Chtěl jsem sbor dostat na světovou úroveň, říká sbormistr Boni pueri Pavel Horák

Kdy byl chlapecký sbor Boni pueri založen?
My se hlásíme k roku 1252, kdy byl v kapitule sv. Víta v Praze založen středověký sbor chlapců – boni pueri. Šlo zřejmě o první chlapecký pěvecký sbor v Čechách. V Hradci Králové fungoval novodobý chlapecký sbor od 60. let minulého století.

Víte, jak vznikl dnes už slavný latinský název vašeho sboru?
Převzali jsme ho od toho pražského středověkého sboru. V překladu do češtiny to znamená „Dobří chlapci“, ale latinsky je ten název vlastně chybný. Takže latináři se zlobí, že to máme špatně a ostatní se zlobí, že máme název latinsky.

Když se řekne Boni pueri, lidé si vybaví ikonické žluté pláště. Je to také věc, kterou jste přebrali od toho středověkého sboru?
Nepřebrali. Kupodivu ty pláště nejsou liturgické. Když jsme v roce 1998 začali jezdit do Nizozemska, měli jsme ještě takové staré kostýmy s červenou vestou. Nový kostým byl nápad nizozemských promotérů, nechali nám ušít zlatobílé hábity, které jsou podobné církevním. My jsme je přebrali, za ta léta k nám neodmyslitelně patří a používáme je dodnes.

Jak jste se vy sám dostal ke zpěvu? Chodil jste jako dítě také do nějakého sboru?
Když jsem byl malý, do žádného sboru jsem nechodil. K muzice jsem měl ale blízko odmala. Chodil jsem soukromě na hodiny klavíru, houslí a zpěvu. Až na gymnáziu jsem začal chodit do pěveckého sboru Smetana. Po gymnáziu jsem si z politických důvodů, kvůli postojům svého otce, nemohl vybírat, co budu studovat, takže jsem skončil na pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde jsem vystudoval ruštinu a hudební výchovu. Během studia na vysoké škole jsem se dostal do Světového mládežnického sboru. Jezdili jsme po světě a coby zpěvák jsem koncertoval například i se skupinou ABBA.

Jak jste se dostal do Boni pueri a od jakého roku ve sboru působíte?
Jako student vysoké školy jsem začal v roce 1987 pomáhat v přípravkách Boni pueri. Když jsem pak dostudoval, nastoupil jsem do Boni pueri do zaměstnání a po dalších pěti letech jsem se stal uměleckým šéfem sboru.

Měl jste už před těmi téměř 30 lety vizi, že se z Boni pueri stane celosvětově uznávaný sbor, který bude pravidelně absolvovat turné po Americe a Asii?
Je to možná trochu drzá odpověď, ale ano, měl. Nechtěl jsem dělat nějaký lokální sbor a být v něčem horší než někdo jiný. Chtěl jsem, abychom se dostali na úroveň špičkových světových sborů. Ve Světovém mládežnickém sboru jsem koncertoval s výbornými světovými umělci a v Boni pueri jsem chtěl dokázat to samé.

Dnes je Boni pueri celosvětově uznávaným sborem, který pravidelně vyjíždí na turné po Evropě, Asii i Americe. Určitě tomu tak ale nebylo vždy. Vybavíte si první zahraniční koncerty?
V 90. letech se nejprve začalo jezdit hodně po Evropě. Například do Dánska, Francie nebo Nizozemí. Poté jsme se dostali do Ameriky a po roce 2000 pak do Asie. Po Bambini di Praga jsme byli druhým českým sborem, který se dostal do Japonska. Postupem času k tomu v Asii přibyla také Jižní Korea a Čína. Dnes jsou sbory, které sice jezdí vystupovat do zahraničí, ale sami si za to zaplatí, některé sály si dokonce koupí. My nic takového neděláme. Abyste se dostali na profesionální turné, to zaplatit nelze, musíte být prostě dobří. Pak si vás sami vyberou, pozvou vás a turné vám zaplatí. Od mnohých jiných sborů nás také odlišuje to, že nesoutěžíme. Nechodíme do žádných soutěží, zdá se nám, že soupeřit v muzice je ohromná blbost.

V čem se ta zahraniční turné v 90. letech a dnes liší?
Když jsme s výjezdy do zahraničí začínali, spalo se na karimatkách a vařilo se lihových vařičích z vlastních zásob. Od té doby, co jsme se dostali v roce 2000 do Asie, už je to na mnohem profesionálnější úrovni. Dnes už jsou vždy chlapci ubytování v kvalitních hotelích, mají zajištěno od pořadatelů dobré jídlo včetně dalšího servisu. Někteří starší chlapci na tu dobu karimatek rádi vzpomínali, ale dnes už by nic takového nešlo. Chceme, aby podali profesionální výkon a musí mít k tomu i odpovídající podmínky.

