Hledat způsoby, jak zůstat aktivní a nepodléhat splínu, radí psycholog

Už řadu týdnů Česká republika zápolí s nákazou Covid-19. Nikdo nic takového nepamatuje, proto se lidé cítí být ohroženi, což přináší úzkost a obavy. Co lze v takových případech dělat?
Doba je to opravdu mimořádná. Mnoho lidí se rázem ocitlo v existenčních problémech, mají zavřené provozovny, mohou přijít o úspory i práci.  V takto silné psychické zátěži můžeme mít tendenci vidět jen svůj problém a utápět se v pocitu, že je všechno špatně. O to víc je důležité nepřestat pečovat o svoji duševní pohodu a zdraví.

Co byste doporučil lidem, aby nepanikařili?
Doporučil bych kriticky přemýšlet o tom, co se píše a říká v médiích.  Vývoj pandemie se v České republice naštěstí podařilo zavčas dostat pod kontrolu a pravděpodobně nám nehrozí italský scénář. Ten fakt sám o sobě mě zklidňuje a dodává naději, že se postupně vrátíme k běžnému životu. Podle mě není důvod k panice.

Není sledování zpráv na internetu či sociálních sítích pro ty, kteří mají sklony k úzkostem, spíše škodlivé?
Být informován je v této době velmi důležité. Jde ale o to, jaké zdroje informací vyhledávám. Bulvární zprávy o konspiračních teoriích moji úzkost jenom zesílí. Nejde ale jen o obsah zpráv, záleží také na jejich množství. Čím častěji budu vyhledávat nové informace o počtech nakažených a mrtvých, tím víc si k sobě tu úzkost pouštím.

Pandemie koronaviru ovlivnila náš současný život. Zrušeny byly kulturní a společenské programy, lidé se cítí být izolováni. Čím by se měli zabývat, aby přišli na jiné myšlenky?
Není na to jeden recept, každému vyhovuje něco jiného. Obecně se dá říci, že je prospěšné nezůstávat dlouho pasivní. Občas musím jít tak trochu proti sobě, i když se mi nechce, raději se zvednout a projít se po lese, projet se na kole, dopřát si pohyb na čerstvém vzduchu. Pokud jsem v karanténě a nemohu vycházet, je to stejné - hledat způsoby, jak zůstat aktivní a nepodléhat splínu.

Média jsou plná poněkud negativních informací, ale vzedmula se i vlna solidarity. Je to správná cesta, jak se situací bojovat a vyrovnat se s ní?
Zprávy o tisících dobrovolníků, kteří v rámci svých možností pomáhají, mě moc potěšily. Jen víc takových zpráv, dodává to naději.

Myslíte si, že lidé mají dostatek relevantních informací a chápou nastavená opatření?
Jsem přesvědčen, že ano. Na ulici nebo v obchodě nepotkávám lidi bez roušky a nevidím ani nikoho, kdo by se shlukoval ve větším počtu.

Může mít nošení roušek jakýsi psychologický efekt, že budeme k sobě ohleduplnější?
Nošení roušek je vynucené, navíc motivované hlavně strachem. Že by to zasáhlo naši povahu hlubším způsobem a vedlo k trvalejším změnám, to bych neočekával. Určitě jsme ale díky tomuto opatření přestali vnímat roušku jako něco divného. Možná ji budeme v budoucnu používat i při běžné chřipce, jako v některých asijských zemích.

Je dobré, když například diváci v televizi vidí politiky, herce a další známé osobnosti s rouškami? Je to dobrý příklad, který může mít nějakou váhu?
Na začátku krize to jistě bylo na místě. Vláda potřebovala vytvořit dojem, že se opatření týkají všech bez výjimky. Každý rozumný člověk díky tomu rychle pochopil, že roušky jsou důležité. V současnosti ale nevidím racionální důvod, proč by měl mít roušku moderátor televizního zpravodajství, který stojí ve studiu sám před kamerou. Klidně bych v tomto případě udělal výjimku, už kvůli neslyšícím, kteří nemohou odezírat. Přehnaný mi už v této fázi epidemie připadá také příkaz nosit roušky ve volné přírodě.

