Chci do svého studia promítnout otevřenost, říká zakladatel Padmaloka Recordings

Nedávno jste otevřel nahrávací studio. Jak byste ho představil?

Mé nahrávací studio se jmenuje Padmaloka Recordings. Pojmenoval jsem ho podle jednoho buddhistického centra v Anglii, které mě velmi ovlivnilo. Napsal jsem jim, zda mohu použít jejich název a oni souhlasili. Chci do svého studia promítnout klid, otevřenost a přívětivost ke klientům, což byly hodnoty, které z Padmaloky vyzařovaly.

Jak jste se k buddhismu dostal? Bylo to něco, co jste objevil právě v Anglii?

Když jsem v roce 2019 začal studovat v Southamptonu, hledal jsem ubytování. Narazil jsem na nabídku od buddhistického centra, které nabízelo volnou ložnici. Šel jsem se tam podívat a hned při vstupu mě to prostředí oslovilo. Přivítání od vedoucího Dhammavijayi bylo velmi příjemné a něco ve mně spustilo. Začal jsem se o buddhismus zajímat, zjistil si více o meditaci a do centra jsem začal pravidelně docházet. Později jsem na týden odjel do Padmaloky, buddhistického centra v Norfolku poblíž města Norwich.

Co pro vás buddhismus znamená a jak vás ovlivňuje v běžném životě?

Hlavní součástí buddhismu je pro mě meditace. Je důležité si uvědomit, že meditace nemusí být vždy příjemná. Měla by se především dělat pravidelně. Nezáleží na tom, jestli na konci máte pocit, že to bylo dobré nebo ne. Hlavní je, že jste meditovali, a jdete dál. Meditace by měla mít transformativní funkci – měla by vám něco ukázat nebo pomoci něco si uvědomit.

Máte i v Česku nějakou komunitu, v rámci které se potkáváte?

V Česku bohužel ne, ale s lidmi z Anglie často voláme přes videohovor. Každou sobotu se účastním řízených meditací, takže jsem stále součástí centra alespoň na dálku. Několikrát do roka navštěvuji tato centra i osobně.

Jak jste vlastně došel k tomu, že byste chtěl studovat hudební produkci v Anglii?

Hudba mě baví už od devíti let, kdy jsem začal hrát na kytaru a bicí. Po střední škole jsem si nebyl jistý, co bych chtěl dál studovat. Hlásil jsem se na HAMU, ale tam šlo jen o vážnou hudbu. Zkoušel jsem to dvakrát, ale bylo to hodně náročné. Požadovali hluboké teoretické znalosti a orientaci ve vážné hudbě, což jsem tehdy neměl, protože mě zajímaly spíše jiné žánry. Nakonec jsem začal studovat cestovní ruch na Univerzitě Hradec Králové, ale po devíti měsících jsem zjistil, že to není pro mě ta správná cesta. V té době mi kamarád řekl, že studuje hudební produkci v Anglii. To mě hned zaujalo, podíval jsem se na jejich webové stránky a poslal přihlášku. Bylo to docela narychlo – přihlášku jsem podával v květnu a v říjnu už jsem na školu nastoupil.

Měli tam nějaké přijímací řízení?

Chtěli po mně motivační dopis a ukázky toho, co jsem v minulosti vytvořil. Díky tomu, že jsem už v Malšovicích měl místnost, kde jsem mohl nahrávat, to bylo o něco jednodušší.

Na kolik přijde studium v Anglii?

V Anglii funguje systém, kdy vám studium financuje Student Loans Company, což je organizace přímo pod anglickou vládou. Všechny vysoké školy tam jsou v podstatě soukromé, žádné veřejné školy tam nejsou. Jeden rok studia stojí 9 750 liber, což je zhruba 300 tisíc korun. Takže za tři roky studia anglické vládě dlužím přibližně milion korun. Mají to však velmi dobře nastavené – splácíte na základě svého příjmu. Pokud si vyděláte nad určitou hranici, splácíte, pokud ne, neplatíte nic. Po třiceti letech se půjčka anuluje, bez ohledu na to, kolik jste splatili. Jejich myšlenka je, že vzdělání je tak kvalitní, že se investice vrátí. Pro Čechy je hranice příjmu, od které začínáte splácet, tuším 40 tisíc korun měsíčně. Splatíte devět procent z částky, která tuto hranici přesahuje. Takže pokud si vydělám 41 tisíc, splatím devět procent z jedné tisícikoruny.

