Chci být v týmu, který se nikoho nebude bát, říká posila Votroků Tomáš Petrášek

Jaký to je pocit, být po tak dlouhé době nastálo v Česku?

Když jste mi položil tuto otázku, hned se mi rozzářil na tváři úsměv. Jsem nadšený, natěšený a šťastný. Ten pocit je opravdu skvělý.

Co vám během vašeho zahraničního angažmá chybělo nejvíce?

Nikdy jsem nebyl nějaký mamánek, že bych nutně potřeboval být blízko domova. Když jsem hrál v Polsku, tak to moc daleko nebylo a když jsem chtěl, tak jsem si sem zajel za kamarády nebo za rodinou. Ale když jste osm a půl tisíce kilometrů daleko, tak je to všechno o dost složitější. Tam si člověk opravdu uvědomí, jak je rodina důležitá. Začne vám skutečně chybět, stýská se vám. Bylo to umocněno i tím, že se mi tam sportovně nedařilo. Nebylo si tam moc s kým promluvit, většina lidí mluvila korejsky, takže to bylo složité.

Co se stalo, že vám to v Čonbuku nevyšlo?

Byla ode mě jiná očekávání. Bylo to trochu zvláštní, takhle velký klub by měl vědět, koho a proč přivádí. Vedení v čele s Robertem Di Matteem a Park Ji-sungem mě ujišťovalo, že je všechno v pořádku, že to je proces adaptace a že mám dlouhou smlouvu. Nakonec to rozsekl trenér Dan Petrescu, který už v zimě řekl, že o mě nestojí. Snažil jsem se tomu postavit a bojovat, nakonec to nevyšlo. Nedá se nic dělat, je to velká zkušenost pro mě i mou rodinu. Narodil se nám tam mladší syn, starší tam chodil do jeslí.

A z těch zkušeností, kterou z nich považujete za nejvýraznější?

Velmi si vážím toho, že i přes to, že to bylo dlouhou dobu složité, jsem se nikdy nevzdal. Došel jsem na nějakou pomyslnou hranu, kdy už to fakt nešlo. Do té doby jsem ale bojoval, můžu se podívat do zrcadla a říct si: „buď na sebe pyšnej, nikdy jsi to nevzdal.“

Jak byste popsal jihokorejskou fotbalovou kulturu?

Jihokorejští hráči jsou velmi kvalitní, hrají v top soutěžích. Hodně mě překvapilo to, jak je jejich liga prestižní. Na předsezónní turnaje tam jezdí velké týmy z Evropy. Minulé léto jsme hráli přátelák s Paris Saint-Germain před 50 tisíci fanoušky. All-star tým soutěže hrál v minulém roce proti Atléticu Madrid, letos proti Tottenhamu. Prestiž je tam veliká, jsou v tom velké peníze. Co se týče fanoušků, i na venkovní zápasy byl náš sektor úplně plný. Na domácí zápasy chodilo kolem 15 tisíc diváků, na derby se to vyšplhalo i ke 30 tisícům.

Po sérii hostování jste jako 24letý opustil Hradec a šel jste hrát fotbal k našim severním sousedům. Proč jste si vybral zrovna Raków?

Jejich nabídka a jejich vize byla nejlepší ze všech možností. Chtěli mě jako posilu, toho jsem si vážil. Byť to byl třetiligový tým, měl jasnou vizi, skvělého trenéra a silného majitele. Měli mě vytipovaného přímo do jejich systému, kterým chtěli hrát. Hodně mi to pomohlo, tím se v podstatě nastartovala moje kariéra.

S trenérem Markem Papszunem jste v podstatě zároveň přišli a po sedmi letech i odešli. Jak blízcí jste si byli?

