Frmol na ministerstvu? O level výš než na vládě, říká mluvčí Peterová

Souhlasíš s tím, že mluvčí na Ministerstvu zdravotnictví je nejfrekventovanější post v Česku?
Je to tak. Momentálně asi není žádanějšího ministerstva. Všechno jde prakticky za námi. I když se jedná o školství nebo o kompenzace pro průmysl, vše je odvislé od vyhlášených opatření, tedy od toho, co sdělí Ministerstvo zdravotnictví.

Měla jsi čas se v novém působišti rozkoukat?
Vůbec. Neexistovala žádná „doba hájení“. Prostě jsem 11. listopadu nastoupila do rozjetého vlaku a od té doby v něm jedu.

Jak vypadá tvůj průměrný všední den?
Vstávám obvykle kolem půl sedmé ráno. V osm míváme na ministerstvu porady širšího týmu, ale pracujeme i před osmou. Vláda někdy zasedá už od sedmi ráno. Přes den jsou různá jednání a tiskové konference, končíme často dost pozdě. Mezi sedmou a osmou večer jdeme často do živých vstupů ve zpravodajství České televize, Novy nebo Primy. Někdy končíme až po desáté večer, například když pan ministr jde do Událostí, komentářů v České televizi. Málokdy se mi podaří ulehnout před půlnocí. Času na odpočinek a spánek moc není, a to ani o víkendu.

V televizi nevystupuješ tak často jako například mluvčí prezidenta. Proč?
Vždy záleží na domluvě mezi mluvčím a jeho šéfem. To, že já nemluvím do médií tolik, jako například jiní mluvčí, je dané aktuální situací. Za Ministerstvo zdravotnictví mluví s novináři hodně přímo pan ministr. Je dobré a nutné, aby právě on říkal věci, které se týkají nových opatření, nebo vysvětloval, proč se něco děje právě tak a ne jinak. Nebylo by dobré, aby to říkala mluvčí ministra. K lidem musí mluvit někdo důvěryhodný, kdo pro ně má i odbornou váhu. Pan ministr je lékař, takže je určitě lepší, když oznamuje a vysvětluje on než já.

Kdo nezná svět médií a politiky, by si mohl myslet, že máš tedy méně práce…
To ani náhodou! Chodí nám spousta dotazů e-mailem, novináři neustále volají a ptají se, takže jim musím odpovídat. Když si lidé otevřou zpravodajství na internetu nebo v novinách, tak tam často najdou moje vyjádření. Je to prostě tak, že pan ministr se věnuje větším formátům, což jsou tiskové konference, živé vstupy nebo rozhovory. Já vyřizuji spíše „všední“ věci, takový ten denní koloběh. Například, když novinář potřebuje zjistit, zda může přijít kadeřník k zákazníkovi domů nebo kdy přijde další dodávka vakcín.

V televizním zpravodajství jsem si všiml, že si nahráváš na diktafon rozhovory, které dává ministr novinářům. Proč?
Všechny si zaznamenávám, protože z nich dál čerpáme na tiskovém oddělení. Nahrávky pošlu kolegům, aby věděli, co pan ministr řekl. Když pak připravujeme nějaké podklady nebo odpovídáme na dotazy, tak aby bylo vše v souladu.

Směřuje k ministerstvu hodně kritických dotazů?
Společnost, ale i novináři už jsou covidem unavení. Od března se prakticky nepíše nebo nemluví o ničem jiném. Určitá podrážděnost už je znát. Pozitivní věci pak mnohdy zapadnou. Češi mají navíc v národní povaze hledat hlavně to, co je špatně. Zaznívají dotazy typu: Proč to neděláme stejně jako v jiné zemi? Budeme mít dostatek vakcín? Proč už tady nejsou jehly a stříkačky? Pořád se hledá, co mohlo být jinak a lépe, ale to já přičítám spíš tomu, že je to naše národní povaha. Podle mne nikdo nikdy nedokáže domyslet úplně všechno a vymyslet taková opatření, aby v nich nešla najít nějaká klička.

Které případy českého kličkování tě zaujaly?
Například káva do kelímku schovaná v pytlíku. Cílem opatření bylo, aby se nepopíjelo na veřejnosti. Původně byl zakázaný prodej nápojů jen na vánočních trzích, jenže v okénku opodál se svařák prodával, lidé si ho tam koupili a vrátili se s ním na trhy. Tak se prodej zakázal komplet. A přišla ta „sranda“ s kávou v kelímku a sáčku. To mi přišlo až absurdní. Jenže k nám se akorát dostane kritika, že jsme zase něco nedomysleli a že je to tím pádem špatně.

Objevují se nápady, jak nařízení obcházet. Někdy jsou i vtipně podaná. Překvapilo tě, kam až v tomhle sahá česká invence?
Určitě. Co se vtipů týká a této invence, tak v tom jsou Češi vynikající národ.

Lidé si myslí, že jako mluvčí určitě víš všechno dopředu, že?
Ano, hodně lidí si to myslí.

A je to tak?
Agendy je momentálně tolik, že úplně všechno vědět nemůžu. Například pro očkování existuje více týmů lidí, které řeší různé části této agendy. Není v lidských silách vědět veškeré detaily toho, co se řeší. Čas je tak rychlý, že se ani nelze snažit o to, vědět úplně všechno.

