Důležitý je postřeh a chladná hlava, tvrdí sportovní střelkyně Skalická

Když jste byla malá holka, k čemu jste tíhla? Co vás bavilo?
Rozhodně to nebylo střílení. Absolvovala jsem spoustu rozmanitých kroužků se všeobecným záběrem a rodiče se mně snažili umožnit, abych dělala to, co mě bude bavit. Chodila jsem například na keramiku, flétnu, tancování i krasobruslení.

Kde jste vyrůstala?
Jsem rodačka z Rychnova nad Kněžnou, ale od malička jsem vyrůstala v Pardubicích.

Pokud vím, začala jste střílet v šestnácti letech, když si váš taťka jako rekreační střelec kupoval novou zbraň. Co vás hned na začátku oslovilo?
Protože u nás v rodině má tradici myslivost, nebyly pro mě zbraně nic nového. V té době mě ale nenapadlo, že bych se tomu mohla věnovat. Když si ale taťka kupoval novou zbraň, prodavači v obchodě mě při tom sami oslovili a zeptali se, jestli bych to nechtěla zkusit. Dali nám pak i kontakt na tehdejšího trenéra z Regionálního střediska mládeže. Řekla jsem si: Proč ne, zkusit se má všechno. Šla jsem to tedy zkusit a už jsem u toho zůstala.

Pamatujete si na pocity, když jste vzala zbraň do ruky a poprvé vystřelila?
Už jsem to kdysi předtím zkoušela s taťkou, mohlo mně být tak třináct let. Když jsem vystřelila, dostala jsem při zpětném rázu pažbou hroznou ránu do ramene. Potom, když jsem se už střelbě začala věnovat naplno, měla jsem zpočátku úplně fialové rameno. Později to už bylo v pohodě, je to spíše o zvyku.

Kdy jste se tomuto sportu začínala věnovat závodně a v jaké konkrétní disciplíně?
Jde o brokovou střelbu na létající asfaltové terče, kterým říkáme holubi. Je to rozdělené na dvě disciplíny - trap a skeet. Hned od začátku jsem se věnovala skeetu, což je střelecká disciplína zaměřená na přesnost. Bylo mi šestnáct, takže jsem se k tomu dostala poměrně pozdě. Trenér mě poslal na první závody, postupně jsem se vyvíjela a zlepšovala. Když už jsem měla nějaké výsledky, začala jsem jezdit na venkovní závody, ale to už bylo spíše v dospělosti. Samozřejmě, aby se člověk dostal na nějakou úroveň, i u střelby platí, že čím dřív se začne, tím lépe. Čím více nábojů vystřílíte, tím to jde pak lépe. Navíc, v dospělé kategorii je daleko větší konkurence než v juniorské.

Čím vás střelba tak zaujala?
Hrozně mě to bavilo. Musím však říci, že začátky byly těžké, ale vydržela jsem. Když trefím terč a on se ve vzduchu rozbije, je to úžasné a mám z toho velkou radost. Je to super pocit.

Předpokládám, že jste měla domácí podporu. Radil vám otec?
Taťka mně určitě různě radil a myslel to dobře. Podle mě by se měl ale spíše poslouchat trenér, protože je to profík, odborník, který mně poradí nejlépe. Myslím si ale, že morální a psychická podpora rodičů je také velmi důležitá. 

Střelba je často spojována s myslivostí, která má ve vaší rodině jistou tradici. Chodila jste s tátou nebo dědou, kteří jsou myslivci, na hony?
Když jsem byla malá, párkrát mě do lesa vzali. Pak jsme se přestěhovali do Pardubic a už to moc nešlo. Taťka je totiž v mysliveckém sdružení až v Letohradě.

Přirostla vám něčím k srdci nebo vám byla spíše cizí?
Brala jsem to spíše jako procházku do přírody, ale na střílení zvířat jsem nebyla.

Říkala jste, že spousta holek jsou myslivkyně, ale vy ne. Proč nestřílíte na zvěř?
Myslím si, že k tomu musí mít člověk vztah už od dětství. Věnovat se něčemu takovému chce hlavně čas. Já k myslivosti moc netíhnu.

Jak se vyvíjela vaše kariéra střelkyně?
Začínala jsem v Regionálním středisku mládeže u olympionika a bývalého mistra světa v brokové střelbě Leoše Hlaváčka. Když jsem se začala zlepšovat, všimla si toho Dukla Hradec Králové, která mě vzala do klubu. To bylo skvělé i z toho důvodu, že se pokryly náklady na střelbu, která není nejlevnější. Začala jsem jezdit na venkovní závody a v roce 2018 absolvovala na Maltě první světový pohár. Potom už následovaly další závody, kdy jsem získávala důležité zkušenosti.

