Chci se zasazovat o dodržování lidských práv

Eliško, studujete Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Proč jste se vydala touto cestou?Prvotním důvodem bylo, že už dlouho zastávám určité hodnoty, za které bojuji, ráda je prosazuji a dávám najevo své názory. Navíc mě už na střední škole zajímala lidská práva. Proto jsem si řekla, že by mi mohla kariéra právničky vyhovovat. Při studiu práv je třeba se hodně učit, což mě baví, protože se ráda vzdělávám a získávám znalosti, jejichž prostřednictvím mohu veřejně argumentovat.

Jsou pro vás právo a spravedlnost zásadní věcí vašeho života?
Určitě ano. Co si pamatuji, vždycky ve mně touha po spravedlnosti byla zakotvená, chtěla jsem znát pravdu a bojovat za ni, aby všichni měli stejná práva, která jsou zakotvená v zákonech. To je pro mě velmi důležité a ráda bych svými znalostmi pomohla lidem, kteří jsou v tíživé situaci a nevědí, jaká mají práva.

Byl to také důvod, proč jste začala spolupracovat s mezinárodní organizací Amnesty International?
Loni na jaře jsem si na sociálních sítích všimla nabídky dobrovolnické práce v pozici ambasadorky kampaně Maraton psaní dopisů. Protože to nijak nezasahovalo do mého studia, rozhodla jsem se to zkusit, a navíc jsem se o organizaci Amnesty International, která se zabývá lidskými právy, zajímala už delší dobu. Zapojit se do jejího chodu a rozšiřovat povědomí o kampani Maraton psaní dopisů mi v tu chvíli dávalo velký smysl. Proto jsem do toho šla.

Co tam v současné době vykonáváte?
Jsem specialistkou kampaní, což mě oslovilo, protože jsem chtěla pro Amnesty International dělat více a více s její činností seznámit veřejnost. Náplní této práce je proces plánování, realizace kampaní, jak se budou odehrávat v praxi i na sociálních sítích a podobně. Aktuálně nově rozjetá je například kampaň za interrupční práva.

Co je smyslem už zmíněné kampaně Maraton psaní dopisů?
Hlavním smyslem této kampaně je bojovat za lidi, jejichž lidská práva jsou porušována. Příběhy konkrétních lidí se vybírají tak, aby to mělo dosah nejen na jednotlivce, ale i na skupiny lidí. Mohou to být vězni svědomí, kteří jsou pronásledovaní za svůj, například politický názor, jsou tam zahrnuty i komunity, jež se potýkají se změnou klimatu a kvůli tomu se musí odstěhovat ze svých domovů. A právě za tyto vybrané lidi se píšou dva druhy dopisů. První typ se píše přímo těm lidem, aby věděli, že za ně někdo bojuje a stojí za nimi. Druhý typ dopisů se jako apel posílá přímo vládám konkrétních zemí, aby situaci řešily. Usilujeme o to, aby lidé psali co nejvíce dopisů právě na vládní instituce.

Máte povědomí o tom, kde se permanentně porušují lidská práva?
Myslím si, že porušování lidských práv se týká celého světa včetně České republiky, letos máme v Maratonu například případ trans* osoby Gilberta. Pokud si u nás v republice totiž chce někdo změnit pohlaví, je potřeba nejdříve udělat chirurgický zákrok a na jeho základě pak může dojít k oficiálnímu přiznání této změny. Zákrok ale těmto lidem znemožní reprodukční funkci a může způsobit zdravotní problémy. Chceme proto, aby se zákon v tomto směru předělal.

Máte od adresátů dopisů nějakou zpětnou vazbu?
Na jaře letošního roku nás navštívil ukrajinský režisér Oleh Sentsov, který natočil dokument Real zachycující nebezpečí a pocity ukrajinských vojáků v zákopech na frontě. Film vznikl spíše náhodně, protože se mu na helmě spustila GoPro kamera, kterou tam mají vojáci připojenou. Na záběry se podíval zpětně s tím, že by to mohlo zaujmout diváky, což se také stalo. Spojitost s Amnesty International má režisér takovou, že po anexi Krymu v roce 2014 byl uvězněn v ruském vězení, a jak nám Oleh řekl, dopisy mu dodávaly obrovskou sílu a také to, že za ním lidé stáli. Podle něj byl pobyt v ruském vězení horší než účast ve válce.

A co od vládních institucí?
Máme informace, že na základě dopisů zaslaných v Maratonu u jedné třetiny případů, za které bojujeme, dojde ke zlepšení podmínek.

Řekla jste, že vás k této kampani dovedlo přání žít ve světě, kde jsou si všichni rovni bez ohledu na pohlaví, rasu, gender či sexuální orientaci. Je to realistické přání?
Možná jsem trochu idealistka, ale mým životním posláním je zasazovat se o to, aby tomu tak bylo a lidská práva byla dodržována.

S jakými ohlasy u veřejnosti se kampaň setkala?
Kampaň Maraton psaní dopisů má ohlasy vesměs pozitivní, nebo jsem alespoň nezaznamenala žádné negativní reakce.

