Dva gólmani, jedna branka. Chceme oba vyhrávat, říkají Škorvánek a Vomáčka

Tomáši, v Hradci jste hokejově vyrůstal a teď jste se sem vrátil jako posila extraligového týmu. V čem je to jiné než přijít do úplně nového klubu?
Tomáš Vomáčka: Hlavně v tom, že tady znám lidi. Spousta těch, kteří se na zimáku pohybovali už v době, kdy jsem tu byl v mládeži, je pořád stejná. Vztahy jsme si vybudovali už tehdy, takže je to příjemnější. Člověk ví, do čeho jde, a není z tolika věcí překvapený.

Přišel jste navíc z Pardubic. Jak jste vnímal přesun mezi dvěma rivaly a co jste si kvůli němu vyslechl?
T.V.: V Pardubicích už jsem byl trojka a chtěl jsem chytat. Když přišla nabídka z Hradce, vnímal jsem ji čistě jako kariérní posun a krok dopředu. Nic jiného bych v tom nehledal. Samozřejmě se najdou fanoušci, kteří rivalitu hodně řeší a mají pak potřebu mi něco psát. To se určitě stalo, ale já to tak neberu. Pro mě to byl kariérní posun a návrat domů. V kabině nějaké vtípky byly, to k tomu patří.

Stano, co napadlo vás, když jste se dozvěděl, že vaším novým parťákem bude právě Tomáš? Znali jste se už dřív?
Stanislav Škorvánek: Blíž jsme se neznali, ale vnímal jsem ho, když chytal proti nám. My brankáři o sobě v lize víme, pozdravíme se, někdy si něco řekneme. Věděl jsem také, že byl v zámoří a prošel draftem, takže je to určitě kvalitní gólman. Potěšilo mě, že přijde někdo nový a třeba přinese i nějaké know-how od rivala. Bral jsem to pozitivně.

Máte za sebou společnou přípravu a začátek sezony. Zkuste jeden druhého představit čtenářům. Jaký je váš kolega a čím vás překvapil?
S.Š.: Tomáš je pohodář a velmi dobrý gólman. Zjistil jsem, že je ještě lepší, než jsem si myslel, což mě příjemně překvapilo. Je otevřený novým věcem i vztahům v kabině a vycházíme spolu velmi dobře. Na jedné straně je profík, na druhé se spolu umíme zasmát a udělat si ze sebe srandu. To je důležité.

T.V.: Na úvod musím říct, že Standa je fantastický tenista. Přes léto jsem měl možnost to poznat a trochu mě to překvapilo. Samozřejmě v dobrém. Jinak u něj vidím hodně podobných vlastností. Je otevřený debatě, hlavně když spolu řešíme hokej. Jsem o něco mladší, takže poslouchám, co říká, ale myslím, že i on poslouchá mě. Navzájem se posouváme. Oba máme stejný cíl, chceme vyhrávat zápasy pro kluky. Je přátelský, klidný a milý. Pro mě jako nově příchozího je to strašně důležité. Zažil jsem i gólmany, se kterými vztah dobrý nebyl, a kabina to pak cítí. Troufnu si říct, že my máme vztah velmi dobrý, a myslím, že z toho budou těžit i ostatní.

Stano, v Hradci jste si vybudoval pozici jedničky. Jak na vás působí příchod kolegy, který se chce také prosadit?

S.Š.: Nějakou pozici jsem si možná vybudoval, ale hokej je rychlý a za pár zápasů může být všechno jinak. Neberu to tak, že bych měl něco jistého. Nejsem ani typ, který by byl v šatně toxický, kdyby Tomáš začal chytat víc a víc vyhrával. Přál bych mu to. Samozřejmě na sebe kladu nároky a možná bych byl zklamaný ze svých výkonů, ale směrem k týmu bych se snažil působit pozitivně. Je dobře, že přišel z jiného prostředí, kde některé věci dělali jinak. Můžeme díky tomu něco vylepšit nebo změnit v přípravě. Když přijde někdo nový a mladší, je to oživení. Mladí kluci budou přicházet pořád. Je jen otázkou času, kdy přijde někdo mladší, kdo bude lepší než vy. To je hokejový byznys.

V čem se liší vaše brankářské styly? Co byste si jeden od druhého rádi vypůjčili?
T.V: Chtěl bych mít Standovo čtení hry. Přijde mi, že ví, co se stane, ještě než se to stane. Nevím, jestli se to dá úplně naučit, nebo to člověk musí mít v sobě. Obdivoval jsem to už dřív a říkal jsem to i trenérům gólmanů v předchozím působišti. Tím, že situaci předvídá, je jeho reakce mnohem rychlejší. To mu závidím a doufám, že se mu v tom vyrovnám.

S.Š.: Já asi techniku obecně. S mladšími gólmany se dnes pracuje jinak, než když jsem byl v žácích, dorostu nebo juniorce. V Česku i na Slovensku přicházejí k mužům technicky skvěle připravení. Já mám z minulosti nějaké rezervy a už také nejsem nejmladší. Zažité věci se mění hůř, takže tohle bych rád měl také.

Tomáši, v zámoří jste strávil sedm let. Co vás tam nejvíc změnilo jako člověka a co vám z amerického života zůstalo dodnes?
T.V.: Angličtina mi zaplaťpánbůh zůstala. Odcházel jsem v sedmnácti, vyjukaný a namyšlený. Všechno znám, všechno vím. Na gymnáziu jsem měl z angličtiny jedničky a dvojky, takže jsem si říkal, že mě nemůže nic překvapit. A pak přijedete do Ameriky, lidé se vás ptají „How are you?“ a vy umíte odpovědět jen „yes“ a „no“, protože nerozumíte ani slovo. Určitě mě to naučilo samostatnosti, třeba i hospodařit s penězi. Jste tam sám nebo v hostitelské rodině a se spoustou věcí si musíte poradit. A pak samozřejmě škola. Tři roky na univerzitě mě změnily hrozně moc. Jsem vděčný rodičům, že jsem tu možnost měl, a doporučil bych ji každému mladému klukovi, který ji dostane. Vzdělání ani diplom už mi nikdo nevezme. Hokej se nedá hrát do šedesáti, takže je fajn mít variantu B.

Stano, ještě v 25 letech jste chytal ve druhé slovenské lize. Věřil jste tehdy, že se dostanete až na mistrovství světa a olympiádu?
S.Š.: Já jsem nad tím tehdy ani nepřemýšlel. Hlavním cílem bylo dostat se do extraligy a postupně se to podařilo. Sešlo se hodně okolností. Vyšla mi jedna sezona, pak druhá už v extralize a v národním týmu tehdy nebylo tolik brankářských alternativ. Okolnosti mi přály a jsem za to rád. Beru to jako odměnu za to, že jsem to nevzdal a pokračoval dál. Kolem pětadvaceti se to láme. Když se člověk neprosadí, začíná přemýšlet, jestli neskončit a nevěnovat se něčemu jinému. Jsem rád, že jsem ještě chvíli vydržel.

Když pustíte gól, o kterém víte, že jste ho měli chytit, jak ho dostáváte z hlavy, abyste byli připravení na další střelu?

T.V.: Náš post je strašně specifický a není nic staršího než poslední střela. Když se to stane, tak se to stalo a my nad tím nemůžeme moc přemýšlet. Myslím, že v tomhle můžu mluvit za oba. Musíme se soustředit na další střelu a další puk. Nikdy nevíte, který bude rozhodující.

O brankářích se říká, že jsou trochu zvláštní. Dáváte tomu svými rituály nebo zvyky za pravdu?

S.Š.: Ne každému se chce chytat ty střely. Takže asi opravdu musíme být trochu jiní, abychom tam vůbec šli. Co se týká rituálů, tak nějaké mám, ale jsou to běžné věci. Načasování před zápasem, rozcvička. Dělám pořád to samé, protože se v tom dobře cítím. Když přijde horší období, něco změním, a pokud to pomůže, držím se toho. Mám svou rutinu i při příchodu na led a snažím se ji dodržovat, protože mi dává jistotu.

T.V.: Myslím, že je to hodně dané tím, že jsme takový individuální sport uvnitř týmového sportu. V brance jsme šedesát minut sami s vlastními myšlenkami a hlavou. Kdybyste tam někoho postavili a měl tam celou tu dobu jen stát, co všechno by ho napadalo? Člověku přichází na mysl spousta blbostí. Udržet hlavu správně nastavenou je podle mě na naší práci nejtěžší.

Co by měl Hradec v téhle sezoně dokázat, abyste ji na jaře označili za úspěšnou?
S.Š.: Extraliga se mění, vrací se do ní hodně českých hráčů a velká jména. O to víc si vážím toho, co se nám podařilo v posledních dvou letech. Umístění ve čtyřce bylo opravdu nad plán. Teď bych řekl, že cílem je účast v play-off, dobře se na něj připravit a třeba ve čtvrtfinále překvapit nějakého favorita.

Co pro vás dnes Hradec znamená? A kam byste jeden druhého vzali, kdybyste mu chtěli ukázat své oblíbené místo?
T.V.: Pro mě je to druhý domov. Vyrůstal jsem tady, zažil krásné mládežnické roky a mám odsud ženu. Dost pravděpodobně tu budeme vychovávat našeho malého. Standu bych vzal na snídani do To je bistro. Oblíbili jsme si to tam se ženou, když jsme v Hradci bydleli už předtím. Je to fajn místečko.

S.Š: Mně se Hradec také moc líbí. Připomíná mi Žilinu, kde jsem vyrůstal. Je podobně velký, má podobný počet obyvatel a také hezké historické centrum. Možná i proto se mi tu líbí. Tomáše bych vzal do hradeckých městských lesů s naším psem.

Když přijdete domů po nepovedeném zápase, dokážete hokej nechat na stadionu? Co vás přivede na jiné myšlenky?
T.V.: Někdy je to těžké. Občas si to rád ještě proberu s manželkou. Jako laik má trochu jiný pohled, takže spolu některé věci řešíme. Jinak mi pomáhají videohry. Hraju s klukama a Counter-Strike je pro mě skvělý únik od reality. Pak samozřejmě klasika, Netflix nebo procházka, ale teď nejvíc asi ty videohry.

S.Š.: Záleží na okolnostech. Jestli se nepovedl jeden zápas, nebo už horší období trvá delší dobu. Nejvíc vypnu, když přijdu domů. Máme psa a dvě kočky a někdy je tam divočina. Když je vidím a oni mají radost, že vidí mě, uvolní mě to a hokej už pak moc neřeším.

Co byste chtěli v hokeji ještě zažít, abyste si jednou mohli říct, že to stálo za všechny ty roky v brance?
T.V.: Všichni hrajeme hokej proto, abychom něco vyhráli. Takže ještě jednou něco vyhrát by bylo úžasné. Priorita je ale být zdravý a bavit se hokejem. Aby si člověk na konci mohl říct, že tomu dal všechno a užil si to. To je hlavní.

S.Š.: Spoustu věcí, které jsem si přál, už jsem si splnil. I takové, o kterých jsem si myslel, že se mi nikdy nesplní. Nechci být megaloman a říkat, co všechno ještě dokážu. Chtěl bych si udržet svou úroveň a aby mě to pořád bavilo a naplňovalo. Když něco děláte dlouho a splníte si některé sny, někdy je o to těžší pokračovat.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, Stanislav Souček