Hledat řešení cest, které vypadají, že nikam nevedou

Letos se mu totiž podařil husarský kousek. V říjnu se v Hradci Králové a poprvé v České republice uskuteční prestižní a největší triatlonový závod Ironman, na který přijede dva tisíce závodníků z celého světa. „Pro Hradec to bude největší sportovní akce, která se zde kdy konala,“ řekl v rozhovoru pro Salonky.

Organizace Sportvisio letos vstoupila do třináctého roku své existence. Mohl byste ji čtenářům Salonek představit?
Sportvisio je společnost, která organizuje sportovní akce všeho druhu, od špičkových závodů pro elitní sportovce až po širokou veřejnost a děti. Pořádáme běžecké, triatlonové i canicrossové závody, dětské tábory i sportovní akce. Naší hlavní náplní však je překážkový běh pod značkou Gladiator Race, který celoročně organizujeme po celé republice. Jsou to závody pro dospělé i děti od tří do dvanácti kilometrů v zajímavém terénu s několika desítkami technických a přírodních překážek, kde se kombinuje rychlost, vytrvalost, síla a obratnost. Za 12 let činnosti jsme uspořádali již více než 150 sportovních akcí, kterých se zúčastnilo již více než 160 tisíc lidí. Sportvisio se tak řadí mezi největší sportovní organizace svého druhu v České republice.

Na které letošní závody v Hradci Králové a okolí byste chtěl upozornit?
Protože jsme hradecká společnost, nejvíce závodů pořádáme v Královéhradeckém kraji. Letos se už konaly tradiční běžecké akce Valentýnský běh, Křížová desítka na Lesním hřbitově a závod Gladiator Race poprvé v netradičním prostředí Malšovické arény, kterého se zúčastnilo více než 1300 běžců. Na Biřičce 11. května vstoupil do třetího ročníku Hradecký trail, jehož součástí jsou i závody se psy. V regionu nás ale čekají ještě další závody. V červnu následuje naše nejstarší, ale nejmenší akce, již je Hradecký koloběh. Je to závod smíšených dvojic s jedním kolem s tím, že jeden běží, druhý jede a mohou se kdykoli vystřídat. Trasa dlouhá devatenáct kilometrů vede přes lesy z Hradce do Hoděšovic a zpět. Ve dnech 16. až 18. srpna se poprvé v republice bude konat unikátní triatlonový závod Ironman, na který přijede dva tisíce závodníků z celého světa. Pro město to bude největší sportovní akce, která se zde kdy konala, s největší účastí závodníků i diváků a s mediální sledovaností po celém světě. V září se lze těšit na Velkou cenu východních Čech v běhu na pět kilometrů v centru Hradce Králové a 6. října na tradiční Olfincar Hradecký půl/maraton v prostorách Malšovické arény, který čeká již 12. ročník.

Která z akcí za tu dobu, co je pořádáte, vám osobně nejvíce přirostla k srdci a proč?
Mně osobně je stále nejbližší Hradecký koloběh, protože touto akcí jsme v roce 2012 začínali. O pořádání závodů jsme tehdy nevěděli téměř nic a netušili jsme, kam se to za ta léta neuvěřitelně posune. Tento závod je pro mě relax bez stresu, velkého plánování a očekávání.

A které z nich jsou nejvyhledávanější účastníky?
Takovou vyhledávanou klasikou je určitě Olfincar Hradecký půl/maraton, který se běhá v městském prostředí. Jde o certifikovanou trasu, kde jsou daná pravidla a termíny, a na to se zájemci vždy mohou spolehnout. Jiná skupina lidí se zase soustředí na Gladiator Race, pro který vyhledáváme specifické lokality, průběžně je měníme, stejně jako trasy či překážky. Odehrával se například v pevnosti Josefov, v Českém ráji, opakovaně pod Čertovou horou v Harrachově, na dostihovém závodišti v Pardubicích nebo na tankodromu Milovice, v centru města Třebíč a na dalších místech. Každý z těchto závodů je něčím unikátní.

