v soukromé sféře, jaké nejzajímavější projekty máte za sebou?

Ještě během působení v Praze jsem měla možnost spolupracovat na rekonstrukci bývalého Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Dále bych zmínila například továrnu na recyklaci tonerových kazet v Poděbradech a samozřejmě mnohé další domy různě po České republice. Po návratu do Hradce jsem pak pracovala na volné noze a po mateřské jsem se přidala do kanceláře Žárovka Architekti. Třeba přímo v Hradci jsem spoluautorkou rekonstrukce vilky ze třicátých let v Tiché ulici na Slezském Předměstí nebo radikální přestavby rodinného domu ve Svinarech. Jinak je to v Hradci zatím spíš o projektech. S kolegyněmi jsme se například nedávno zúčastnily soutěže na rekonstrukci hradecké hvězdárny nebo jsme také zpracovaly konkurenční studii na hospic pro Hradecko. U architektů to je nicméně tak, že většina projektů skončí z různých důvodů v šuplíku. V počítači tak mám mnoho dalších zajímavých projektů, k jejich realizaci ale bohužel zatím nedošlo.

Od září nastupujete na hradecký magistrát jako vedoucí odboru hlavního architekta, proč jste se vůbec rozhodla přihlásit se do výběrového řízení na tuhle pozici?

Jsem hradeckou patriotkou a jsem člověk, kterému záleží na veřejných tématech. Když jsem s něčím nespokojená, tak se snažím být aktivní a zlepšit to. V Hradci mě hodně trápí veřejný prostor, což je oblast, ke které se člověk v soukromé sféře úplně nedostane. Mám zájem věnovat se hradeckému veřejnému prostoru a posunout ho někam dál. Pozici hlavní architektky beru jako výzvu.

Co všechno může hlavní architekt města ovlivnit?

Je to hodně dlouhodobá práce. Práce hlavního architekta rozhodně není něco, co by bylo viditelné a hmatatelné během jednoho roku. Důležitá bude schopnost koordinovat různé lidi a různé skupiny a schopnost domluvit se napříč odbory na magistrátu a také s politiky. O mnohých tématech se musí nejprve vůbec začít mluvit. Zadání, která se týkají veřejného prostoru a architektury ve veřejném prostoru, jsou na dlouhé roky. Když teď přebírám agendu od pana architekta Brůny, bavíme se o projektech, které jsou na odboru hlavního architekta rozjeté už opravdu mnoho let. Je to běh na dlouhou trať, ale Hradec za to úsilí rozhodně stojí.

Jaký je rozdíl mezi prací architekta v soukromé a veřejné sféře?

Konkrétně to teprve uvidím, ale v soukromé sféře se zabýváte jedním projektem, jedním investorem a byť je to někdy také na dlouhé lokte, celý ten proces jde přece jen rychleji. V rámci města je to dlouhodobější a také tam musíte potlačit svoje ego. Na městě totiž neprosazujte svoje architektonické nápady. Spíš nějakým způsobem regulujete a monitorujete nápady, které přichází do města od jiných architektů. Ze své nové pozice musím v první řadě prosazovat zájmy města. Zároveň však musíte být schopný domluvit se i s developery a investory, kteří přináší peníze do města a chtějí zde něco budovat. Musíte je navigovat, aby nové záměry byly v mezích vize, kam město chceme směřovat.

Máte jako architektka v Hradci nějakou oblíbenou budovu?

Určitě ano, hned několik. Mám moc ráda Hučák nebo Gočárovy školy. Konkrétně u architekta Josefa Gočára bych mohla zmínit v podstatě veškeré jeho stavby. Z těch novějších staveb bych pak řekla například Studijní a vědeckou knihovnu. Ráda mám ale celý Hradec.

Hradec Králové bývá už téměř 100 let označován za salon republiky. V čem je architektonicky výjimečný?

Ta výjimečnost je v urbanismu. V době Františka Ulricha došlo k ohromnému přísunu kvalitní architektury do Hradce Králové. Vévodil tomu Josef Gočár, ale těch kvalitních architektů se v té době ve městě koncentrovalo více. Výhodou Hradce je také to, že se stavěl v podstatě na zelené louce a díky tomu je město prorostlé zelení. Z té doby Hradec těží dodnes, byť se později už zdaleka tak nerozvíjel a výjimečnost nové architektury byla ojedinělá.

Hradec je často označován za konzervativní město, platí to podle vás i v architektuře?

Těžko říct, jestli je Hradec konzervativní, spíš bych řekla, že Hradec usnul. Když budu hovořit o městských veřejných budovách, tak se v Hradci jednoduše moc nestaví. Jen málokterý Hradečák by si asi vzpomněl, kdy se tady naposledy postavila základní škola, poliklinika nebo domov důchodců. Za posledních 20 let se z veřejných staveb postavila snad jen knihovna, terminál hromadné dopravy a dvě lávky. To, že se v Hradci nestaví veřejné stavby, však rozhodně není jen otázka odboru hlavního architekta. Je to také otázka odboru investic, odboru rozvoje a politiky. Vím, že se teď mnoho investic plánuje a byla bych moc ráda, aby když už se investice plánují, aby se plánovaly smysluplně. S tím souvisí můj důraz na pořádání otevřených architektonických soutěží, kde bude umožněná účast architektů, kteří mohou do Hradce přinést něco nového a výjimečného.

O větším využívání architektonických soutěžích jste hovořila v prvním vyjádření pro média hned poté, co radní schválili váš nástup do funkce. Proč jsou architektonické soutěže pro město výhodné?

