Emoce v sobě nedržím, uvedla novinářka Silvie Dymáková, autorka Šmejdů

Jejím majstrštykem je dokument Šmejdi o zneužívání a okrádání seniorů. Ten řádně rozčeřil společenskou hladinu a autorka za něj dostala Českého lva. Silvie také pomáhá samoživitelkám a nyní se věnuje projektu Příběhy lidí.

Původně jste na střední škole v Hradci Králové studovala obor management ekonomiky. Vydala jste se ale cestou žurnalistiky. Jak se to stalo?
Vždycky jsem byla činorodá a už od čtrnácti let mě bavilo si hledat brigády, pracovat, přivydělávat si. Když se na Benešovce otevřela internetová kavárna, hned jsem se tam šla zeptat, jestli bych u nich nemohla pracovat. Bylo mi asi šestnáct, s počítačem jsem uměla perfektně, co jsem neuměla, jsem se naučila, takže mě vzali. Můj život pak vypadal tak, že dopoledne škola, odpoledne brigáda. Pořád jsem se tam mohla v praxi učit nové věci, komunikovat s lidmi, a to jsem milovala. No, a do té kavárny chodil na internet i střihač z tehdejší regionální televize Puls, já si s ním povídala a řekla jsem si: „Ty jo, já chci v televizi pracovat.“ A bylo to. Věděla jsem, že se to stane, nepochybovala jsem a považovala jsem to za hotovou věc. Aniž bych věděla, jak se to stane. A když mi jednoho dne přišel oznámit, že dělají konkurz na redaktory, prostě jsem tam v riflích a vytahaném triku přišla a dodnes si pamatuju ty konkurentky v krátkých sukních a s výstřihy. Měla jsem pocit, že je to naprosto ztracená šance. Jenže, já ten konkurz tenkrát vyhrála.

Pokud vím, tak jste k novinařině přičichla už v sedmnácti letech.
Ten konkurz do Pulsu se konal ještě, když jsem chodila na střední. Byla jsem na začátku čtvrťáku, čekala mě maturita, do toho práce v internetce, do toho televize. Ale mě to všechno tak moc bavilo, že jsem všechno stíhala. Takže do televize jsem chodila o víkendech, učila se po večerech, po nocích. Když se blížila maturita, moji spolužáci říkali, že se těší, až si pak udělají ještě poslední prázdniny před dospělostí a teprve pak začnou hledat práci. Já ne. Odmaturovala jsem a za dva dny jsem do televize nastoupila naplno.

Co jste v sobě objevila?
Že nejsem líná a že miluju poznání. Že peníze jsou strašně super věc, když si je člověk vydělá sám a nespadnou mu do klína. A že nemám ráda ufňukánky, kteří brečí, že něco nejde, ale přitom neudělají nic pro svůj rozvoj a pro to, aby svou situaci změnili.

Čím vším jste prošla a co vás na tomto oboru okouzlilo?
Dodnes za obrovskou výhodu považuji, že jsem si v tomhle oboru prošla vším. Všechno jsem se učila od píky, ty schody jsem vyšlapávala postupně. Dělala jsem ještě v Pulsu kulturní pozvánky na akce v regionu, učila se mluvit, dělala reportáže, pak moderovala regionální zprávy. Postupně jsem přidávala střih a práci s kamerou, chtěla jsem vždycky věcem přijít na kloub a oproti jiným vrstevníkům jsem neměla pocit, že životně tápu. Já jsem prostě byla na správném místě, televize jako médium mě okouzlilo absolutně vším.

Na co ve svých začátcích nejraději vzpomínáte?
Na to, když mě z té regionální televize Vašek Patka, její majitel, vyhodil. Bylo mi lehce přes dvacet, cítila jsem se být hvězdou, ztratila jsem pokoru a začala jsem mu jako naprostý cucák nepokorně mluvit do toho, jak by televizi měl vést a jak se to vlastně všechno dělá. On udělal jedinou správnou věc, přišel s výpovědí a vyrazil mě. Těžko přetěžko jsem to tehdy nesla a nesnášela jsem ho. Až o několik let později jsem vlastně jako majitel studia zažila úplně tu stejnou situaci, ale já byla v roli šéfa a měla jsem problém s jedním nepokorným zaměstnancem. Až v tu chvíli jsem to všechno pochopila. Zavolala jsem Vaškovi a poděkovala mu za to, že to tehdy udělal. Protože to byl tehdy ten pád na zem, který jsem potřebovala. Ten, který cítím, že mě dost zásadně dál formoval.

V roce 2008 jste založila produkční společnost DSi studio. Čím se konkrétně zabývalo a co přinášelo?
Když jsem odešla z Pulsu, šla jsem hlásit zprávy do dnes již neexistujícího radia OK. A za pár měsíců přišlo laso z jednoho regionálního studia, které dodávalo zprávy pro Primu. Několik let jsem tam pracovala, byla „primácký krajánek“. Jenže potřeba vlastní cesty ve mně byla pořád dost silná, a i tady jsem některé věci cítila jinak, tak jsem se rozhodla v tom studiu skončit. Ale tehdy to byla Prima, kdo mě zastavil a řekl „Silvo nechoďte. Založte si vlastní studio, dáme vám smlouvu, budete pro nás vyrábět a budete mít na starosti východní Čechy.“ A to pro mě byla ohromná výzva, do které jsem se s kusem naivity rozhodla pustit. Půjčila jsem si peníze, z části z banky, z části od rodičů a začala nakupovat techniku, stavět střižny. A to bylo období, kdy jsem pracovala ještě víc, abych to všechno splatila co nejdřív. Už tak vražedné tempo jsem ještě zvýšila. Nechodila jsem ani na kafe, nekupovala si boty, prostě radši jsem každou korunu dávala na rozvoj studia a umoření dluhů. A i když to bylo z mnoha směrů náročné, byla to super etapa, která mi dala strašně moc.

Byl to krok k tomu, abyste začala točit vlastní dokumenty?
Asi ano, ale já to nikdy takhle nevnímala. Najednou jsem měla vlastní techniku a ta mi dala svobodu.

Prvním byl sportovně-sociální dokument Tour de Labe Handicap 2010. Chtěla jste upozornit nejen na svět handicapovaných sportovců, ale také na překážky a bariéry, které musejí tito lidé, a nejen oni, v běžném životě překonávat a znepříjemňují jim život?
Nebyl určitě prvním, my jsme kromě zpravodajství dělali spoustu projektů, dokumentárních i výrobních filmů, ale Tour de Labe mám prostě ráda víc. Asi proto, že jsem tam poznala úžasné lidi. Ten projekt nebyl z mé hlavy, byla to zakázka. Zadavatel znal moje sociální smýšlení a prostě si mě vybral k tomu, abych cestu vozíčkářů podél Labe zdokumentovala.

Zdá se, že vašim plánem bylo poukazovat na nešvary ve společnosti. Je tomu tak?
Plánem bych to úplně nenazvala. Ale říkala jsem si: „Mám mediální moc. A buď jí můžu využívat smysluplně a skrze ni pomáhat lidem, nebo jí můžu plýtvat, a to mi nějak nedává smysl.“ Tudíž jsem se vždycky rozhodovala podle té první možnosti. Ale je pravda, že jsem si vždycky vybírala sociální témata. Na Primě tehdy běžel pořad Soukromá dramata a do něj jsme točili křivdy, které se staly, to mě bavilo moc, pomáhat těm lidem. Miluji lidské příběhy, ráda lidem pomáhám a tady se to všechno snoubilo. Nicméně, ať dělám cokoli, musím v tom vidět smysl. Už bylo dost nabídek, i slušně placených, které jsem odmítla jen proto, že jsem v nich smysl neviděla, nebo že se mnou nesouzní. Nebo něco jen tak natočím a pak počkám, co se stane. Třeba když jsem organizovala volnočasové aktivity pro spolek seniorů Chvaletice, jedno odpoledne jsem s nimi natáčela video o smyslu života. Jen tak. A pak se ukázalo, že tohle video bude ideálním začátkem mého filmu Šmejdi, kam jsem ho použila.

V tomto směru byl majstrštykem nepochybně právě váš už legendární varovný dokument Šmejdi o zneužívání a okrádání seniorů, který výrazným způsobem rozčeřil hladinu ve společnosti. Co vám šlo hlavou úplně na začátku, když jste se rozhodla něco takového natočit? Byla v tom zkušenost někoho blízkého z vašeho okolí?
Co mi šlo hlavou? Že prostě budu točit, nevím jak dlouho, nevím, co s tím udělám, ale vím, že musím a ono si to cestu najde. A našlo. Protože když odkryjete zlo a přihlížíte mu nečinně, jste na úrovni toho, kdo to zlo páchá. A ano, podnětem byla moje vlastní babička.

Když jsem si ho před nedávnem pouštěl, musím říci, že jsem byl manipulativními praktikami „obchodníků“ s hrnci zhnusen. Dotkla se mě také jakási odevzdanost seniorů. Jak se vám podařilo na akci pro seniory dostat?
Už uteklo hodně vody, hodně těch věcí jsem vytěsnila, ale tenkrát to bylo vždy v doprovodu mé vlastní babičky, případně v doprovodu některého z dalších seniorů, vždy v roli vnučky. Hůře oblečená, ve starých teplákách, a podobně.

Měla jste to promyšlené nebo s vámi spíše cloumaly emoce? Neměla jste strach při natáčení na skrytou kameru?
Jsem velmi emotivní člověk, emoce v sobě nedržím, neubližuji si tím. Strach jsem měla veliký, ale potřeba probudit národ a pomoci seniorům byla silnější. Nicméně, Šmejdi nebyl žádný plán. Prostě vznikali pod rukama, postupně dostávali tvar a otevírali si dveře i tam, kde do té doby byla zeď.

Když film vzniknul, vzbudil velkou pozornost, ale od šmejdů asi negativní. Nebylo vám vyhrožováno?
Chodily výhrůžky, stovky hnusných zpráv, ale já cítila, že to musím dokončit. Byla to moje občanská povinnost, která mnou prostoupila tak silně, že jsem několik let myšlenkově neřešila nic jiného. Ve dne v noci. Tehdy jsem měla kopie materiálů na několika místech a měla jsem pojištěno, že kdyby se mi něco opravdu stalo, stejně moji blízcí zařídí, aby se film dokončil a dostal ven.

Splnil váš dokument účel?
Nejen splnil, v dopadech předčil veškerá očekávání. I díky tomu, že v jeho cestě pomohla obrovská spousta lidí, bez kterých by to nebylo a těm všem nikdy nepřestanu být vděčná.

Dostala jste za něj prestižního Českého lva či Medaili Statutárního města Hradce Králové. Byla to pro vás satisfakce, že jste natočila něco hodně důležitého a mělo to smysl?
Vážím si obojího, byť medaile už ne tolik. Dostala jsem ji od tehdejšího primátora Finka a hodnotu pro mě ztratila kvůli některým jeho akcím, proti kterým jsem aktivně vystupovala. Když jsem ale obě ocenění přebírala, byla to má psychicky nejhorší životní etapa, procházela jsem po Šmejdech a po náročné práci pro Primu vyhořením, chodila na terapie a snažila se dát dokupy. Takže potřeba klidu vlastně tohle všechno zastínila. Tehdy bych jakékoli ocenění vyměnila za to, kdybych měla jeden den klidu a nemusela nic.

Máte informace, jaké postupy v době pokročilých technologií používají novodobí šmejdi?
Přiznám se, že ne zcela. Záměrně jsem se v hlavě od tématu odstřihla, chtěla jsem jít dál, zpomalit se a problematiku sleduji jen velmi okrajově. Potřebovala jsem se přepnout úplně jinam. Takže jsem začala pracovat na pořadech Toulavá kamera, Gejzír, Třináctá komnata, spolupracovala na Misi nový domov, točila na Filipínách reality show Robinsonův ostrov – prostě jsem si potřebovala dát šmejdí detox.

Loni jste rovněž získala ocenění Laskavec 2020, kterým Nadace Karla Janečka odměňuje dobrosrdečné lidi za to, že dělají dobré skutky kolem sebe a ve svém okolí nějakým způsobem pomáhají. Ve vašem případě samoživitelkám. A Poslanecká sněmovna vás navrhla na státní vyznamenání. V čem spočívala vaše pomoc?
Když se mi v lednu 2018 narodil syn, tak se mi život kompletně změnil. Najednou jsem se celkově zklidnila, začala si život víc užívat, vychutnávat. Ačkoli jsme s partnerem materiálně zajištění, mnohokrát jsem se pozastavila nad tím, jak jsou věci spojené s prckem nákladné. Kolik to všechno stojí peněz a úsilí. Pochopitelně, když mě něco niterně zasáhne, vzedme se ve mně ta obří síla a jednám. A to se stalo i tady. Takže jsem na Vánoce 2018 ze dne na den udělala projekt na podporu neúplných rodin, sehnala Kosik.cz jako partnera, který nám zlevnil jídlo, začala shánět finanční dary, rozjela sbírku. Všechno klaplo nad očekávání a my jsme s partnerem začali před Vánoci rozvážet nákupy samoživitelkám a jejich dětem. Maso, ovoce, zeleninu. Z jednorázové akce se stala akce stálá a díky mnoha dárcům jsme od té doby už rozdělili potraviny za více, než dva a čtvrt milionu korun. Museli jsme pořídit sklad, protože už toho bylo tolik, že nešlo z domova mít překladiště. Aktuálně pomáháme nejen s jídlem, ale i s plenami, kterých máme na skladě od Košík.cz darem asi za půl milionu.

Jejich situace v dnešní epidemické době je velmi těžká. Co by jim mohlo zásadním způsobem pomoci?
Situace samoživitelů je těžká sama o sobě. Když se k tomu ale přidají problémy, které přinesla koronakrize, tak je to jeden velký mazec. A co by jim pomohlo? Rozhodně víc nabídek seriózní práce z domova. A taky větší pochopení. Je to vlastně stejné u všech sociálně ohrožených skupin. Je to o každém z nás, protože jednotky dělají celek. Takže není třeba, aby každý dělal velké skutky, pořádal sbírky. Když třeba víte, že sousedka nebo známá je na děti sama, je super se zeptat, co by jí pomohlo, udělat jí třeba malý nákup, aby aspoň na chvíli měla pocit, že tu káru netlačí sama. Máme zkušenost, že naše nákupy mnoho maminek tak zvaně nakoply a daly jim naději, že to půjde zvládnout. Některým z nich jsme nabídli přivýdělek, přepisování textů z domova, takže mám radost, že jim můžeme pomoci i tímhle způsobem.

Nedílnou součástí vašich aktivit je projekt Příběhy lidí. Proč vzniknul a jak sháníte lidi se zajímavým osudem?
Příběhy lidí vznikly poté, co jsem odešla z Primy na Českou televizi a začala svůj život brzdit. To bylo právě po Šmejdech, tedy nějakých šest let zpátky. Vznikl proto, že za ty roky ve zprávách jsem už nechtěla lidi osekávat, krátit jejich věty, chtěla jsem je nechat mluvit. Potkala jsem mnoho lidí, kteří mají co říci, a přitom jsou zdánlivě obyčejní. O to jsou možná zajímavější než kdejaká pseudocelebrita. V hlavě jsem měla jasnou představu o tom, jaký web chci a jaké chci fotky, ale nemohla jsem sehnat toho pravého fotografa. Až jsme se propojili s Markem Chaloupkou, jehož vize se úplně překryla s vizí mou a společně jsme projekt rozjeli. On je autorem vizuálu, postavil celý web, je graficky a fotograficky výhradně jeho dílem. Markova jedinečnost je v tom, že umí naprosto výjimečně vyfotit duši. Jeho fotky jsou prostě jiné, ale to se vysvětluje těžko, to se musí vidět. 

Který z řady těchto příběhů vás tak zvaně dostal a proč?
Rozhodně příběh Zdeňka Šafránka, což je můj kamarád už od projektu Tour de Labe Handicap. Vozíčkář, který měl zdravotní problémy s dekubitem a ty se zhoršily natolik, že chtěl ukončit svůj život. Trpěl nepředstavitelnými bolestmi. V té době byl kapitánem parahokejového týmu, reprezentoval naši zemi a nedočkal se kloudného lékařského ošetření. Doktoři si ho přehazovali jak horký brambor. Na pokraji sil mě požádal o pomoc, takže jsme sepsali jeho drsný příběh, zveřejnili a začali hledat lékaře, který by se jeho případu nebál. Co se začalo dít, bylo neskutečné. Za týden veřejnost Zdeňkovi vybrala přes dva miliony korun na léčbu a dostal se do ordinací těch největších lékařských kapacit. Vím, že jsme mu tou medializací zachránili život a jsem šťastná, když ho dnes vidím v plné síle, veselého, šťastného.

Co je základním smyslem Příběhů lidí?
Dnes už je odpověď jasná. Pomáhat. Ale není to tak, že když s někým uděláme rozhovor, pomůžeme zlepšit jeho život. To ne. To musí vyplynout samo. A přesně tak vyplynula i pomoc samoživitelkám. Udělali jsme zpověď samoživitelky Markéty a co se s tím dělo dál, už jsem říkala. Rozjela se obří pomoc, která trvá doteď.

Připravujete opět něco zajímavého? Máte v hlavě nějaký další projekt?
Zvolnila jsem. Jedu oproti svému předchozímu způsobu života na půl plynu. Už mi není dvacet, nemám potřebu něco dohánět a někomu něco dokazovat. V životě jsem toho stihla tolik, že si můžu dopřát více klidu. Jasnou prioritu pro mě má čas strávený se synem a partnerem, to je cennější, než jakýkoli film. Film si pustíte kdykoli znovu, ale promarněné chvíle nevrátíte. Můj aktuální projekt je tedy rodina, trávíme spolu opravdu hodně času a všichni si to moc užíváme. Zažívám klid, který jsem předtím nikdy nepoznala. Zbytek času dělím mezi Příběhy lidí, pomocí samoživitelkám a pořadem Gejzír, kam moje studio pořád dodává reportáže. To je super formát, zase – lidské příběhy, ale tady o samých milých a inspirativních lidech. Můj muž je režisér, kolegové točí reportáže a já to všechno doma ve střižně zpracovávám, když mi prcek usne. V procesu mám také dva časosběry – jeden o českonigerijské lásce a druhý o legendě Pardubic – Krychličovi. Ten už se ve fázi natáčení blíží po sedmi letech do finále.

Prožila jste většinu života v Hradci Králové. Jak jste mi napsala, je to váš domov, současnou Prahu máte v občance, ale Hradec v srdci. Stýská se vám? Jak často se vracíte? Uvažujete o tom, že se tam jednou vrátíte?
Narodila jsem se ve Frýdlantě, pak několik let žila v Náměšti nad Oslavou a od první třídy jsem žila v Hradci. V Praze jsem poslední necelé čtyři roky, šla jsem tam za mužem. Máme dům se zahradou, sázíme stromy, máme to tři minuty pěšky do lesa, veškerá obslužnost v dosahu, takže si nemůžu na nic stěžovat. Ale Hradec mým domovem zůstane, to město je výjimečné, má úžasnou atmosféru, vyhovuje mi jeho klid. Pořád tam žijí moji rodiče, já jsem si na Slezském Předměstí pořídila víkendový byt, takže jsem to město neztratila. A vrátit bych se určitě chtěla. Někde jsem četla krásnou větu: Člověk může mít všechno, po čem touží, ale ne najednou. Takže teď to beru tak, že je fáze Praha a plní se mi tu některé sny. Až fáze Praha skončí, vrátím se do Hradce. Tam si splním poslední velký sen, pořídím si koně a budu se radovat z toho, že jsem v životě nic neprošvihla.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Silvie Dymákové