Do jaké míry se lidé do kampaně zapojili?
Do psaní dopisů se pustili lidé v celé republice. Do Maratonu jsme zapojili i školy. Loni jsem jako ambasadorka navštívila mé bývalé školy a Maraton jsem donesla i na právnickou fakultu, kde nyní studuji. Pokud se někdo chce zapojit do psaní dopisů a potřebuje více informací k jednotlivým případům, může je získat na webu Maratonu psaní dopisů, kde jsou i potřebné kontakty včetně mého.

Zasáhl vás osobně některý z případů bezpráví a nespravedlnosti?
V paměti mi hodně utkvěly příběhy z loňského Maratonu, protože jsem je měla díky ambasadorství podrobně načtené. V nich mě konkrétně velmi zaujal případ polské aktivistky Justyny Wydrzyńske, která spoluzaložila organizaci Aborcyjny Dream Team a bojuje za interrupční práva, což je v Polsku problém. Za své aktivity byla odsouzená.

Zabýváte se rovněž feministickými otázkami a rovnoprávností žen. Jakým způsobem?
V současné době běží kampaň zaměřená na interrupce. Z průzkumů, které dělala Amnesty International, víme, že zhruba tři pětiny lidí na celém světě interrupce podporují. Podporu osobám, jež se rozhodnou interrupci podstoupit, ale nevyjadřují veřejně, proto do tohoto práva zasahují vlády. Tím se pak mění zákony a interrupční práva se omezují, jako například v Polsku. Ani náš interrupční zákon není dokonalý, protože pochází z osmdesátých let minulého století a od té doby se toho hodně změnilo. Naším cílem je o tom rozšířit povědomí mezi lidi, aby podporu interrupcím vyjadřovali veřejně.

Na vašem profilu LinkedIn mě zaujal váš příspěvek Prevence a důležitost duševního zdraví. Proč se někteří lidé bojí mluvit o svých psychických problémech a nesnaží se vyhledat kvalifikovanou pomoc?
Domnívám se, že se společnost postupně dostává k tomu, že duševní zdraví je stejně důležité jako fyzické. I ve svém okolí slyším, že lidé vyhledávají psychology a účastní se terapií. Já to ve svém seberozvoji vnímám jako velmi důležité. Když si promluvím s kvalifikovaným odborníkem o svých problémech či myšlenkách, může to být pomoc, která mě dokáže navést na tu správnou cestu. Pro spoustu lidí, i když se v této oblasti situace zlepšuje, je však vyhledání pomoci stále ještě tabu.

Co vás v současné době ve společnosti znepokojuje a nechcete být k tomu lhostejná?
Asi mě znepokojuje, jak se nyní dostávají do vlád v Evropě extremistické organizace a proudy. Budu teď parafrázovat bývalou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou, která ve svém knižním rozhovoru s novinářem Erikem Taberym řekla, že jsme si nastavili demokracii, která je sice skvělá, ale sto lidí má sto chutí a názorové proudy jsou rozvětvené. Kdežto extrémní strany jsou silné, protože jsou sjednocené. Proto se jim možná daří se do vlád dostávat, měnit politiku, potlačovat lidská práva a dělat to, co jsme si mysleli, že už máme za sebou. Z toho mám obavy zvláště proto, že se něco podobného odehrává jen kousek od nás na Slovensku, kde je občanská společnost potlačovaná. Proto mám strach, jak se to vyvine v České republice, aby se tyto extrémní proudy nedostaly do vlády a nevrátilo se to k tomu, co tady bylo před rokem 1989, nebo ještě k něčemu horšímu.

Jste ve třetím ročníku studia práv. Co vám zatím tato škola dala?
Dává mi nejen právnické myšlení, ale učí nás také o všem pochybovat, všechno zdůvodňovat, mít podložené argumenty, věci analyzovat, dívat se na ně z různých pohledů a hledisek. To vše je pro můj další vývoj velmi důležité a za to škole děkuji.

Už víte, co byste chtěla dělat po dokončení studia? Jaké máte plány do budoucna?
Vždycky jsem sama sebe viděla jako advokátku, která bude obhajovat konkrétní kauzy. Čím více ale do toho vidím, ukazuje se, že to asi nebude moje cesta. Proto bych chtěla zůstat u lidských práv a rozhlížím se, zda jsou někde advokátní kanceláře, jež se lidskoprávními kauzami zabývají. Zatím je ale vše hodně otevřené a nejsem zatím úplně vyhraněná pro nějakou konkrétní profesi.

Jste z Hradce Králové. Čím je vám toto město blízké?
Jsem hradecká rodačka a v tomto městě, které mám ráda, jsem vyrůstala. I když studuji v Praze, ráda se vracím, protože tam mám rodinu, spoustu přátel a znám ve městě téměř každý kout. Pro můj současný život a aktivity je však Hradec už trochu malý a potřebovala jsem jít někam, kde budu mít více příležitostí, což se v Praze naplňuje.

Co dělá Eliška Zástavová ve volném čase?
Od malička sportuji, několik let jsem dělala závodně biatlon a kvůli tomu jsem studovala sportovní gymnázium v Jilemnici v Krkonoších. Sport mě provází celý můj život. Dělá mi dobře, když se můžu třikrát čtyřikrát do týdne proběhnout a vyčistit si hlavu. Sport mi dává nadhled na všechny rozmanité problémy.

Hynek Šnajdar
hynek@salonykhk.cz
Foto: archiv Elišky Zástavové