Byl i na mé nedávné svatbě, náš vztah je speciální. Nikdy jsem od něj ale nedostal nic zadarmo. Nebylo to tak, že jsem byl kapitán, jeho pravá ruka a měl jsem díky tomu úlevy. Musel jsem mu vždycky dokázat, že si svoje místo zasloužím. Měl na mě vysoké nároky a já jsem věděl, že mě dokáže dostat tam, kam jsem si přál. Udělal z třetiligového hráče reprezentanta, to mluví za vše.

Po postupu do nejvyšší polské soutěže jste celkem záhy ovládli tamní pohár. Cítili jste už v té době, že by mohl klapnout i titul?

V té sezóně jsme skončili v lize druzí. Cítili jsme, že když se tým dobře doplní, tak na to získat titul sílu mít budeme. Když skončíte na druhém místě tak vám už ani nezbývá nic jiného než se pokusit jít po tom prvním. Ta původní vize, kterou mi představili při mém příchodu byla postoupit do tří let do Ekstraklasy a za dalších pět let udělat titul. Nakonec to vyšlo ještě rychleji, než se předpokládalo. Byl to neuvěřitelný úspěch.

Jak tento monumentální sukces, kterým byl zisk polského titulu prožívali místní fanoušci v Čenstochové?

Když jsem přišel do Rakówa, tak jsem bydlel v místě, kde jsem se mohl často potkávat s fanoušky. Šel jsem s týmem od třetí ligy, takže jsem moc dobře cítil, co to pro ně znamená. Tito skalní fanoušci klub nikdy neopustili, i když visel v minulosti nad bankrotovou propastí. Už to, že se jejich tým objevil na Národním stadionu ve Varšavě ve finále poháru, pro ně muselo být něco neskutečného. Když nám chybělo k zisku titulu už jenom několik bodů, začali zpívat chorál ve smyslu, že už jenom kousíček a jsme mistři. To je věc, kterou si budu pamatovat do konce života a oni jistě také.

Do Hradce se vracíte jako velezkušený hráč, reprezentant. Jaké jsou vaše ambice zde na soutoku Labe s Orlicí?

Chci se stát stabilním členem základní sestavy, být platný pro tým, ukazovat svou osobnost, a hlavně být sám sebou. Chci být součástí týmu, který bude hladový a bude chtít vyhrát každý zápas. A především chci být v týmu, který se nikdy nikoho nebude bát. Ať sem přijede kdokoliv, nebo kdekoliv budeme hrát, tak prostě půjdeme ten zápas vyhrát. Ta mentalita tady taková je, i proto sem přicházím.

Se kterými spoluhráči už se znáte z minulosti?

Dobře se znám s Adamem Vlkanovou, nastupovali jsme spolu v Převýšově. S Patrikem Vízkem jsem se potkával v mládežnických kategoriích. Ondru Mihálika znám z kondiční přípravy v Českých Budějovicích.

Sledoval jste jarní tažení Votroků? Jaký hráč vás při něm zaujal?

Zaujala mě spousta hráčů, ale v první řadě mě zaujal týmovost a hlad po úspěchu. Rád spolupracuji s mladými, dravými lidmi. Je radost být v jednom týmu s takovými lidmi, takže se na to velmi těším.

Proč o vás trenér Horejš tolik usiloval? Co od vás bude chtít?

Trenér Horejš chce tu verzi Tomáše Petráška z Rakówa Čenstochová. Hradec podobným systémem, takže se mu hraje sem perfektně hodím. Myslím, že mě chtěl i kvůli mentalitě. David Horejš je jeden z nejdůležitějších faktorů toho, že jsem tady. Jeho vize mě nadchla, pod takovým trenérem a trenérským štábem rozhodně chci pracovat.

Čeká vás ve 32 letech ligový debut. Jak se těšíte na to, až poprvé vyběhnete na novém Malšovickém stadionu?

Je to neuvěřitelný pocit a bude to splněný sen. Jako malý kluk jsem o tom snil. Přišlo to trochu později, než jsem čekala, upřímně jsem v to už ani nedoufal. Jsem tady, chci s Hradcem vyhrát každý zápas.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Matěj Holaň, Wikimedia commons