V jakém z těch mnoha světových měst, ve kterém jste se sborem vystupovali, jste zažil nejlepší atmosféru?
To je těžká otázka, protože každé místo je něčím zvláštní a má jiné publikum. Ale pro nás je to nejlepší asi v Japonsku. Srdcovou záležitostí je pro mě Hyogo Performing Arts Center, což je sál pro tři a půl tisíce lidí. My jsme v něm měli tu čest už šestkrát vystupovat a vždy bylo vyprodáno. To je tak dokonalý hudební stánek, že nic lepšího si hudebník ani nemůže představit. Největší zodpovědnost jsem zase cítil, když jsme jako první české těleso zpívali v roce 2016 celovečerní koncert v Národním divadle v Pekingu. To je také světový hudební stánek. Teprve po nás tam vystupovala Česká filharmonie.

Boni pueri má za sebou vystoupení s mnoha českými i zahraničními hvězdami, kdo na vás osobně udělal největší dojem?
Lidsky jsme si už před 25 lety velmi dobře porozuměli s Lucií Bílou. Od té doby spolu s různými přestávkami vystupujeme dodnes. Dohromady jsme udělali zhruba 450 koncertů, přičemž celá polovina z nich byly koncerty charitativní. Lucie Bílá je naše stálice a je patronkou Boni pueri. Našim klukům ukazuje, jak se dá muzika dělat dlouhodobě a jak to chodí v pop music. Ze zahraničních hvězd bych zmínil Bobbyho McFerrina, dvě hodiny s ním na pódiu, to bylo něco fantastického.

Na koho nejraději vzpomínáte z osobností, pro které naopak sbor Boni pueri zpíval?
Ohromný emocionální zážitek byl pro mě privátní koncert na Pražském hradě pro sira Nicholase Wintona. Byla to jeho poslední návštěva v České republice, já jsem dirigoval asi dva metry od něho a v prvních řadách před ním seděly „Wintonovy děti“, každý z nich držel svoji podobiznu, kterou měl v dětství při odjezdu vlaků do Anglie. Zpívali jsme anglickou a českou hymnu, Dvořákovo Largo a poté jsme měli možnost s ním promluvit pár slov.

Jak vznikl nápad založit vedle samotného sboru také soukromou ZUŠ?
Od počátku, kdy jsem do Boni pueri přišel, jsem si říkal, že bychom vedle sboru měli mít i školu. Je to běžné prakticky ve všech světových chlapeckých sborech. Trvalo to nějaký čas, ale v roce 2006 se nám podařilo založit první soukromou základní uměleckou školu tohoto typu v České republice.

V současné době jste už mnoho let ředitel zušky a sbormistr zároveň. Dá se to vůbec oboje stíhat?
Popravdě se to moc stíhat nedá. Člověk musí mít ve škole dobrého zástupce. Já jsem ten, kdo vytváří vize a plány a určuje nějaký směr, ale ty praktické věci dělá spíš moje zástupkyně Hana Musílková. Podobné je to i ve sboru. Když jsem viděl některé osmdesátileté kmety, kteří se silou vůle drželi na pódiu, tak jsem si radši začal připravovat své nástupce. Teď mám velmi šikovného kolegu Marka Štilce, který už dnes diriguje více než já. Je to orchestrální dirigent, dělá to trochu jinak než já a sboru to přináší mladou energickou krev. Pro mě je to radost pozorovat.

Znamená to, že třeba na nadcházejícím turné po Číně už s chlapci na pódiu nebudete?
Já kluky připravím, rozezpívám, ale diriguje je pak už někdo jiný. Jsem ale u každého našeho koncertu, byť by to bylo sebemenší vystoupení přípravek někde v Česku. Vždycky si hlídám, aby kvalita každého koncertu byla na úrovni Boni pueri. Výjimečná je situace v Japonsku, kde je velmi důležitá hierarchie. Tam musím koncerty i dirigovat, protože kdybych řekl, že na pódiu jako ředitel nebudu, tak by se Japonci urazili. Když jsme měli poslední turné po Jižní Koreji a Japonsku, v Koreji dirigoval Marek Štilec, v Japonsku ale musím dirigovat já.

Od kolika do kolika let mohou chlapci v Boni pueri zpívat?
Kluci u nás mohou začít už ve čtyřech letech v přípravných odděleních. Naši chlapci mají tu výhodu, že se do hlavního sboru mohou dostat už ve čtvrté třídě, zatímco děvčata v dětských sborech se dostávají do výběru hlavního sboru nejdřív v sedmé třídě. Například teď v srpnu s námi jede na profesionální turné do Číny hned šest čtvrťáků. Ačkoliv si mnoho lidí myslí, že když chlapci mutují, nemohou už dál zpívat, není to pravda. Máme metodu, jak s chlapci zpívat i během mutace, takže mohou zpívat dál a poté pokračují do tenoru a bassu. Je tedy poměrně běžné, že u nás chlapci začnou ve čtyřech letech, zůstanou u nás třeba 16 let a odchází jako absolventi až v dospělosti.

