Čekám, co mi život přinese, protože vidím, že je nevyzpytatelný

Kromě toho má na svém kontě účinkování v mnoha televizních seriálech, například Krejzovi, Modrý kód, Ohnivý kuře nebo Slunečná. Navíc jako učitelka literárně – dramatického oboru své zkušenosti předává žákům Základní umělecké školy Střezina v Hradci Králové.

Terezo, musím se vás, stejně jako vašeho otce, zeptat, jak se vám daří v covidové době, když kultura dostává na frak?
Mám obrovskou výhodu, že můj hlavní zdroj příjmů je ze Základní umělecké školy Střezina, kde učím. V tomto směru se mě to až tak nedotklo. Samozřejmě nemusím zdůrazňovat, jakým způsobem probíhá distanční výuka divadla. Je to tak trochu blázinec. Pochopitelně situace narušila veškeré plány. Program výuky je částečnou improvizací a na řadu se dostanou věci, které by se normálně v hodinách neděly. Snažili jsme se to ale přežít, i když to nebylo jednoduché. Pokud jde o zásah do kultury, často jsem myslela na kamarády a známé v divadelní oblasti, kde se také pohybuji, kteří najednou přišli o práci. Kulturní kontakty, jako divadelní představení, návštěvy výstav a podobně, zmizely. Je to pohroma.

Co dělá učitelka literárně – dramatického oboru, když nemůže naživo předávat zkušenosti svým žákům?
Protože ten stav trval tak dlouho, každá výuka na dálku byla úplně jiná. U nás totiž probíhá odpoledne a děti byly mnohdy z celodenního sezení u počítače v souvislosti s distanční výukou své školy tak unavené, že některé skoro usínaly. Byl to velký problém a bylo to dost děsivé. Náročné to bylo pro obě strany, divadlo se totiž nedá zkoušet na dálku. 

Mohla byste popsat ten okamžik, když jste se zase s žáky sešla takříkajíc naživo?
Předtím jsem se stýkala tak se čtyřmi lidmi v rámci své rodiny a najednou mám své žáky před sebou naživo. Zdálo se mi to skoro neskutečné, protože jsem je dlouho vůbec neviděla.   

Baví je to pod vaší taktovkou?
Troufám si tvrdit, že je výuka baví. Stává se samozřejmě, že někdo v patnácti letech začne v září s dramaťákem a o měsíc později zjistí, že ho to nebaví. Učím už ale sedmý rok a musím říci, že se mi žáci zase až tak neproměnili a zůstávají. Mám s nimi velmi dobrý vztah, což mě těší a dělá mi to radost. Vše je založeno na vzájemném respektu.  

Dramatický obor je mimo jiné spojen s divadlem. Ve vašem stručném životopise stojí, že vás k němu v sedmi letech přivedl tatínek, což si zřejmě dodnes vyčítá. Proč si to myslíte?
Myslím si, že vám to určitě řekne sám. Dobře si pamatuji, to mě bylo tak sedm let, když mi říkal, že známý režisér Vladimír Morávek shání do inscenace nějaké andělíčky. Dal mi text, který jsem se s ním doma naučila. Byl to v podstatě takový rodinný podnik, protože já jsem hrála anděla, můj tehdy asi tříletý bratr Vojta Ježíška a táta Herodese, který nás vlastně ve finále zabil. Představení se jmenovalo Betlém. To, že si to taťka vyčítá, je samozřejmě velká nadsázka, protože se nechal slyšet, že by si přál, aby z nás byli právníci nebo doktoři, kteří by ho pak na stará kolena živili. 

 
Řadu let jste externě působila v Klicperově divadle v Hradci Králové. Pokusila jste se dostat na DAMU?
Pokusila. Bylo to po střední škole, kdy jsem se na „zušce“, kde nyní učím, připravovala s repertoárem k přijímacím zkouškám na DAMU. Chodila jsem do rozšířené výuky, v té době mě to bavilo a naplňovalo. Přijímačky jsem zkusila, ale potom už jsem neměla ambici je nikdy dělat.