Všechno, co pořádáte, je poměrně neuvěřitelná porce. Jak se to dá zorganizovat, zvládnout, kolik úsilí to stojí a jak velký tým se na tom podílí?
Sportvisio vznikalo postupně a akce se zvolna nabalovaly. Zpočátku byl tým poměrně malý, těmto aktivitám se celoročně věnovali tři lidé. V současné době pořádáme zhruba pětadvacet závodů ročně a k tomu je potřeba připočítat příměstské sportovní tábory či firemní akce, které probíhají paralelně. Celoročně v týmu zaměstnáváme na plný úvazek osm lidí, k tomu na částečný úvazek dalších dvacet, což jsou specialisté na grafiku, PR a marketing, přípravu lokalit a administrativní činnost. U velkých akcí máme k dispozici až sto dobrovolníků. Na Ironman počítáme se třemi sta členným týmem.

Vaše aktivity mají i charitativní smysl. Co vás k tomu vede a komu tím pomáháte?
V rámci Hradeckého půl/maratonu jsme šestkrát pořádali Kingspan Běh proti rakovině. Prvotním impulsem bylo, že akce zahrnovala špičkové i hobby běžce. Poté jsme hledali způsob, jak do toho vtáhnout aktivní lidi, kteří však nemohou nebo nechtějí běžet delší trasy, a vytvořili jsme pro ně kratší vzdálenost s tím, že výsledek není vůbec podstatný. Důležité je, že se člověk postaví na start organizované akce se skvělou atmosférou a s cílem pomoci dobré věci. Celá částka, kterou před startem závodník zaplatí, společně s finanční podporou společnosti Kingspan, putuje na onkologickou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Celkově jsme již takto přispěli k léčbě onkologických onemocnění částkou 1 877 977 korun. Třetím rokem pořádáme také Běh proti alergiím, který je součástí Českého alergologického kongresu. Dvakrát jsme běh pořádali v Praze a letos v říjnu se poprvé poběží v době kongresu v Hradci Králové. Jeho účastníci i další zájemci vyrazí na trasu dlouhou pět kilometrů. Výtěžek půjde na podporu dětí s alergologickými problémy. Před dvěma lety jsme ještě spontánně, kdy došlo k ruské invazi, uspořádali Běh na podporu Ukrajiny. Výtěžek jsme předali Oblastní charitě Hradec Králové, která v té době zajišťovala materiální pomoc napadené zemi.

Na extrémní situace jste určitě zvyklý a nevzdáváte se. Je to dané i vaším sportovním zaměřením, protože dlouhodobě patříte mezi naše nejlepší extrémní závodníky v disciplíně Adventure Race. Co zahrnuje a jak byste ji laikovi představil?
Jde o velmi populární sportovní disciplínu zejména v zahraničí, která se k nám dostala spíše okrajově. Přesto má český reprezentační tým světovou úroveň. Tyto týmové závody, kdy se na start postaví vždy tři muži a jedna žena, se konají v celém světě, například v Kostarice, Brazílii, jižní Africe, a to v těch nejextrémnějších podmínkách pouze s pomocí mapy a buzoly, bez elektronické navigace. Závody, kde nechybí vysoké hory, vyprahlé pouště, tropické džungle, nekonečné moře, divoké řeky a hluboké kaňony, trvají až šest dnů a zahrnují především jízdu na kole, běh, horský trek, vodní disciplíny, lanové aktivity. Trasy závodů mívají zpravidla několik kilometrů. Krizových momentů je zde hodně, ale vždy mají nějaké řešení.

Které, možná i životu nebezpečné, nástrahy vám tedy při závodě stojí v cestě?
Nikdy nevíte, na co narazíte. Například při mistrovství světa v Kostarice jsme v noci brodili řeky, ve kterých mohou být hadi a aligátoři. Závody ovlivňuje i počasí, například mráz, vedro či vítr. Protože vyčerpané tělo na všechno reaguje jinak než běžně, trpíte i halucinacemi. Po třech probdělých nocích jsem měl třeba pocit, že se mé prsty proměňují v hady, statické objekty kolem vás najednou ožívají a promlouvají k vám. Je to boj těla a psychiky, který je třeba zvládnout.

Při závodech toho prý moc nenaspíte. Když se ale moc nespí, tělo fyzicky i psychicky strádá. Jak s tím bojujete?
Týmy stráví na trase několik dní nonstop, přičemž spánek se během několikadenního sportovního vypětí počítá na minuty, takže třeba i tři dny nespíte. Důležitá je zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní členy v týmu, aby se vše pod extrémním tlakem, pod nějž spadá i nedostatek spánku, dobře zvládlo.

Máte nějakou týmovou taktiku? Jak spolupracujete?
Taktika a jakási vzájemná chemie jsou určitě velmi důležitým prvkem. V týmu máme rozdělené role, někdo je silnější ve fyzickém výkonu, jiný se zase podle mapy umí dobře orientovat v terénu, a to vše se vzájemně prolíná. Žena nejprve mužům nestačí, ale oni jí pomáhají s materiálem nebo s batohem. Postupně se to však vyrovnává a často, ke konci závodu, je na tom žena lépe než ostatní muži v týmu. Každý tým má ale jinou strategii.

Vybavujete si nejtěžší chvíle, které jste prožil?
To, že závod někdo z týmu nedokončí, je dost časté. Pokud se to stane, končí celý tým. Jednou kolega při zimním závodu spadl na zamrzlou kaluž a zlomil si žebra, takže jsme museli odstoupit. Při závodě v Argentině bylo extrémní převýšení a jeden z členů si přetížil koleno, zablokoval si vazy, nemohl chodit a závod jsme museli vzdát. Tyto věci se stávají, ale naštěstí se v tomto sportu fatální problémy téměř neobjevují. Týmy jsou zkušené, dokážou předvídat a nejdou riziku zbytečně naproti.

Trpěl jste někdy před závody či při nich strachem, když je docela zřejmé, že může jít o život?
Při prezentaci před závodem na mistrovství světa v Kostarice, kdy pořadatelé upozorňují na nějaká rizika, nám v akváriích začali ukazovat typy hadů, kteří jsou lehce i extrémně jedovatí. Naučili nás rozpoznat v terénu, kdy je to problém a kdy není. Protože mám z hadů fobii, nebyly to na začátku závodu úplně příjemné informace a byl to asi jediný pocit strachu, který mi utkvěl v paměti.

Jak probíhá příprava a trénink?
Protože jde o extrémní vytrvalostní sport, který klade požadavky na univerzálnost, trénink na závody je dlouhodobý. Posouval jsem se od různých disciplín, jako jsou běžecké lyžování, běh, cyklistika a tím jsem si budoval obecnou vytrvalost. Získával jsem také specifické dovednosti, například jízdu na divoké vodě nebo slaňování. Můj specifický trénink zabíral řadu let zhruba dvacet hodin týdně, tedy asi tři hodiny denně, a tím jsem tělo připravoval na dlouhodobou extrémní zátěž. Samozřejmě do toho zahrnuji i menší závody v reálném prostředí. V extrémním sportu jsou nejúspěšnější závodníci ve věku od čtyřiceti do pětačtyřiceti let, protože mají velké zkušenosti a dlouhodobou vytrvalost.

Disciplína Adventure Race je součástí mistrovství světa. Kolik jste jich absolvoval a s jakými výsledky?
S českým národním týmem jsem absolvoval čtyři mistrovství světa v Kostarice, Ekvádoru, Austrálii a USA, vždy jsme se umístili od osmého do třináctého místa. Na mistrovství Evropy ve Španělsku jsme byli druzí a v Turecku čtvrtí. Pochlubit se můžeme i předními umístěními na evropských a světových závodech v Adventure Race v Číně či Mongolsku. A také domácími tituly mistrů republiky.

Jaké vlastnosti musí mít účastník tohoto závodu, aby to zvládl?
Odpovědnost za sebe i tým, předvídatelnost, vytrvalost spojenou s fyzickými predispozicemi, mentální nastavení hlavy, že jde všechno zvládnout, a pokoru před přírodou.