Je na ministerstvu větší frmol než na vládě, kde jsi taky byla mluvčí?
Když jsem nastupovala na ministerstvo, tak jsem si myslela, že už jsem leccos zažila. Pracovala jsem na ČT24, kde se makalo od rána do večera, někdy jsem chodila i na noční. Takže jsem si myslela, že tenhle režim znám. A že ho znám i z Úřadu vlády. Premiér Andrej Babiš byl taky ranní ptáče, pozdě večer jsme odněkud přiletěli a brzy ráno už bylo jednání vlády. Takže jsem si říkala, že tenhle rytmus mě nemůže překvapit. Přesto je to zase jiný rytmus, něco úplně jiného. Nejde jen o to, v kolik vstáváš nebo v kolik jdeš spát, ale o celkovém tlaku. Takže je to něco úplně jiného, než byl Úřad vlády. O level výš.

Můžeš porovnat někdejšího tvého šéfa, premiéra Andreje Babiše, a současného, ministra zdravotnictví Jana Blatného?
Pan ministr hodně čerpá z vlastních zkušeností lékaře. Zabývá se léčbou dětí, takže je zvyklý vysvětlovat situaci i rodičům a být trpělivý. A to teď přetavuje do funkce ministra, mnohdy mu to pomáhá. Pan premiér je člověk víc emoční. Dnes řeší taky hlavně covid, ale když jsem byla mluvčí vlády, tak toho musel obsáhnout víc. Jednou jsme jeli na návštěvu do krajů, kde se řešily místní věci, pak jsme naopak cestovali do Bruselu, kde se zase řešila evropská politika. Ve vládě se prolínalo agendy víc, takže pan premiér toho musel i víc obsáhnout. Byla to jiná agenda a tím pádem to byl jiný přístup.

Je těžké coby mluvčí přesvědčit ministra, že by měl zvolit jinou strategii, jinak vysvětlovat či jinak odpovídat na dotazy novinářů?
Pan ministr hodně naslouchá a rozhodně si poradit nechá.

Ztížila ti práci protiepidemická opatření?
Tiskové konference pořádáme dál, ale ve větších prostorech. Prosíme, aby za každou redakci přišel jen jeden novinář, ale jinak se toho zase moc nezměnilo. Na vládní konference se část novinářů připojuje online a funguje to. Možná tahle doba trochu pomůže elektronizaci a zvykneme si pracovat trochu jinak, aniž bychom se museli stále potkávat. Nemusí se cestovat a ztrácet čas.

Máš čas sledovat sociální sítě?
Děláme si monitoring tisku a různých serverů. Sledujeme i zprávy, které jsou už spíš na úrovni dezinformací a často se objevují i na sociálních sítích. Je pravdou, že v dnešním světě zahlceném informacemi nemůže člověk sledovat vše. A sociální sítě v tomhle zorientování zrovna moc nepomáhají. Rozhodně to neusnadňují.

Tohle všechno tě musí ohromně bavit. Jinak bys to nemohla dělat, že?
To je pravda. Ale neznamená to, že bych z toho občas nemohla být unavená, nebo dokonce otrávená. Vždycky ale musí převážit to, že to člověka baví. Důležité je, nebrat si vše úplně osobně… Kdybych si všechno brala jako útok na svou osobu, tak bych se z toho asi brzy zbláznila.

Řada lidí by si takové povolání kvůli stresu a hromadě práce nevybrala...
Říkám si, že stále na to ještě mám věk i energii. Pořád je ještě čas, kdy si něco takového můžu vyzkoušet, a jsem za to ráda. Za pár let by třeba taková nabídka přišla, ale už bych měla svá léta, už bych chtěla mít svůj klid. A pokud se to stane, budu moct s klidným svědomím říct: Ne, děkuju, už jsem si svoje zažila.

Co šatník mluvčí? Konzultuješ s někým, co si vezmeš na sebe?
Baví mě se hezky oblékat, nosím ráda šaty a podpatky. V tomhle ohledu jsem v prostředí mluvčí na ministerstvu jako ryba ve vodě. Nevadí mi obléknout si šaty nebo sukni a halenku a být celý den na podpatcích. Cítím se v tom dobře. Myslím si, že v tomhle smyslu mám šatník docela dobře vybavený.

Oblékáš se podle pocitu, nebo podle toho, jestli budeš vidět v televizi?
Ani na vládě, ani na ministerstvu neexistuje něco jako „casual day“, při kterém by si člověk mohl vzít do práce na sebe jen kecky, džíny a tričko. To bych si netroufla. Ani když to vypadá, že zrovna nebude žádný výstup před kamerou, a není ani plánovaná tiskovka. Každý den musím počítat s tím, že můžu být v televizi.

Snažíš se sladit s oblečením roušku?
Na to jsem nepřistoupila. Upřímně, beru roušky jako něco, co nás má ochránit a co je tady s námi, doufejme, jen na dobu určitou. Takže i tak k tomu přistupuju. Nosím spíš jednorázové roušky, ale nesnažím se je sladit s šatníkem.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Barbory Peterové