Kolik dětí celkově navštěvuje vaší ZUŠ?
Pohybujeme se někde kolem 250 chlapců od přípravek až po ty nejstarší.

Když se řekne Boni pueri, každého napadne zpěv. Nabízíte ale i výuku hudebních nástrojů?
Já jsem od začátku nechtěl, aby kluci byli jenom zpívající chlapci. Víme, že když kluci dělají vedle zpěvu i nějaký hudební nástroj, stanou se z nich větší muzikanti. Takže u nás chlapci mohou chodit i na nástroje jako jsou klávesy, klavír, bicí, kytara, baskytara nebo dechové nástroje. Není to povinné, ale kluci mají tu možnost a velké procento z nich ji využívá.

Máte přehled o tom, kolik chlapců prošlo sborem od jeho počátku?
Odhadem je to minimálně tři a půl tisíce chlapců.

Pokud by měl nějaký náš čtenář doma chlapce, který by měl zájem o působení v Boni pueri, co by měl udělat?
Stačí si najít naše webové stránky, vyplnit přihlášku a zavolat. My je pak pozveme na schůzku. Většina rodičů si myslí, že jejich chlapec nic neumí. Nám to ale nevadí. Nám stačí, když má nějaké základní dispozice ke zpěvu a hlavně má chuť zpívat. Pak už ho tady zpívat naučíme. Nečekáme, že přijde nový Pavarotti. Zpívat se tady naučí 90 procent kluků, kteří sem přijdou.

Jaká je šance se k vám dostat? Máte převis zájemců?
Převis nemáme. Oproti holčičkám je u nás zpívající chlapec vzácnost, tu tradici v Česku vlastně teprve vytváříme. Chlapci se k nám tedy mohou přihlásit kdykoliv. Samozřejmě ne každý se pak dostane až na tu top úroveň.

Už jsme zmínili, že se v srpnu chystáte na třítýdenní koncertní turné do Číny. Jak se těšíte a co všechno vás tam čeká?
Těšíme se moc. Do Číny letíme letos popáté a o kluky je tam vždycky špičkově postaráno. Vystupovat budeme v různých městech prakticky po celé zemi včetně Pekingu nebo Šanghaje. Moc se těšíme na koncert v Národním divadle v Pekingu. V posledních letech po celé Číně vyrostly tisíce nádherných sálů. Pravdou je, že Číňani ještě tu evropskou hudbu neumí tolik vnímat, takže jsou u toho občas hluční, jedí popcorn nebo telefonují. Ale i to se každým rokem zlepšuje.

Kolik dětí na turné do Číny letí?
Do Číny letí 32 chlapců a pět dospělých.

Co dalšího čeká Boni pueri v nadcházejících měsících?
V tuto chvíli už máme nadcházející sezonu úplně plnou. Hradečáci nás mohou slyšet 22. září v katedrále sv. Ducha i s Andreou Kalivodovou, koncert pořádá Rotary Club Hradec Králové. V listopadu zase budeme mít v Rudolfinu s orchestrem koncert s hudbou z počítačových her. Mně to sice nic neříká, ale všichni kluci tu hudbu znají a už teď je ten koncert prakticky vyprodaný. V prosinci nás čeká velká změna – budeme cestovat a zpívat na zámořské lodi, která obeplouvá Japonsko. Vždy doplujeme do dalšího města, kde se vymění publikum, ale my zůstáváme. V Japonsku letos budeme i na Štědrý den. Párkrát už jsme na Vánoce v zahraničí vystupovali a pro kluky je to vždycky velký zážitek. Japonci sice Štědrý den neslaví, ale my ho oslavíme. Kluci si navzájem dávají i dárky.

Podobně velký chlapecký sbor jako Boni pueri v Česku neexistuje. Kam byste ale zařadil Boni pueri na světové mapě sborů?
Zcela nepochybně patříme do desítky nejlepších chlapeckých sborů na světě. Porovnávat se s nimi ale nechci, protože každý děláme trochu něco jiného a máme jiný repertoár.

V čem je český sbor Boni pueri výjimečný?
Výjimeční jsme v tom, že trváme na tom, abychom měli ve sboru soprán, alt, tenor i bas. Například Vídeňský chlapecký sbor zpívá pouze v sopránech a altech, takže když chlapec začne mutovat, tak tam končí. My máme i starší kluky – mladé tenory a basy. Také je pro nás příznačné, že zpíváme naživo s klavírem. Naše poslední výhoda oproti zahraničním sborům je v tom, že v Česku máme Smetanu, Dvořáka nebo Janáčka. Díky jim a věhlasu české hudby jsme určitě lépe přijímáni.

Na co jste za těch skoro 30 let v čele Boni pueri nejvíc pyšný?
Na to, že sbor Boni pueri vůbec existuje a tak skvěle funguje. V dnešní době je to skoro zázrak.

Tomáš Kulhánek 
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Boni pueri