Jak dlouho se dá tato extrémní sportovní disciplína aktivně vykonávat?
Spousta úspěšných kolegů doma i ve světě se tomu věnuje i po padesátce. Po tomto věku dochází ke zlomu. Nejlepší věk je mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety. Kdybych neměl aktuálně extrémní pracovní vytížení, věnoval bych se tomu ještě na určitě dobré úrovni, ale už z toho pomalu vystupuji. Stále více času věnuji nyní spíše závodům ultratrailovým a překážkovým, ve kterých se účastním pravidelně také mistrovství světa a Evropy. Zde obvykle dosahují pódiových umístění ve své věkové kategorii. Bohužel ale na elitní závodníky to již nestačí. Věk nezastavím ani já.

Přivedla vás k těmto závodům touha ověřit si, co všechno jste schopen vydržet a zvládnout?
Byla to zkouška toho, zda se hlava a tělo dokážou tak spojit, aby odolaly těm největším nástrahám. Pro mě osobně je to takový genetický materiál důležitý pro přežití, který si v sobě neseme ještě z období pravěku. U někoho se to projeví a u jiného ne. Já to tak prostě mám, proto jsem se vydal cestou extrémních sportů.

To se asi hodí i v osobním či pracovním životě, ne?
Myslím si, že jsem při závodech získal odolnost především pro pracovní život, kdy jsem byl schopen i pod tlakem řídit více věcí najednou. Někomu mohou připadat určité situace jako extrémní, ale pro mě je to standard. To je i příklad závodu Ironman. Za pětačtyřicet let existence se nikdy nedostal do naší republiky. Nikdy se nikdo nenašel, kdo by byl schopen a ochoten k nám tuto značku přivést, protože to má spoustu rozmanitých organizačních úskalí. Díky zkušenostem z extrémních sportů s mnoha překážkami, které jsem vždy musel zdolat, se mi to podařilo. Touha uspět, nevzdat to, hledat řešení cest, které vypadají, že nikam nevedou. To mě provází dodnes, což pomáhá nejen mně, ale i mému okolí. Pořád ale nejtěžší část organizace je před námi, a to je samotná realizace.

Co na vaše aktivity říká rodina?
Manželka mě už takto poznala, postupně si na to zvykla a ví, že bych se trápil, kdybych se tomu nemohl věnovat. Není to ale jen o sportu. Udělali jsme velkou životní změnu a v současné době trávíme část roku kousek od severního polárního kruhu ve Finsku, kde jeden z mých synů hraje hokej. To je důkaz, že mi extrém vyhovuje, protože je tam i měsíc v kuse minus dvacet stupňů, a přesto se tam dá kvalitně žít a sportovat.

Je pro vás obecně sportování životní styl, bez kterého nemůžete být?
Jednoznačně. Samozřejmě tím trpí další segmenty, jako například kultura a společenský život. Vím ale, že se všechny věci nedají dělat na sto procent, když se něčemu věnujete naplno. Já jsem si vybral sport a práci, která mě naplňuje, a na nic jiného prostě nezbývá čas.

Provází vás nejen sportování, ale také literární směřování. Jste autorem knihy S dětmi na kole. Jak se to stalo?
Když jsme měli malé děti, přivedli jsme je ke sportu. Byli jsme takovými průkopníky v cestování a ježdění na kole s dětmi po světě. A tato kniha je zaměřena na výlety s dětmi. Myslím, že jsme tím inspirovali spoustu lidí k výletům.

Co má Roman Šinkovský v plánu do budoucna?
Hradec Králové, i když pocházím z Moravy, je můj domov a jsem hrdý na to, že se nám podařilo do tohoto města dostat značku Ironman. To je obrovský počin, který nemá v České republice období. Byl bych také rád, aby tento závod změnil město nejen tím, že o něm budou Hradečáci mluvit, ale také, aby si ho město vzalo jako značku, na níž bude pyšné. Ironman může být něčím, co lidi spojuje, protože není jen o výkonech, ale i společenskou událostí, která zde bude probíhat tři roky za sebou. Nově si před sebe pokládám další pracovní cíl, spojit nespojitelné. U příležitosti oslav 800 let první písemné zmínky o našem městě plánujeme velkou sportovně-kulturní akci, která má ambice propojit Hradec Králové a Pardubice.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Romana Šinkovského