Nemyslím si, že je správné, aby se v Hradci kontinuálně opakovali stále stejní architekti. Věřím, že architekti a architektky z širšího okolí mohou na různé věci přinést nové pohledy, které by nás Hradečáky třeba ani nenapadly. Otevřené architektonické soutěže mohou k nám do Hradce přinést například i nějaké nápady ze zahraničí.

Asi největší úkol, který před vámi nyní stojí, je dokončení územního plánu, na kterém se v Hradci Králové pracuje už 15 let. Kdy by se ho podle vás mohl Hradec dočkat?

Osobně jsem si myslela, že se ho dočkáme dřív, ale podle všeho je to reálné během následujících dvou let. A to ještě za předpokladu, že se nebude muset přistoupit k dalšímu řešení zásadních námitek a k dalšímu veřejnému projednání. Pak to může trvat ještě několik dalších let. Město velikosti Hradce Králové nutně potřebuje funkční, flexibilní a aktuální územní plán, u kterého se mohou záhy po jeho schválení provádět dílčí změny. Když ale nemáte základní nástroj, kterým bude nový územní plán, tak nemáte co dále rozvíjet a zdokonalovat.

Které konkrétní projekty by podle vás posunuly Hradec Králové ve veřejném prostoru nejvíc dopředu?

Mě osobně trápí nekoncepčnost v propojení cyklostezek a pěších cest ve veřejném prostoru v Hradci. Jako velký problém vnímám i tristní stavy některých veřejných prostranství, jako je například Ulrichovo náměstí. Obecně si myslím, že by se do veřejných prostranství mělo přidávat více zeleně. Velkým tématem je také řešení takzvaných rozvojových zón, například Kukleny by se mohly výrazně posunout dopředu.

Co může odbor hlavního architekta udělat například v tom nekonečném procesu plánované rekonstrukce Velkého náměstí?

To bych se už trochu opakovala. Samotný odbor hlavního architekta situaci nezachrání. Aktuálně se tuším pracuje na dokumentaci a uvidíme, jak rychle budeme jako město spolu se všemi zainteresovanými stranami pokračovat ke zdárné realizaci.

V poslední době se v Hradci stále častěji hovoří například o zelených střechách na veřejných budovách. Jak moc ovlivňuje současnou architekturu klimatická změna?

Zatím ji ovlivňuje málo a myslím si, že ji bude muset ovlivňovat víc. Investoři se budou muset postupně smířit s tím, že takové věci budou vyžadovány. Není to jen o zelených střechách, je to hlavně o výsadbě dřevin, na jejichž prostorové nároky se musí myslet již v počátečních studiích.

Některé své vize jste už během rozhovoru nastínila. Jak by měl podle vás vypadat Hradec například za 20 let?

My jsme se nedotkli toho, jak ohromně důležité je pro Hradec vybudování silniční infrastruktury v okolí města. Ačkoliv mám na mysli projekty státu, jako město bychom měli být nápomocní tomu, aby se tyto projekty co nejdříve rozjely. Jakmile se podaří odvést tranzitní dopravu mimo Hradec, mohou se některé ulice uvnitř města proměnit v mnohem zelenější a klidnější místa. Například si dovedu představit, že po zklidnění dopravy půjdou některými ulicemi ve městě nové zelené pásy se vzrostlými stromy. Těch zón, které by se postupně měly začít proměňovat je víc a v některých případech by to těch zmíněných 20 let ani zdaleka trvat nemuselo. Pokud ale mám v krátkosti odpovědět na vaši otázku, tak já bych byla strašně ráda, kdyby Hradec za 20 let vypadal třeba jako Kodaň. Je to běh na dlouhou trať, ale někdy se začít musí.

Přibližte prosím tuhle svou vizi čtenářům, kteří třeba Kodaň neznají. Jak by to tedy v budoucnu v Hradci mohlo vypadat?

Líbilo by se mi, kdyby velká část Hradečáků mohla po městě komfortně jezdit na kolech a chodit pěšky. Parkovací místa ve městě by byla pro rezidenty a pokud by přijel do Hradce někdo zvenčí, parkoval by na periferii v parkovacím domě a pomocí MHD nebo sdíleného kola by dojel do města tam, kam by potřeboval. Ve městě by bylo živo, lidé by chodili korzovat a nakupovat do města a žili by ve městě a podél řek, nikoliv ve velkém obchodním centru na předměstí.

Může se pro Hradec stát tématem i omezení rychlosti v centru města?

Omezení rychlosti je určitě jedna z možných cest. Zároveň jsou ale potřeba širší vymezené pruhy pro cyklisty a pro MHD, abyste viděli, že když jedete autem, tak jedete pomaleji než ten, kdo jede na kole. Když bude pro cyklisty a chodce vytvořen ve městě větší komfort, lidé pojedou radši na kole než autem a nebudou se bát poslat na kole nebo pěšky do školy ani své děti. Když budou preferovaní chodci a cyklisté, lidé budou používat auta méně, nechají je někde zaparkované a budou se pohybovat na kole nebo pěšky. Není to žádný idealismus, protože ve světe už jsou města, která takhle fungují. Každému bych doporučila zajet se podívat do měst jako jsou Amsterdam nebo Kodaň. Ty města měla ještě v 90. letech podobné problémy jako my. Chvíli to trvalo, ale za 20 nebo 30 let se posunuly tam, kde jsou dnes. Jde to i ve Vídni, tam se také můžeme inspirovat.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera