Focení z balonu se pro mě stalo vášní, řekl fotograf Jaroslav Klinský

Kromě balonového focení zaměřuje objektiv svého fotoaparátu také na koncerty, festivaly, přírodní scenérie a lidi. „Líbí se mi, když jsou na těchto fotkách patrné emoce,“ řekl v rozhovoru pro magazín Salonky.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohl vyzkoušet fotit při letu horkovzdušným balonem?
Díky své elektro profesi jsem už předtím měl možnost fotit ze střech domů a míst, kam se všichni dostanou. Chtěl jsem zkoušet nové věci a pohledy, proto jsem se spojil s Jiřím Hembalem. S jeho společností Hembalon Hradec Králové jsem balonem letěl poprvé v říjnu roku 2015. Tím začala naše spolupráce, pravidelně jsem s nimi létal a fotil.

Bylo to jen kvůli focení z výšky, nebo jste toužil si let vyzkoušet?
Bylo to obojí. Mým hlavním cílem bylo vytvořit a použít fotografie z výšky pro kalendář, kterým se věnuji. Samozřejmě se mi velmi líbilo, že pohled shora dolů je naprosto odlišný od toho, když člověk stojí na zemi. Focení z balonu se pro mě stalo vášní a toužil jsem se mu stále věnovat.

Neměl jste strach? Přece jenom vznést se vysoko nad zem není úplně běžné.
U mě je to tak, že celý svůj pracovní život provádím elektrorevize a elektromontáže, takže se ve výškách pohybuji. Proto jsem nikdy s výškami neměl problém a strach při letu balonem mě neprovázel. Navíc jsem věděl, když už jsem měl několik letů s Hembalonem za sebou, že kluci balon perfektně ovládají. Někteří lidé tvrdí, že mají strach z výšek. Když se ale odlepí od země, strach většinou pomine a člověk si let užívá. Mnozí jsou dokonce nadšeni.

Kolik letů jste absolvoval a kam všude z koše balonu mířil objektivem?
V současné době mám na svém kontě třináct skvělých letů, v podstatě v celých východních Čechách. Asi pět z nich se uskutečnilo nad Hradcem Králové, z nichž jeden byl zimní. Považuji za důležité, že jsem do kalendáře zachytil město v tomto ročním období. S Jirkou Hembalem jsem také absolvoval zimní přelet Krkonoš, což byly asi tři nádherné hodiny ve vzduchu. Letěl jsem i do Českého ráje, Orlických hor, nad Pastvinskou přehradou či nad město Jablonné nad Orlicí. A těch míst bylo ještě víc.

Jaké to bylo vznášet se nad Hradcem a fotit to krásné město?
Každý let byl jiný a vždy to bylo úžasné, viděl jsem město z mnoha úhlů. Při prvním letu a potom při pohledu na fotografie středu města kolem Ulrichova a Masarykova náměstí jsem si uvědomil, jak to architekt Josef Gočár geniálně navrhl. Když jsem předtím tato místa obcházel, divil jsem se, proč mají domy kulaté rohy. To ale bylo v době, kdy jsem byl kluk. Teprve při pohledu shora mi došla ta logika, jak všechno do sebe zapadá. To se dá vidět jedině z výšky přímo nad tím.

Proběhly všechny lety bez problémů?
Před každým letem se vysílá balonek, kterým se určuje směr a síla větru. Když není počasí ideální nebo se blíží mraky, let se neuskuteční. Občas se stane, že se posádka sejde, ale neodletí se. Lepší počasí k letu je ráno. Pilotům jde o to, aby bezpečně přistáli a lidem se to líbilo. Bezpečnost je tedy tímto způsobem zajištěna. Jednou se stalo, bylo to nad Peckou, že přestal foukat vítr a zůstali jsme nějakou dobu viset na jednom místě. Pro mě to ale bylo dobré, protože v tom roce jsem potřeboval udělat fotky Pecky nejen do kalendáře a to bezvětří se mi hodilo. Vypadalo to tak, že jsem s větrem domluvený.

Jaké vás provázely pocity při stání, když jste si snímky mohl v klidu prohlédnout? Byl jste vždycky spokojen?
Při samotném focení není příliš času o tom uvažovat. Protože jsem už nějakou praxi měl, při letu jsem nafotil několik set snímků. Ze začátku jsem si dělal pro jeden záběr tři snímky, protože fotoaparát ne vždy uměl vyrovnat kontrast světla a stínu. Vytvořil jsem vždy tři fotky – jedna podexponovaná, druhá správně exponovaná, třetí přeexponovaná – a vše spojil do HDR, tedy High Dynamic Range, česky vysoký dynamický rozsah. Je to technologie umožňující zachytit detail v nejsvětlejších a nejtmavších částech fotografie s tím, že snímky vyjdou lépe, zachovají se světla i stíny. Potom jsem si vybíral záběry, které mě zaujaly, a zároveň jsem se pomyslně vrátil do koše balonu, odkud jsem fotil.

Dnes, kdy pokročily technologie, poměrně dost fotografů využívá k focení z výšky drony. Neuvažoval jste o tomto způsobu?
Vnuk mě k tomu trochu tlačí. Zatím jsem tomu ale nepropadl, protože se mi už do toho nechce moc investovat. Navíc k využití dronu je potřeba mít rozmanitá povolení, není možné fotit, kde chci, takže je to tedy poměrně náročné. Proto se mi do toho nechce jít a raději fotím při chůzi na zemi nebo při letu balonem, když ta možnost je.

Prý jste s fotografováním začal docela pozdě. Kdy nastal ten okamžik?
Foťák jsem poprvé držel v ruce někdy v roce 1973, to mi bylo třiadvacet let. Bylo to v době, kdy jsem začal chodit se svou budoucí ženou. Její strýc měl tehdy fotoaparát Praktica, který jsem si od něj občas půjčil. Focení, většinou na černobílý kinofilm, mě začalo bavit. Znamenalo to po nafocení nechat vyvolat film a udělat fotky. V roce 1978 jsem si koupil vlastní foťák Praktica LTL3 s objektivem 50 milimetrů a světelností 1,8. V té době jsem fotil většinou krajiny. Později jsem přešel na diapozitivy, které jsem si nechal vyvolat, nastříhal je do rámečku, ale musely se promítat. Z té doby mám doma více než dva tisíce diapozitivů a nemám dost času, abych je zdigitalizoval. Stejně tak je tomu s negativy černobílých filmů, i když jsou tam například zajímavé snímky Hradce Králové v 70. a pozdějších letech. Třeba se k tomu někdy dostanu. Později jsem si koupil automat se zoomem.

Kdy jste přešel na digitál?
Bylo to v roce 2001, kdy jsem si koupil fotoaparát Olympus 750 Ultra Zoom s dvanáctinásobným optickým zoomem, který jsem měl do roku 2007, poté ho vystřídal Canon EOS 350. V současné době používám plnoformátovou bezzrcadlovku Canon R5. Myslím si, že jsem si na digitál rychle zvykl, protože mě moc nebavilo vyvolávat fotky. Stáhnout a upravit fotky v počítači bylo a je jednodušší.

Tehdy vás prý focení chytlo naplno, foťák jste si vozil s sebou i na pracovní cesty, abyste mohl zachytit zajímavé věci, které vám padly do oka. Je to tak?
Ano, stále to platí. Fotoaparát je nedílnou součástí mých cest. Cestoval jsem a cestuji pracovně po východních Čechách, nyní hlavně po Orlických horách, a tak využívám chvíle k focení.

Za jakého fotografa se považujete žánrově?
Myslím, že jsem všežánrový. Kromě focení z balonu mě baví fotit koncerty, například pro Filharmonii Hradec Králové. Protože mám rád folk a country, od roku 2014 fotím festival Orlické ozvěny v Dobrušce, dále jsem letos fotil Půtovy zámecké slavnosti v Kvasinách, jež zahrnují šermířské souboje či taneční vystoupení. K focení lidí jsem dostal víceméně náhodou 2011 v Jaroměři, kde jsem se seznámil s pánem, který se svojí ženou organizuje soutěž Eurobabička a potřebovali nafotit finále. Do té doby jsem žádnou podobnou akci nefotil, bral jsem to jako výzvu a teď lidi fotím rád. Líbí se mi, když jsou na těchto fotkách patrné emoce.

Míříte objektivem raději na městská zákoutí, nebo přírodní scenérie?
Vychází to z momentální situace a z toho, co chci nafotit, co mě zaujme. Samozřejmě mě zajímá oboje, tedy městská zákoutí i příroda.

Co pro vás focení znamená?
Asi to už pro mě bude nějakým způsobem vášeň.

Máte sen, který byste si chtěl splnit?
Loni se mi splnil jeden z mých snů, protože mě sestra pozvala na Isle of Skye, což je ostrov vedle Skotska. Týdenní pobyt je ale málo, protože tam je člověk hodně závislý na počasí. Dalším mým snem je vypravit se do národních parků na západní straně Spojených států amerických a fotit tam. Tak uvidíme.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jaroslav Klinský