Dělám to, co mě baví, a jsem pánem svého času

Před nedávnem jste od města Hradec Králové získala výroční cenu Hradecká múza. Vzpomínáte si na ten okamžik, když jste se dozvěděla, že ji získáte?
Z magistrátu města mi přišla e-mailová zpráva, že jsem mezi nominovanými na výroční cenu, což mě mile překvapilo. Když jsem se pak dozvěděla, že jde o cenu Hradecká múza související s koncertem s Filharmonií Hradec Králové v prosinci minulého roku, měla jsem velkou radost. Musím ale říct, že i když jsem cenu s mým jménem převzala já, nejsem jediný článek této hudební události, protože většina práce stojí na členech naší kapely RAZAM, především Radka Doležala, Saši Yasinského a Marca Čaňa, kteří napsali pro orchestr aranže, a rovněž je to práce skvělých filharmoniků.

A jaké jste měla pocity při samotném převzetí?
Byla jsem zaskočená, protože jsem nečekala, že tuto cenu získáme. Já jsem ale člověk, kterého nestrhnou emoce, takže si nevzpomínám, že by se ve mně v ten moment udávalo něco extrémního, ale vůbec to tím nesnižuji. Naopak. Ceny si velice vážím a těší mě, že si lidé všimli naší práce, že se jim naše hudba líbí a že to ocenili tímto způsobem.

To pro vás jako hradeckou rodačku musela být skvělá zpětná vazba, ne?
Pro mě je to o to důležitější, že jsme cenu získali doma v Hradci Králové. Po dlouhé době, kterou jsme strávili v Praze, jsem se potřebovala vrátit do klidnějšího prostředí, takže jsme se s partnerem rozhodli, že zakotvíme v Hradci. Ten pocit, že jsem tady skutečně doma, je teď navíc umocněný touto cenou.

Cenu jste dostala za hudební přínos městu a za zmíněný výjimečný koncert s Filharmonií Hradec Králové, který jste se svou kapelou RAZAM absolvovala v prosinci minulého roku. Jak k takovému vystoupení došlo a co tomu předcházelo?
Před několika lety jsme už měli koncerty v Mariánských Lázních a v Ústí nad Labem s tamními orchestry, kde jsme hráli převzaté skladby, ale též i některé naše v aranžích akordeonisty Saši Yasinského. Samozřejmě jsme ale měli sen a touhu udělat koncert s filharmonií výhradně z našeho autorského repertoáru. K tomu přispěl náš kamarád a hudebník Roman Vrána, který také s hradeckou filharmonií spolupracuje. Seznámil nás s nynějším ředitelem filharmonie Vladimírem Šrámkem a právě díky němu a Romanovi vznikl nápad, že by se společný projekt, na němž jsme začali postupně pracovat, mohl uskutečnit.

Jak na vás toto hudební spojení zapůsobilo a co ve vás zanechalo?
Nadchlo mě, že jsem se s hráči filharmonie cítila na jevišti stejně jako s celou naší kapelou. Z muzikantů šlo velmi příjemné naladění. Musím se ale přiznat, že jsem byla trochu nervózní. Jsem totiž intuitivní člověk a v kapele jsme zvyklí na improvizaci, vzájemně na sebe reagujeme a ne vždy máme pevně danou strukturu písní. Tady v tomto případě to ale nešlo, protože při hře s filharmonií se formy musely jasně držet. Bylo tedy nutné, abych byla soustředěnější, ale mě takové výzvy těší.

Jste součástí mezinárodní skupiny RAZAM, což, jak jsem se dočetl, znamená v běloruštině společně. Odpovídá název tomu, čemu se věnujete?
Ano. Všichni v kapele máme velmi podobnou životní filozofii. To, co je nám blízké a zároveň společné, je vzájemná spolupráce. Kapela je sestavená z velkých hudebních osobností, všichni perfektně ovládají své nástroje. Jsou to nejen skvělí muzikanti, ale také úžasní a moudří lidé, kterým nevládne jejich ego. Jsme schopni si vycházet vstříc, dát si prostor a na důležitých věcech se domluvit a shodnout. V tom vidím sílu naší kapely.

Za jakých okolností došlo k založení této formace?
Po rozpadu kapely 999 jsem přemýšlela, co dál, a shodou okolností jsem začala učit na jedné soukromé hudební škole v Praze, kde jsem poprvé potkala fenomenálního běloruského akordeonistu Sašu Yasinského. Když jsem ho poprvé viděla hrát, úplně mě uhranul. Později jsem Sašu viděla a slyšela na koncertě v Rudolfinu, kde byl hostem zpěvačky Radky Fišarové, a tam přišel jasný pokyn shůry. Hlas, který mě nabádal, abych vytvořila se Sašou duo. I když samotný akordeon spojený se zpěvem mi tehdy připadal jako úlet. Nakonec jsem ve škole Aliaksandra oslovila, dali jsme si jednu společnou zkoušku a během chvíle jsme věděli, že spolu budeme tvořit dál. Nějakou dobu jsme hráli jako duo a pak jsme přizvali kytaristu Michaela Vašíčka. V té době tady měl Saša kamaráda z Ruska Iliu Chernoklinova, což je úžasný, já říkám akademicky živočišný violista, a Ilia se k nám přidal. Název RAZAM vznikl v okamžiku, kdy se k nám přidal ještě další člen, bubeník Radek Doležal.

Na co ve své tvorbě kladete důraz?
Od počátku písně stavíme tak, aby obstály pouze v duu akordeon a zpěv, ale zároveň tak, aby měly mnoho žánrových vrstev, abychom využili veškerý potenciál našeho seskupení. Ne vždy máme prostor vystupovat s celou kapelou, do některých malých klubů se třeba ani všichni nevejdeme, takže to, že jsme schopni hrát v jakékoliv sestavě, je velká výhoda a zároveň i zábava, protože v triu kluci hrají jinak, než když jsme na pódiu všichni. Ale podstatné pro nás je, aby v naší tvorbě byla autenticita. To je to, co jsem mnoho let hledala, postupně jsem k tomu dozrávala. Díky setkání se Sašou jsem v sobě objevila jistou syrovost a zemitost a cítím se v tom zcela přirozeně. Možná to přišlo i věkem, kdy jsem došla k určitému poznání.

V kapele jste měli ruského muzikanta. Co se stalo, že už s vámi nehraje?
Krátce předtím, než vypukla válka na Ukrajině, náš ruský violista Ilia Chernoklinov byl doma v Rusku a vyřizoval si nové pracovní vízum. Mezitím však došlo k invazi na Ukrajinu a Češi už mu vízum, které bylo na cestě, odmítli vydat a nepustili ho zpátky. Zkoušeli jsme to zvrátit a žádali o výjimku, neb tady měl mimo osobních vazeb i hodně pracovních závazků, například v divadle, ale bohužel bez úspěchu. Od té doby tady s námi není. Místo něj s námi hraje jeho velmi dobrý kamarád a skvělý moravský houslista Marco Čaňo. Samozřejmě jsme s Iliou stále v kontaktu a strašně se nám po něm stýská. Je to velký zásah do života naší kapely.

Součástí RAZAMu je muzikant z Běloruska a byl i z Ruska. Nesetkali jste se kvůli tomu někdy s nějakou nevraživostí související s válkou na Ukrajině?
Nesetkala jsem se s ničím negativním ani v době, kdy vyšlo album Slovanské Vánoce, kde máme mimo jiné i koledy z Běloruska, Ruska a Ukrajiny, které jsme natočili více než rok před událostmi na Ukrajině. Přiznám se, že jsem se trochu obávala, jestli to někdo nebude zbytečně politizovat, naštěstí se to nestalo.

Jste velice všestranná zpěvačka a prošla jste několika hudebními formacemi. Byla jste zpěvačkou skupiny Precedens, hostovala ve skupinách Blue Effect Radima Hladíka nebo Čechomor a spolupracovala i s Gerrym Leonardem, kytaristou Davida Bowieho. Čím vás této žánrový rozptyl obohatil?
Hudba Martina Němce z Precedens je tajemná a temná, ale já tu temnotu v sobě mám a je mi blízká, takže mě vystupování s Precedens velmi bavilo a naplňovalo. U spoluprací s Precedens, Čechomorem, Blue Effectem nebo s Michalem Pavlíčkem jsem zpívala písně jiných autorů a bylo pro mě výzvou být otevřená a vcítit se do toho, co daná píseň potřebuje nebo jak autor její interpretaci cítí. Všichni mi dávali naprostou volnost, takže to pro mě byla velmi tvůrčí práce, i když jsem nezpívala své autorské skladby. Bylo to pro mě nesmírně inspirující a byly to důležité milníky na mé cestě k tomu, abych i tu svoji vlastní tvorbu nakonec dovedla uchopit zcela po svém. Navíc jsem velmi vděčná za to, že jsem se mohla potkat s takovými osobnostmi. Všichni mě hodně ovlivnili.

Kolik autorských alb máte na svém kontě?
První album jsem vydala se skupinou Deset očí. Poté jsem založila kapelu 999 a vytvořili jsme album Na křídlech koní. S akordeonistou Sašou Yasinskim a kytaristou Michaelem Vašíčkem to bylo album Kéž bouře by přišla a se skupinou RAZAM pro Divadlo na Vinohradech album Balada pro banditu. Dále autorské album Harpyje u pramene a CD Slovanské Vánoce, kam jsme dali námi zhudebněné koledy ze zemí, odkud pocházejí členové kapely, a naše autorské vánoční písně. Průběžně stále tvoříme a na Spotify je možné slyšet i další skladby, které zatím na fyzickém albu nevyšly.

Kde lze najít vaše hudební kořeny? V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nechtěla dělat nikdy nic jiného.
Když mi bylo šestnáct let, měla jsem v Hradci Králové už svou první kapelu, která se jmenovala Akvamarín. Byla to krásná doba, kdy jsme často jezdili po folkových festivalech. V té době jsem byla hodně zaujatá folkem. Poslouchala jsem Zuzanu Navarovou, Hradišťan, Vlastu Redla, AG Flek, ale také Led Zeppelin nebo The Doors. Vždycky se mnou také silně rezonovala východní a balkánská kultura, takže mé setkání se Sašou mi dává i po této stránce smysl.

Kam směřuje zpěvačka Iva Marešová? Co má v plánu?
V současné době intenzivně připravujeme desku RAZAM s Filharmonií Hradec Králové. Pokud vše dopadne podle plánu, měli bychom ji slavnostně pokřtít 6. dubna příštího roku v Divadle na Vinohradech v Praze. Kromě toho tvoříme nové věci, které jednou budou součástí dalšího alba.

Co vás čeká v letošní hudební sezóně?
Budeme hrát na vlastních koncertech nebo na menších, většinou alternativních festivalech. Už nyní plánujeme letošní koncerty vánoční, chystáme ve spolupráci s Klicperovým divadlem a hradeckou filharmonií představení, které by se mělo odehrát letos v prosinci. Konkrétně v Hradci Králové zahrajeme v triu 22. června ve 20 hodin na scéně NA DVORKU v Tomkově ulici.

A co vás baví kromě muziky?
V současné době studuji homeopatii, což mě moc baví. Také mě baví ekonomika, kterou jsem vystudovala na obchodní akademii v Hradci Králové. Moc ráda čtu. Ale mým celoživotním zájmem je hlavně hudba. Dělám to, co mě baví, jsem pánem svého času a jsem za to moc vděčná.

Jaký máte vztah ke svému rodišti?
Po dvaceti letech v Praze jsem začala mít pocit, že potřebuji více klidu. Proto jsme se s partnerem přesunuli do Hradce. Po těch letech v Praze teď oceňuji, jak je mé rodné město úžasné. Je tady v blízkosti krásná příroda, lesy a hlavně klid, který potřebuji. Zároveň cítím, že tu mám mnohem více životní i tvůrčí síly a energie. Jako bych se vrátila v čase, ale se zkušenostmi a prožitky, které jsem dříve neměla.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Patrick Marek, Tomáš Rozkovec, město Hradec Králové