Vystudovala jste jazykovou a literární kulturu, mediální a komunikační studia, teorii a dějiny divadla. Proč?
Vždycky mě zajímaly čeština, literatura a divadlo. Moc jsem se tehdy nepídila po tom, jaké školy v rámci republiky nabízejí tento obor, jenom jsem věděla, že chci ještě studovat ve městě, kde mám zázemí a kamarády. V té době jsem už začínala externě učit a bylo jasnou volbou zůstat v Hradci. Studium mě začalo bavit, protože jsme měli zajímavé předměty i profesory. Byl to bakalářský obor a rozhodla jsem se pokračovat v magisterském studiu v Brně toho, co mně bylo nejbližší – divadlo. Vystudovala jsem tam tedy teorii a dějiny divadla.  

Měla jste možnost na divadelních prknech hrát řadu rolí. Která byla pro vás klíčová a důležitá?
Z pohledu mého herectví, pocitu, psychologie postavy a mého vývoje to asi byla zatím moje poslední role v inscenaci Veroničin pokoj, kterou v Divadle Jesličky režíroval Pepa Kopecký, principál souboru Triarius. Byla to totální bláznovina, kde se několikrát zvrátí celý děj.  Bylo to koncipované tak, že diváci s námi seděli na scéně, aby měli pocit, že jsou součástí toho pokoje. Šlo o velmi kontaktní představení a pro mě skutečně zásadní.

Když jste externě hrála v Klicperově divadle, jaké pocity vás provázely na této prestižní scéně?
Nebyla jsem tam v angažmá, hrála jsem externě malé role. Působila jsem tam od dětství, všichni mě tedy znali od malička. Účinkovala jsem v průběhu několika let asi ve čtrnácti inscenacích, což není úplně málo. Hradec má jediné takové kamenné divadlo, v němž jsem strávila dětství a dospívání. Vzpomínám s velkým potěšením na všechny zážitky, zkušenosti a mnohé další věci, které jsem tam zažila. Určitě bych si tam někdy ráda zase něco malého zahrála.

Spolupracuje se souborem Triarius z České Třebové, ve kterém jste si, jak rovněž stoji ve vašem životopisu, splnila některé své herecké sny. Mohla byste se o ně se čtenáři podělit?
Když principál souboru Pepa Kopecký přišel do hradeckých Jesliček, nabídl mně a bratrovi po velmi krátké době, zda bychom chtěli hrát v jeho představení Kupé Story, což byla taková srandička, kde jsem měla několik vět. Nicméně mě pak oslovil znovu, tentokrát do inscenace Kočár do Vídně podle známého stejnojmenného filmu, v němž hrají Iva Janžurová a Jaromír Hanzlík. Začali jsme zkoušet inscenaci, která byla pro mě úplně jiná. Pepa rád experimentoval s prostorem i diváky a měl spoustu dobrých nápadů. Abychom vyjádřili cestu, protože se v tom „kusu“ stále jde, Pepa vymyslel, že diváci budou sedět na divadelní točně. My jsme kolem nich chodili a vzadu chlapi točnu s diváky otáčeli. Pro mě to bylo úplně něco nového. Byla to zajímavá herecká práce, nová forma pracování s prostorem, se skvělou partou lidí a já jsem u toho všeho mohla být. Tím jsem si vlastně splnila svůj sen.

Získala jste i ceny za herecký výkon. Je to pro vás určitá satisfakce, že tento kumšt děláte dobře?
Musím to trochu shodit. Dostala jsem cenu za nejlepší herecký výkon v inscenaci Kočár do Vídně, kde jsem jako žena hrála sama, ale bylo to samozřejmě napříč všemi uvedenými inscenaci. Jsem sice člověk, který nerad soutěží v umění, ale musím říci, že ceny, které jsem získala, mě potěšily.

Čím vás okouzluje divadelní svět?
Asi tím, že i při nazkoušení jedné inscenace, může být představení trochu jiné. Jako kdybych šla znovu s kůží na trh. Je to živý tvar, to, co se děje teď, je neopakovatelné. A to je právě na divadle nádherné.