Jaké byly ty první momenty, když jste do Anglie přiletěl? Necítil jste se v cizí zemi poněkud osamoceně?

Prvních pár měsíců jsem se opravdu cítil osamoceně. Neměl jsem tam moc kamarádů, chyběla mi rodina i čeština. I když je Anglie stále součástí Evropy, tak ten kulturní šok není úplně malý. To mě dost překvapilo a někdy i vyškolilo. Postupem času jsem si uvědomil, že nepříjemné situace vítám, protože mě nutí růst. První rok byl náročný – hodně mě to ošlehalo a naučil jsem se psychologicky pracovat sám se sebou, abych se z toho nezbláznil. Finančně jsem měl vše, co jsem potřeboval, rodiče mi hodně pomohli, takže jsem v tomto ohledu rozhodně nestrádal.

Jak jste mluvil o tom kulturním šoku, co pro vás bylo nejhorší?

Třeba přehnaná vstřícnost, která byla někdy až hraná. My Češi jsme zvyklí často říkat, co si myslíme, a když jsme naštvaní, je to na nás vidět. Angličané to mají jinak – nikdo vám neřekne, že je na vás naštvaný, a nedá to najevo, i když vás nemá rád. Setkal jsem se s tím například v pracovních kolektivech. Vypadalo to, že jsme zadobře, ale pak jsem zjistil, že o mně za zády nemluví příliš hezky.

V čem vás ty roky v Anglii posunuly v osobním rozvoji?

V Anglii jsem strávil lehce přes čtyři roky – tři roky na škole, rok v práci a několik dalších měsíců ve studiu v Manchesteru. Získal jsem mnohem větší odvahu a naučil jsem se lépe zvládat nepříjemné situace. Také jsem se výrazně zlepšil v angličtině. Když jsem tam poprvé přiletěl, myslel jsem si, že anglicky mluvím dobře, ale první dva až tři týdny jsem nerozuměl skoro ničemu. Britský přízvuk byl úplně jiný než to, co jsem se učil ve škole. Po nějaké době ale přišel zlom a postupně jsem se adaptoval.V oboru hudební produkce jsem se zlepšil díky tomu, že jsme neustále něco nahrávali a pracovali se zvukem. Zároveň jsem se zdokonalil i v hraní na hudební nástroje. Velký vliv na mě měl také buddhismus, o kterém jsme už mluvili. Snažím se být co nejlepším člověkem, jakým mohu být.

Co považujete za nějaký velmi zajímavý zážitek, který jste tam prožil?

Těch zážitků bylo opravdu hodně. Jeden z těch výraznějších bylo, když jsem zašel na zápas Premier League. Tehdy hrál Southampton proti Leicestru. Fotbal mě sice nijak zvlášť nezajímá, ale kamarád měl volné lístky a pozval mě. Byl to neskutečný zážitek. Když domácí tým dal gól, celý stadion propukl v ohromnou bouři. Během stáže v nahrávacím studiu v Manchesteru jsem si teprve uvědomil, jak moc tam místní fotbal prožívají. První otázka, kterou mi často pokládali, byla: „Jakému týmu fandíš?“ A to bez ohledu na to, s kým jsem mluvil – ať už šlo o jakoukoli společenskou vrstvu, fotbal byl vždy téma číslo jedna.

Jak jste se dostal ke stáži v nahrávacím studiu v Manchesteru?

Po dokončení školy v Southamptonu jsem věděl, že si chci otevřít nahrávací studio doma v Česku. Abych to mohl udělat co nejlépe, potřeboval jsem zkušenosti z praxe. Napsal jsem asi do dvaceti nahrávacích studií po celé Anglii s tím, že hledám neplacenou stáž, kde bych mohl získat zkušenosti. Ozvali se mi pouze z jednoho studia v Manchesteru. Jmenuje se HQ Studio a nachází se v poněkud zapadlejší části Manchesteru. Studio vlastnil Michael Vindice, který dříve pracoval ve slavném Abbey Road, kde nahrávali například Beatles. Letěl jsem na pohovor bez větších očekávání. Říkal jsem si, že pokud to nevyjde, vrátím se do Čech. Nebyl jsem tedy nijak nervózní, a možná právě to mi pomohlo. Michael mi později řekl, že mi pomohlo i to, že jsem měl vystudovanou školu.

Jak dlouho jste tam zůstal?

Původně jsme se domluvili, že by bylo ideální, kdybych tam zůstal rok. Po dvou měsících se ale objevily jisté rodinné situace a musel jsem se vrátit do Česka. Ty dva měsíce byly ale velmi intenzivní. Ve studiu jsem byl téměř každý den a postupně jsem začal dostávat i zaplaceno, což jsem vůbec nečekal.

Co vám angažmá v HQ Studiu dalo do vaší další práce?

Upřímně, ty dva měsíce mi daly víc než tři roky na vysoké škole. V Manchesteru jsem byl hozený do vody – Michael byl dost přísný, takový „Gordon Ramsay“ ve studiu. Snažil se ze mě dostat to nejlepší, i když tvrdým způsobem. Když jsem udělal chybu, vždycky mi ji pořádně vytkl, takže jsem se rychle naučil, jak se chybám vyhnout. Nejvíc jsem si ze stáže odnesl schopnost pracovat s klienty. Na vysoké škole jsme se věnovali hlavně teorii, ale tam jsme s reálnými klienty nepracovali. V HQ Studio přicházeli různí lidé s odlišnými temperamenty, a jako producent jsem se musel rychle naladit na jejich vlnu a pochopit, co přesně potřebují. Naučil jsem se také pracovat rychle – byl to takový „fast-foodový“ přístup. Klient přišel, a za hodinu nebo dvě měl hotovou písničku se vším všudy. Rychlost šla někdy na úkor kvality, což jsem si sám pro sebe vyhodnotil jako něco, co nechci ve svém vlastním studiu dělat. Kladu důraz na kvalitu, i když to zabere víc času.

Jaké byly ty temperamenty umělců, kteří k vám do studia chodili nahrávat?

Protože HQ Studio bylo jedno z nejlevnějších studií v Manchesteru, často k nám chodili lidé z nižších sociálních vrstev. Nejčastějšími klienty byli rappeři. Práce s nimi mě naučila hodně – i ti, co vypadali drsně a nepřístupně, byli ve skutečnosti velmi slušní a pokorní. Poprosili, poděkovali a byli za moji práci vděční. I na první pohled „gangsteři“ měli v sobě jisté gentlemanství, které je pro Anglii typické. Samozřejmě jsem pracoval i s jinými žánry – nahrával jsem například s operním zpěvákem nebo skvělou violoncellistkou. Myslím, že mám určité vlohy pro práci s lidmi. Snažím se být otevřený a rychle poznat, jaký typ člověka mám před sebou. Vždycky si s nimi nejdřív popovídám, než se vrhneme na nahrávání.

Jací lidé k vám chodí do vašeho studia tady v Hradci?

Nejčastěji ke mně chodí zpěvačky, které si doma skládají písničky s kytarou. Pošlou mi své demo, a já k tomu vytvořím instrumentál a aranžmá. Poté nahrajeme zpěv, udělám postprodukci, a je hotovo. Nedávno u mě nahrávala kapela White Fruit Honey, což jsou víceméně profesionálové, kteří vědí, co chtějí. Rád s nimi pracuji, protože si většinu materiálu nahrají sami a já se starám o technickou část u počítače. Měl jsem tu i rappera, ale zajímavé je, že za mnou do Hradce jezdí také jeden Angličan, který žije v Česku. Společně jsme už vytvořili spoustu písniček. Když přijede, obvykle tu přespí a dva až tři dny intenzivně pracujeme na jeho projektech.

Vy sám jste aktivní v nějaké kapele, nebo se věnujete pouze produkci?

Mám vlastní kapelu Skerry Close, která je pojmenovaná podle ulice, kde jsem bydlel v Manchesteru. Začal jsem tam nahrávat své vlastní písničky a po návratu do Hradce jsem k projektu přizval další muzikanty – vše jsou to moji kamarádi z Hradce. Je to spíš volnočasová aktivita, nijak to nehrotíme. Písničky, které pro Skerry Close skládám, jsou inspirované Nickem Cavem, Leonardem Cohenem a Johnem Frusciantem. Kromě toho účinkuji v kapele Wild West, která hraje jižanský rock. Tam jsou o dost starší a zkušenější muzikanti, takže se od nich hodně učím.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Matěj Holaň