Jak byste popsala svou zbraň?
Brokovnice se skládá ze tří základních částí – pažby, hlavně a předpažbí. Zbraň váží zhruba tři kilogramy.

Mohla byste laikovi vysvětlit vaši střeleckou disciplínu?
Při skeetu, což je moje disciplína, mám flintu u pasu. Máme osm stanovišť, tedy střeleckých pozic. Cílem střelby je zasahovat letící asfaltové holuby, které jsou vrhány ze dvou vrhacích věží - vysoké a nízké. V rámci střelecké položky je 25 terčů vrháno s téměř nulovým odstupem a ve vzduchu se pohybují současně.

Co kromě zbraně k tomuto sportu ještě potřebujete?
Z technického pohledu střelecké brýle, ochranu sluchu a střeleckou vestu. Určitě také dobrou fyzickou i psychickou kondici. Když teď přes zimu tolik nestřílíme, věnujeme se hodně kondiční přípravě, která se při závodech vyplatí. Chodíme do posilovny, do bazénu a podobně.

Jaké nejdůležitější vlastnosti musí mít střelec, aby byl úspěšný. Co rozhoduje?
Z mého pohledu je hodně důležitá chladná hlava. Jedna věc je dobře střílet na tréninku a druhá, zopakovat to v závodě. Nezdravá nervozita určitě střelce limituje. Důležitý je také postřeh, který se snažíme trénovat.

Máte tyto vlastnosti, nebo v něčem ještě cítíte rezervy?
Vždycky je co zlepšovat a dá se na tom pracovat. S fyzičkou jsem na tom docela dobře. Občas mám den, kdy ale cítím, že to není úplně ono, jsem třeba unavená, což není ideální. Je třeba to ale překonat, hodně střílet, nevypadnout z toho a být pořád v kontaktu s flintou. Pravidelné tréninky jsou velice důležité. V létě jsme třikrát i čtyřikrát v týdnu na střelnici a o víkendu ještě absolvujeme závody.

Jste členkou Dukly Hradec Králové. Co vám klub za dobu vašeho působení v něm dal?
V Dukle mám perfektní podmínky k trénování a navíc úžasné zázemí. Všichni se nám snaží vyjít vstříc, hodně vzájemně komunikujeme, což považuji za důležité. Máme fajn trenéry a toho si vážím.

Na loňském světovém poháru v brokové střelbě v egyptské Káhiře obsadila tříčlenná česká ženská reprezentace, jíž jste byla součástí, v soutěži družstev druhé místo. Patří stříbro mezi největší dosavadní úspěchy ve vaší kariéře?
Medaile je super, ale myslím si, že každý sportovec si ještě více váží individuálního úspěchu. Stříbro z družstev je ale určitě příjemný bonus a z medailového hlediska je to pro mě asi největší úspěch. Ráda bych se dostala na pozici, abych získala právě tu individuální medaili, třeba na mistrovstvích světa, Evropy či ve světovém poháru.

Je vaší vysněnou metou olympiáda?
Zcela určitě je to pro každého sportovce prestižní meta. Je to nejvíc, čeho lze dosáhnout, ale není jednoduché se tam probojovat, protože každý střelec si musí na některých určených závodech vystřílet místenku na olympiádu. Je to spíše o štěstí.

Jaká je ve světě mezi ženami konkurence v brokové střelbě?
Určitě to máme jednodušší než muži, kde je konkurence obrovská. U nás to tak není, střelkyň je méně, i když konkurence není zase úplně tak malá. Chlapi mají ke střelbě lepší předpoklady a víc k tomu tíhnou než holky. Proto je u nich konkurence větší.

Co ještě baví Martinu Skalickou? Prý ráda pečete a vaříte.
Ano, pečení a vaření mě moc baví. Je to způsob odpočinku a odreagování. Mám ale hlavně radost, když to někomu chutná a ocení to.

Máte nějaké sportovní a životní plány do budoucna?
Mezi ty sportovní patří účast na olympiádě a individuální medaile na evropském nebo světovém mistrovství. Zatím to není na pořadu dne, ale mezi mé životní plány patří mít jednou v budoucnu rodinu. Snad se to podaří nějak skloubit s mými sportovními plány, i když si to zatím neumím úplně představit. Uvidíme.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Martiny Skalické