Kromě divadla jste hrála v dokumentech, amatérských filmech i televizních seriálech. Podle čeho jste se rozhodovala, že v některém z nich budete hrát?
Primárně to přišlo přes taťku. Věděla jsem, že vzniká seriál, v jehož jádru dění a nápadu stojí. Ptal se mě i bráchy, jestli bychom si tam něco malého nechtěli zahrát. Myslela jsem si, že řeknu tři věty a půjdu. Začalo se to ale nabalovat, byla to však zároveň velmi zajímavá práce. Pro mě to je sice obrovská zkušenost, ale je to jenom na bázi mého koníčku a nejsem na tom existenčně závislá. Moc mě to ale baví a naplňuje. 

Pocházíte z herecké rodiny. Herci jsou otec i váš bratr Vojtěch. Jako herce v Klicperáku si tátu samozřejmě nepamatuji, až pak později jsem ho trochu vnímala. Bratrovi velmi fandím, jezdím se dívat na jeho představení, hrozně mu to přeji. Bratr je mladší a vzpomínám si, že jsem ho v dětství stále oblékala do různých kostýmů, dávala jsem mu paruku na hlavu, nutila ho zpívat a podobně. Stavěla jsem ho do role kašpárka a nevědomě asi budoucího herce. Nakonec vystudoval DAMU a skutečně se jím stal.

Je pro vás otec v oblasti herectví důležitou osobou? Radila jste se s ním někdy?
Ne, to ne. Při účinkování v seriálech jsem se ho párkrát zeptala, jestli je to v pohodě a on mi řekl: No, dobrý. A to bylo všechno. Samozřejmě je pro mě důležité, aby naši věděli, co dělám, a to nejen v herecké práci, ale také v rámci základní umělecké školy. Podstatná je pro mě pak jejich zpětná vazba. Že bych se ale předtím s otcem o něčem radila, tak to ne.

Když se sejdete jako rodina, mluvíte o divadle, seriálech a podobně?
Málokdy. My jako rodina máme takový specifický humor. Pro hodně lidí může být nestravitelný, protože nechybějí určité urážky a dohady, kterým rozumíme jenom my. Je to náš komunikační kód, který nám přijde v pořádku. Humor je pro nás zásadní, snažíme se z věcí nehroutit a nic extrémně neprožívat. Že bychom se ale bavili o divadle či seriálech, snad jen výjimečně. 

Váš otec je také známý kuchař. Potatila jste se v tomto ohledu?
Myslím si, že nejen já, ale i bratr. Nikdy jsme s ním nějak extra nevařili, snad jen krájeli cibuli v potápěčských brýlích, aby nás nepálily oči. Ale spoustu věcí jsme odkoukali, takže to vliv mělo a něco jsme se naučili. Bratr se na to teď hodně dal, posílá fotografie, jak vaří a všechno vypadá skvěle. Sebe v tomto ohledu nedovedu hodnotit, ale když něco uvařím, všem to myslím chutná. Takže jsem se asi potatila.

Co vám od něj chutná?
Jednoznačně španělští ptáčci, ty jsou prostě top. Taťka je kuchařský megaloman a když vaří, tak v obrovském množství.

Co byste si ráda v divadle zahrála? Co vás v tomto směru čeká?
V této době nezkoušíme nic. Máme ale s kolegy rozjetých několik projektů. Musím se přiznat, že jsem mívala herecké sny a ambice, ale teď už to tak nemám. Spíše čekám, co mi život v tomto směru přinese, protože v současné době vidíme, že je nevyzpytatelný. Vím, že nemusím a nepotřebuji vykonávat herectví profesně, je to můj koníček, herectví i divadlo ale miluji. Dnes už si vybírám projekty s lidmi, s kterými je mi dobře, nemám potřebu brát všechno.

Přijde vám Hradec Králové dobrým místem k životu? V čem především?
Z Hradce Králové bych se rozhodně nemohla odstěhovat. Je to skvělé město pro život a neumím si představit, že bych žila na jiném místě v České republice.

Co byste si přála do nového roku 2021?
Přála bych si, aby se vše otevřelo a kulturní svět mohl zase plnohodnotně žít. Všem lidem kolem mě bych chtěla popřát pohodu, štěstí a lásku, což je strašně důležité. Myslím si, že tím, jak na nás v poslední době na všechny působí obrovské tlaky, je jí stále méně. Doba teď není zrovna nejlepší.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera