Děláme pro pacienta první poslední, prozradila „létající lékárnice“

Je totiž nablízku tam, kde je nejvíce potřeba v rámci personálního vykrytí lékáren v Královéhradeckém kraji. Nedávno se zúčastnila třetího ročníku soutěže Anděl mezi zdravotníky v Náchodě a získala Cenu sympatie. „Při vyhlášení mnou proběhla neuvěřitelná vlna radosti,“ uvedla.

Co rozhodlo o tom, že jste se vydala na dráhu farmaceutky, nebo, jak se běžně říká, lékárnice?
Je toho více. Na jedné straně láska - vášeň k biologii a chemii, na druhé maminka jako zdravotní sestra a táta jako chemik. Potom jsou to takové ty dětské sny, kdy ještě naivně věříte, že dokážete vše, objevíte lék třeba na rakovinu a pomůžete miliónům lidí. To asi mělo největší vliv, že jsem vydala studovat farmacii. Dlouho jsem ale nevěděla, co se sebou. Na studiích jsem byla stále rozpolcená a netušila, kterým směrem se ubírat. Jít po dráze vědce a přece něco „vykoumat“, nebo se vydat na dráhu lékárníka a pomáhat lidem? Nakonec o tom rozhodla půlroční absolventská praxe. Pod vedením magister Zuzky Bubeníčkové a Alenky Kocmanové jsem získala nejen skvělé zkušenosti, kolegyně a poznatky, co to obnáší, ale i osoby, na které se můžu spolehnout a dostane se mně také pomoci, když ji budu potřebovat. Právě jejich přístup k pacientům mi učaroval a pomohlo mi to s konečným rozhodnutím.

Čím vás tato profese zaujala nejvíce a jak dlouho ji vykonáváte?
Když se vrátím v čase o několik let zpátky, bylo mi asi tak osm, devět, měla jsem ukázkovou angínu. Šli jsme od doktorky s tím, že musíme ještě do lékárny vybrat pro mě léky. Když jsme vešli, byl to dechberoucí zážitek. Oficína, což je místnost v lékárně, kde se vydávají léky a pro pacienta je běžně přístupná, byla krásná, obrovská, honosná a v barokním stylu, který lze vidět v barokní lékárně na Kuksu. Za tárou, tedy pultem v lékárně, stála v bílém odění usměvavá paní lékárnice, která nám vše vysvětlila. Teda spíše mně, abych se nebála, a že bude vše dobré, když léky doberu. Za odměnu jsem dostala malinkou pozornost v podobě bonbónku z hroznového cukru a já si v tu chvíli říkala, že by se mně tam líbilo pracovat. Utekla spousta času, kdy jsem úspěšně dokončila Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Označila jste se jako létající lékárník. Co jste tím měla na mysli?
Létající lékárník je v podstatě lékárník s křídly, jenž je vždy nablízku tam, kde je nejvíce potřeba v rámci personálního vykrytí lékáren po našem Královéhradeckém kraji. Hlavním přínosem práce létajícího lékárníka je pro mě mnohem rychlejší a lepší profesní rozvoj. Musím disponovat různými pracovními zkušenostmi, které poté uplatním při nástupu do určité nové lékárny. Důležitá je schopnost rychle se zorientovat, navázat komunikaci s pacienty a rozpoznat jejich problémy. Většina našich lékáren je rodinného typu se svými stálými klienty, kteří velmi rádi přijímají doporučení.

Je pro vás náročné stále pendlovat mezi jednotlivými pracovišti?
Člověk si na to zvykne. Dnes už není nic neobvyklého dojíždět za prací. Samozřejmě jsou náročnější dny, ale mně to tak zatím vyhovuje. Podívám se na nová místa, poznám personál, místní obyvatele. Pokaždé se něco nového dozvím nebo naučím. Udržujte to moji mysl bdělou a hlavně ve střehu. Být létající lékárník má pořád více plusů, než mínusů. Ve finále i to cestování je srovnatelné. Je jedno, jestli jedu v Hradci z jednoho konce na druhý, nebo jedu z Hradce do Náchoda. Ve špičce nebo nevhodným načasováním MHD to vyšlo nastejno, ne-li hůř.

Není to tak dávno, kdy jste se v Náchodě zúčastnila třetího ročníku soutěže Anděl mezi zdravotníky, jejímž smyslem je poděkovat nejen zdravotníkům, ale i lékárníkům za jejich práci. Vy jste získala Cenu sympatie. Kdo vás do tohoto projektu přihlásil a jak jste reagovala?
Pořád v tom nemám úplně jasno a nevím, kdo všechno za tím stojí, ale dotyčným děkuji. Mé jméno ale navrhl pan Mgr. Veselý, což je jeden z našich nejvyšších představitelů vedení ve firmě a řekl mně to osobně. Byla jsem hodně překvapená a nervózní zároveň, protože jsem ze začátku nevěděla, do čeho jdu. Nakonec z toho vzešla příjemná a neopakovatelná příležitost.

Jak samotná soutěž probíhala? Co jste při ní všechno absolvovala?
Z mého pohledu vše běželo v naprostém pořádku, bez komplikací a plynule. V živém přenosu jsme absolvovali představení, jak ve společenském oblečení, tak i v pracovním. Dále jsme absolvovali rozhovor se známou osobností či celebritou a nakonec tu byla „záludná“ otázka z historie medicíny. Nebyla z nejlehčích a dost jsem se při ní zapotila.

Měla jste trému?
Byla to moje první akce takových rozměrů, takže se moje nervozita dala doslova a do písmene krájet. Na pódiu mi dalo nejvíc zabrat mluvení do mikrofonu. Netrvalo to ale dlouho a postupem času všechno opadlo.

Předpokládám, že soutěž provázela příjemná atmosféra. Byla možnost se s ostatními před jejím zahájením blíže seznámit?
Když opomenu trému, která je snad nezbytnou součástí, panovala tam dobrá atmosféra. S účastníky a většinou profesionálního týmu jsem měla možnost seznámit se na dvoudenním soustředěním. Konalo se v nádherném prostředí hotelu Studánka v nedalekém Rychnově nad Kněžnou. Tam jsme již jako finálová dvanáctka absolvovali první focení a rozhovory či veřejné vystoupení.

Když jste získala ocenění, co jste si myslela?
Úplně první věc, co mě v tu chvíli napadla, byla, že to není pravda, že jsem se musela přeslechnout. Až při druhém vyhlášení mi to vše docvaklo a proběhla mnou neuvěřitelná vlna radosti. Své emoce, které jsem v té dané chvíli prožívala, neumím ani popsat. Rozhodně to byly pozitivní emoce, ale ani na to mi slova nestačí.

A co na váš úspěch říkala rodina, přátelé a kolegové?
Po vyhlášení a skončení jsem měla v mobilu nespočet upozornění na zprávy a hovory. Troufám si říci, že můj nejbližší okruh rodiny a přátel byl pyšný. Kolegové byli zase mile překvapeni, potěšeni mým umístěním a prezentací našeho povolání.

Tento projekt je úzce spojen s pomocí lidem. Je to vaše přirozená vlastnost? Jak se projevuje v praxi?
Praxe mě naučila, že nemůžu pomoci všem, protože to již zůstává na dotyčném, jak s informacemi naloží a jak se rozhodne. Kdysi jsem si to naivně myslela, ale to by musel být ideální svět, kde je vše možné, dostupné a bezproblémové. Musela jsem se ale naučit, a pořád se učím, komu si můžu dovolit dát radu či pomoci a komu ne. Naučit se pracovat s tím, co máme teď v současných podmínkách. Lidé jsou různí, a ne každá dobře míněná rada od srdce dostane svoji šanci.

Jak se za ty roky, co se věnujete této profesi, proměnila?
Za těch několik let, co jsem v praxi, kromě menší elektronizace, jako jsou e-recepty, e-poukazy, e-rezervace, která alespoň o fous ulehčila práci, protože číst doktorské písmo na receptu bez praxe je mazec, se zároveň kvůli tomu dostáváme dennodenně do potíží. Stačí, když na chvilku vypadne internet, úložiště, elektřina, nebo prostě nefunguje něco mezi nebem a zemí. A vy nezmůžete nic. Jen stojíte a modlíte se, aby to zase všechno rychle naběhlo. No, a rozhodně přibývá práce, hlavně té administrativní, která má k naší primární práci hodně daleko a navíc nás ubývá. Velký podíl na tom má i dnešní doba. Rádi bychom tu byli pro naše lidi a pacienty více než dosud, snad nám systém nebude házet polínka pod  nohy.

Slyšel jsem, že lékárníci jsou srdcaři, kteří se snaží lidem vždy vyjít vstříc. Je tomu skutečně tak?
Je tomu tak. Osobně neznám kolegu lékárníka, který by stejně jako já, v rámci svých možností neudělal první poslední pro pacienta. Vždycky se mu snažíme co nejlépe poradit, vybrat vhodnou léčbu, najít co potřebuje, říci mu správná slova. I když zavřete dveře, protože máte padla, není tomu tak. Hledáte, telefonujete, sháníte, do toho ještě nějaká administrativa, která se nestihla vyřídit při výdeji léků, teprve pak můžeme jít domů.

V minulých dvou letech se celá země potýkala s pandemií koronaviru. Jak zasáhla do vašeho profesního života?
Je to hodně smutné období, na které nerada vzpomínám. Byli jsme v jednom kole. Od rána do večera stres, nekončící zástupy vystrašených lidí vystavených neznámému nebezpečí, shánění posledních kousků léků a doplňků stravy. Také kvůli různým omezením chyběli kolegové a ty bylo potřeba v době krize zastoupit, aby lékárna byla co nejvíce dostupná pro lidi. A to nejen v době krize. Pořád jsme tu pro ně, ať je krize, nebo není.

Byli lékárníci dostatečně chráněni ?
Jak se to vezme. Kdyby na začátku nebylo tolik nezištných lidí, kteří vytáhli šicí stroje, neměli bychom téměř nic. Taková situace byla hlavně v prvních dnech. Pak se to začalo zlepšovat, ale stejně jsme si nějakou dobu také sterilizovali respirátory v troubě na další den, protože jich bylo málo.

Dnes už je situace přece jenom stabilnější. Jak probíhá váš den v lékárně?
Zjistím, co je nového ve světě a u nás v oblasti léčiv a rozkoukám se. Jak jsem každý den jinde, musím se za pár minut aklimatizovat, nastavit se na chod dané lékárny. Nejvíce času strávím při výdeji léků, kde mohu řešit různé situace a potíže. U toho mi rukama projde hromada různých léků, doplňků stravy, administrativy, někde se naskytne příležitost připravit si individuální léčivý přípravek a den je pomalu za námi. Po zavření si lékárnu připravíme na další den, zkontrolujeme, co se vydalo, doplníme zásoby, opět zpracujeme administrativu a hurá domů.

Je u nás dostatečné množství léků?
Situace je maličko náročnější, než jsme byli zvyklí. Co se týče výroby či distribuce, trh se vzpamatovává velice pomalu. U většiny léků však byl a je na trhu dostupný alespoň jeden generický přípravek často nazývaný generikum, který obsahuje stejné léčivo ve stejném množství jako správný přípravek, má i stejnou lékovou formu, například tablety a tobolky, a stejnou biologickou účinnost. Typ a poměr použitých pomocných látek - plniv, pojiva, barviva a podobně může být od originálu odlišné. Nicméně se snažíme dělat vše, co je v našich silách, dodávky a výrobu ale neovlivníme.

Jaké rady nejčastěji udělujete příchozím pacientům a zákazníkům?
Univerzální rady nemám. Vše odvíjím a vyvozuji z dané situace s určitým pacientem, za okolností a podmínek, které mně sdělí a popíše. Vše se snažím přizpůsobit potřebám osoby, která stojí právě přede mnou.

Musíte někdy odpovídat na nějaké kuriózní dotazy?
Není dne, kdy nějaký nepadne. Většinou jsou to dotazy informační, kde se co nachází, nebo jestli něco existuje. Mám čerstvou příhodu jednoho z kolegů. Vešla paní do lékárny a ptá se, jestli tu vážně prodáváme jenom léky, protože by potřebovala pro určitou osobu časopisy ke čtení.

Stává se, že vás lidé berou jako náhradu za lékaře?
Je to už poměrně běžné. Je možné, že se to nejvíc projevilo a rozjelo hlavně na začátku pandemie Covid-19, kdy se lidé nemohli dovolat k doktorovi, nebo se báli, aby se v ordinaci nenakazili. Stejně pak ale člověk musel jít do lékárny pro léky, když ho něco trápilo. Každopádně jsme tady v lékárně pro lidi. Když má někdo potíže, ať přijde, pokusíme se najít to nejlepší řešení. Od toho tu přece jsme a jsme vzdělání zdravotníci. Pacienta a zákazníka vyzpovídáme, rozebereme potíže a často rozhodneme, jestli je řešení jen na nás nebo už člověk musí absolvovat další vyšetření u lékaře.

Je pro vás povolání lékárníka posláním?
Uvidíme, jak se bude vyvíjet naše společnost a budoucnost. Dovolím si však říct, že mě má práce moc baví a dokážu si sama sebe představit na téhle pozici i za několik let. A když vidíte alespoň jeden děkovný úsměv za ten den, stojí to zato a ta práce má smysl.

V Hradci Králové jste se usadila před deseti lety.
Do Hradce mě přivedl můj dávný sen, stát se farmaceutem. Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové byla v mé době podávání přihlášek na vysokou školu jedna z nejlepších. Chtěla jsem pomáhat a ve svém oboru získat to nejlepší vzdělání, které jsem tehdy mohla mít.

Původně jste ze Slovenska. Odkud?
Pocházím z malebného okresního městečka Michalovce. Nachází se ve východní části Slovenska, asi 60 kilometrů na východ od Košic. Nedaleko je přehrada Zemplínská Šírava, která je v létě velmi navštěvovaným místem.

Jak se vám v Hradci žije? Nestýská se vám po rodné zemi? Jezdíte tam často?
Michalovce jsou moje srdeční záležitosti, protože jsem tam vyrostla a je to moje rodné město. V době, kdy nastala doba omezení, a s mojí prací, nebylo možné se tam vydat na návštěvu, pokud to šlo, Michalovce přišly na chvilku ke mně. Hradec Králové je však také moje srdeční záležitost, protože věřím, že je zde má budoucnost. Tohle město má dobrého ducha, a to se jen tak nevidí.

Máte čas na osobní život? Čemu se věnujete, když opustíte lékárnu?
Když po celém dni v práci opustím lékárnu, cestou domů si v autě pustím své oblíbence a soustředím se na jízdu. K dalším mým koníčkům patří procházky s mým stafbulím parťákem. Ráda ještě experimentuji v kuchyni, a když zbyde čas, ráda si přečtu knížku, která mě odvádí hodně daleko od reality. Také je ale potřeba se pravidelně vzdělávat, takže absolvuji semináře, konference, webináře a jiné formy k zisku informací. To jsou také činnosti, na které mám čas jenom mimo práci.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Gabriely Bendové