Fotka má s architekturou mnoho společného, říká fotograf Zikmund

Jako editor, autor textů nebo fotograf se podílel na vydání více než dvaceti publikací, z nichž si nejvíce váží celostátně několikrát oceněné pětidílné edice publikací Fotoalbum města Hradce Králové, které prostřednictvím historických fotografií mapují město od roku 1866 do roku 2001. Kromě toho úzce spolupracuje na knihách svého syna, historika architektury Ladislava Jacksona.

Když jsme spolu domlouvali rozhovor, říkal jste, že se pohybujete spíše v ústraní a z dosahu mediální pozornosti. Proč?
Nejsem moc společenský člověk a mám raději klid. Vycházím také z názoru, že když se chce někdo prezentovat, tak svými výsledky a ne zviditelňováním své osoby. Pro dnešní dobu je bohužel charakteristický opak, že mnohdy nezáleží na tom, co děláte, ale jak se propagujete.

Označujete se za fotografujícího historika fotografie. Mohl byste to více přiblížit?
U mě se nedá moc oddělit role historika fotografie a fotografa. Znalost technologie a techniky analogové fotografie mi velice pomáhala v práci s historickou fotografií v muzeu. S fotografováním jsem začal poměrně pozdě, až na vysoké škole, kde jsem potřeboval fotky k seminárním pracím. Měl jsem naštěstí spolužáka, který fotil velmi kvalitně a naučil mě řemeslo.

Jak velký vliv na vás měl dnes už legendární profesor Ján Šmok ve vašem studiu na Lidové konzervatoři?
Zcela zásadní. Především mi pomohl zorientovat se ve fotografii jako sdělovacím systému a myslet při její tvorbě. Hned na prvním sezení například sdělil, že jeho cílem je, aby nás odnaučil fotit. Čímž myslel, abychom o fotografii přemýšleli a živelně necvakali. Jeho výrokem, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš, se řídím dodnes. Když fotka nebude úplně dobrá, měla by v něm skončit. Dnes je skutečnost přesně opačná. „Výroba“ fotografie se výrazně zjednodušila, což umožňuje fotit téměř každému a fotku bez ohledu na kvalitu okamžitě prezentovat na některé ze sociálních sítí. Za fotku je často považováno každé zobrazení hezké nebo atraktivní předlohy. Bohužel kvantita ubíjí kvalitu.

Kam vás ve focení posunul?
Především mě naučil o fotkách více přemýšlet. Obecně je pravda, že se fotografie vytváří hlavou a nikoli fotoaparátem. Důležité je mít záměr, co chcete vytvořit, protože fotka je vlastně sdělení informativní nebo emotivní. Také zdůrazňoval, že nejvíce se naučíme sledováním fotografických knížek a návštěvami výstav. K tomu s nadsázkou dodal, že když napodobujete jednu fotku, je to plagiát, když dvě, je to napodobování, když tři, je to tvorba. Já jsem měl k tomu ještě, jako kurátor fotosbírek, jedinečnou možnost vidět v řádu desetitisíce historických fotografií v různých muzeích a archivech. S profesorem Šmokem jsem ale spolupracoval i po ukončení konzervatoře. Měl jsem vytvořit systém amatérského fotografického vzdělávání od základního po vysokoškolské. V rámci tohoto záměru jsme spolu s žambereckým fotografem Josefem Sklenkou testovali osnovy pro základní stupeň tohoto vzdělávání fotografů.

Historie fotografie a fotografie historie se staly vaší profesní náplní. Čím vás to fascinovalo, že jste se tomu věnoval?
Fotka mě neustále překvapuje svou neuvěřitelnou historickou vypovídací hodnotou. Je to jedinečný a přitom dlouho podceňovaný historický pramen. Z jediné fotografie se často dá získat neuvěřitelné množství údajů pro různé disciplíny historie. Ve fotosbírkách jsem mohl obdivovat tvorbu fotografů podloženou brilantní technickou úrovní snímků. Ještě v první polovině 20. století bylo například naprosto nemyslitelné, aby fotograf zveřejnil snímek architektury, kde se kácejí linie staveb. Tím by se profesně naprosto znemožnil, protože fotografie byla tehdy považována především za řemeslo. Dnes už je taková chyba v periodickém tisku běžná a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Dlouhých dvaačtyřicet let jste pracoval v historickém oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové. Co bylo hlavní náplní vaši práce a jak se v průběhu let vyvíjela?
Jako kurátor jsem se specializoval na správu sborníků zaměřených na technické disciplíny, sport a hlavně fotografie. Přibližně do 90. let 20. století byla péče o fotosbírky v České republice na okraji zájmu muzejní praxe. Věnoval jsem se i snaze o zlepšení tohoto neutěšeného stavu. Po přestěhování muzea do Gajerových kasáren se mi například podařilo vybudovat téměř na koleně první chlazený depozitář na fotosbírky v republice. Kuriózní bylo, že zbudování depozitáře provedla firma zabývající se chlazením mléka v kravínech a chladicí agregát pocházel z chlazené místnosti pro nebožtíky v pietních prostorách jednoho města ve východních Čechách. Inicioval a ztratil jsem se i na vývoji a realizaci specializovaného archivačního systému pro fotografickou vyobrazení, který je dnes používán v zahraničních archivech a muzeích. Inicioval a podílel jsem se i na vzniku odborného časopisu Historická fotografie a založil jsem při Asociaci muzeí a galerii oborovou komisi pro fotografii a film v muzeích České republiky. Přibližně od začátku tisíciletí jsem se začal věnovat i publikačnímu zviditelnění historických fotografií. Za své aktivity v oblasti práce s muzejními fotosbírkami jsem se při odchodu do důchodu stal Čestným členem Asociace muzeí a galerií České republiky.

V muzeu jste uspořádal hodně výstav historické i soudobé fotografie.
Nebyly to jenom výstavy fotografií, ale i výstavy z dalších sbírkových fondů, které jsem spravoval. Například výstavy zvonů, střeleckých terčů, historického sportovního nářadí… Pravdou je, že nejvíce mých výstav se věnovalo fotografii. V roce 1989 jsem uspořádal velkou přehledovou výstavu Počátky východočeské fotografie, která měla ohlas i celostátně. Podle mě pro současnou regionální fotografii bylo důležité uspořádání prvního ročníku trienále Salon východočeské fotografie v roce 2005, který se pořádá dosud. Z dalších téměř dvaceti fotografických výstav bych rád připomněl výstavu východočeských daguerrotypií Josefa Sudka, Petra Balíčka, Milana Michla, Jiřího Havla, Antonína Fingerlanda, Evžena Pajskra a Petra Horáka, prakticky všechny pořádané v rámci cyklu výstav Východočeská fotografie.

Samostatnou, ale související kapitolou, je více než dvacet publikací, na nichž jste se podílel. Kterých z nich si vážíte nejvíce a proč?
Historické i své autorské fotografie prezentuji především prostřednictvím publikací. Tak se nejlépe uchovají pro budoucnost a osloví více diváků než výstavy. Na publikacích jsem se podílel v rolích autora, editora v posledních letech i jako fotograf. Za nejpovedenější, nejkomplexnější i nejoceňovanější určitě považuji pětidílnou edici publikací historických fotografií Fotoalbum města Hradce Králové, která je jakousi obrazovou kronikou města mezi lety 1866 až 2001. Tento počin byl svým způsobem i průkopnický. V době jejich vydání nemělo žádné město mimo Prahu tak komplexní knihu vlastní historie zprostředkované fotografiemi. Ocenění se ale knihy dočkaly především celostátně. Druhou knihu této edice (1918–1945) ocenilo ministerstvo kultury cenou Gloria musealis, udělovanou za nejlepší knihu vydanou v muzeích a galeriích v příslušném roce. Další dvě knihy z edice vyhlásil časopis Československá fotografie za nejlepší knihu roku v oblasti historie a teorie fotografie. Knihy jsou dnes hledaným artiklem v antikvariátech. Poměrně vyhledávanou knihou je i drobnější publikace Hradec Králové na fotografiích Josefa Sudka.

Váš syn Ladislav Jackson je známý historik umění, který se zabývá moderní architekturou a designem. Sledujete jeho aktivitu?
Nejen sleduji, ale úzce s ním spolupracuji na publikačních aktivitách. Než v roce 2008 zemřela má žena, historička muzea Zdena Lenderová, byla ona nejbližším spolupracovníkem při přípravě hlavně mých publikací. Postupně ji ale nahradil syn. Se ženou jsme v roce 2002 připravili k vydání menší knihu Kotěrovo muzeum na historických fotografiích, která byla testem k vydání větší publikace o muzeu. Té se již ujal syn a já se posunul do role fotografa a editora fotografií v knize Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra (2013). V době, kdy jsem odešel z muzea, jsem učinil rozhodnutí: Když životní změna, tak pořádná. Jako důchodce jsem se rozhodl, že se vrátím k fotografování, které mi začalo přinášet nové impulsy a uspokojení. Pro syna jsem začal do jeho publikací zhotovovat fotografii architektury. Pochopitelně jsem se musel dovzdělat v technice digitální fotografie i si ujasnit funkci fotografie architektury.

Podílíte se na knihách o architektuře, které vydává. Co obsahují vaše příspěvky?
Většinou jde o poměrně přesná zadání především fotografií informativního charakteru. Vždy se ale nalezne prostor pro určitý osobní tvůrčí přístup. Momentálně největší projekt, který spolu děláme, je Královéhradecký architektonický manuál ( www.kam.hradcekralove.cz ).

V čem spatřujete jeho význam a cíl?
Architektonický manuál je projekt vzniklý v Brně, který encyklopedickou formou vytváří databázi moderní architektury příslušné lokality, v našem případě Hradce Králové. Dnes se do tohoto projektu zapojila kromě Brna i další města jako Praha, Jičín, Jihlava, Plzeň, Litomyšl a Zlín, ale i regiony, například Tišnov nebo přerovský okres. Syn od loňského roku koordinoval a z větší části i naplňoval obsahovou stránku KAMu. Já na začátku roku dostanu seznam objektů, které mám nafotit. Projekt by měl veřejnosti zviditelnit architekturu Hradce Králové postavenou v letech 1894 až 1989, která je u některých staveb stále nedoceněná.

Kolik fotografií jste už pro manuál vytvořil?
Nedávno jsem byl nucen tento údaj zjišťovat a sám jsem byl překvapen. Pro více než tři sta lokalit v manuálu zařazených jsem odevzdal téměř jedenáct set snímků. Pochopitelně tato práce byla rozložena do několika let.

Loni jste měl v muzeu výstavu autorských fotografií, která se tematicky zaměřila na architektonický detail v Hradci Králové. V čem tkví kouzlo takového detailu?
Musím předeslat, že vystavené fotografie vznikly prvotně jako součást fotodokumentace pro KAM. U detailů jsem ale nebyl vázán na striktní informativní požadavky na zobrazené a dal se více uplatnit i tvůrčí přístup. Snažil jsem se zachytit detaily, které člověk při procházení městem většinou nevnímá. Turisté, ale i obyvatelé města totiž většinou vnímají architekturu jako celek a detaily jim unikají. Fotografie, stejně jako architektura, pracuje s linií, plochou, strukturou, tónem a barvou. I proto se to dobře fotilo. Více těchto fotek by se mělo objevit příští rok na výstavě v Informačním centru města Hradce Králové.

Důležitou oblastí, které se věnujete, je sport. Které odvětví je vám blízké a proč?
Od osmi let jsem závodně plaval. Později se přidalo i vodní pólo, které je přece jen, v porovnání s nudným plaváním, zábavnější, i když je označováno jako nejnamáhavější kolektivní sport. Byť jsem se nějaký čas pohyboval i ve vrcholovém sportu – základní vojenskou službu jsem absolvoval jako plavec v Armádním sportovním středisku Dukla Praha – vždy jsem upřednostňoval pojetí sportu v duchu antického přístupu vyjádřené slovem kalokagathia. Fakt, že jsem se celý život souběžně pohyboval v hodnotově rozdílných prostředích – oblasti kultury a sportu – mi pomáhal zachovat si střízlivý pohled na dění v obou oblastech.

Vodní pólo jste i trénoval?
Trénuji ho dodnes. Pobyt mezi mladými jak při tréninku vodního póla, tak donedávna při výuce dějin fotografie na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, je osvěžující.

Byly pro vás vaše pracovní aktivity zároveň koníčkem?
V podstatě ano. Za své štěstí považuji hlavně to, že jsem téměř celý život mohl dělat to, co mě baví.

Je více než zřejmé, že k Hradci Králové máte velmi silný osobní vztah. V čem je podle vás toto město výjimečné?
Především svou urbanistickou koncepčností a vyvážeností. Což je ale v poslední době bohužel nabouráváno jinými zájmy. Ve městě je také hodně sadů a zeleně v ulicích. Navíc je odsud všude blízko, po dálnici jste v Praze za chvíli a nedaleko jsou také Orlické hory. Je to prostě strategické místo.

Čím se v současné době zabývá Jiří Zikmund? Máte nějaké další plány?
Jsem důchodce, který většinou pobývá na chalupě asi patnáct kilometrů za Hradcem, odkud jezdím pravidelně do bazénu nebo za kulturou do města. Odtud také vyrážím na fotografické zakázky, které se objevily po mé loňské výstavě v muzeu. Zejména spolupracují se synem na jeho publikačních projektech. Máme připravené podklady pro vydání Průvodce po moderní architektuře Hradce Králové, což by mělo být jakési knižní završení Královéhradeckého architektonického manuálu a rádi bychom, aby tato kniha vyšla k 800. výročí založení města. Před tiskem je také anglická verze knihy Mýtus architekta: Jan Kotěra 150, do níž se přidávaly moje další fotografie. Odevzdal jsem fotografie pro knihu o českoamerickém architektovi Jaroslavu Polívkovi a pro monografii o královéhradeckém architektovi Oldřichu Liskovi. Hlavně se nenudím a snažím se být aktivní. Bohužel je nějak stále méně času, což je ale prý v mém věku normální.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jiří Zikmund, Ondřej Littera