Když se v republice koronavirus rozšířil, nepociťoval jste vy osobně nějaké úzkosti či obavy.
Cítil jsem strach, asi jako většina lidí.

Jak jste se s tím vyrovnával?
Četl jsem rozhovory s lékaři, sledoval zpravodajství, snažil se zjistit, o co jde a jaká jsou rizika. Postupně ve mně začal sílit pocit, že to zvládneme. Pomohla mi v tom i má profese psychologa. Jsem zvyklý pracovat s vlastními emocemi a docela rychle jsem se z prvotního strachu oklepal.

A co vaše rodina, děti…?
Děti čtou knihy, sledují filmy, pracují na zahradě a mám pocit, že si to docela užívají. Takový prázdninový režim jen s tím rozdílem, že píší domácí úkoly a studují na dálku. Manželka je výtvarnice, pro tu se zas tolik nezměnilo, je zvyklá pracovat doma. Na jejím příkladu si uvědomuji, jak je důležité mít svůj koníček, zájem, tvořivou činnost. Člověk, který umí tvořivě naplnit svůj život, si ani v této době nezoufá.

Obracejí se na vás lidé se svými strachy?
Myslím, že pro tyto účely lidé volí spíš krizové linky. Před pár dny kolegové z České asociace pro psychoterapii otevřeli terapeutickou linku Anténa a mají už za sebou tisíce hovorů. Já osobně zvýšený nárůst počtu klientů zatím nepozoruji.

Nechybí vám ve společnosti jakýsi hlas nebo jasný vzkaz, který by populaci zklidnil? Jak by měl znít?
Vím, že by mnoho lidí takový hlas potřebovalo. Vzhlížíme k autoritám a promítáme si do nich různá idealizovaná očekávání. Mně osobně takový hlas nechybí. Královna Alžběta u nás holt nevládne a od našich vrcholných představitelů ho ani nečekám.

Existuje nějaké pravidlo, abychom v těžkých chvílích života nepropadali strachu, případně stavům blížícím se depresi?
Strach sám o sobě ale není špatný. Je to přirozená reakce na nebezpečnou situaci, která nás aktivizuje a zvyšuje naši obezřetnost. Dokonce se dá říct, že díky strachu jsme v této krizi reagovali rychle a účinně. Strach ale může mít různou intenzitu. Obavy a zvýšená opatrnost k současné situaci patří. Pokud ale někdo cítí dlouhodobě silné úzkosti nebo depresivní pocity, tak to není dobré brát na lehkou váhu. Při depresi potíže trvají delší dobu (více než dva týdny) a náš stav se tím zhoršuje. Máme špatný spánek, nemáme chuť k jídlu, trápíme se pocity bezvýchodnosti, cítíme se vyčerpaně, pochybujeme o sobě, všechno hned vidíme černě. V takovém zoufalém stavu není dobré čekat a je důležité vyhledat odbornou pomoc.

Platí i v současné nelehké době okřídlené úsloví, že vše zlé je pro něco dobré? Pokud ano, v čem?
Vždycky se na věci můžeme podívat z vícero stran. Opět se ukázalo, že je u nás spousta lidí, kteří umí v nouzové situaci nezištně pomáhat a pracovat pro ostatní. Uzavření lidí do domácího prostředí také výrazně zpomalilo běžné životní tempo. Můžeme to vzít jako příležitost k tomu, abychom „šli do sebe“, podívali se na to, jak žijeme a co k životu opravdu potřebujeme. Fascinující je také ekologický kontext pandemie. Na internetu a sociálních sítích kolují obrázky čistého vzduchu a průzračného moře v oblastech uzavřených karanténou. Před pár týdny bych si neuměl představit, co by se muselo stát, aby něco takového bylo možné.

Jak podle vás současná situace ovlivní naše myšlení i naši budoucnost?
Přál bych si, aby nám něco z toho pomalejšího životního tempa zůstalo. Vůbec mi například nevadí, že města nejsou přecpaná davy turistů a na silnicích nejsou kolony aut. Umím si představit život bez mnoha vymožeností, na které jsme si zvykli a teď je nemáme. Nevěřím ale, že to vydrží. Celá západní civilizace je závislá na spotřebě a okamžité dostupnosti čehokoliv a bude se chtít k tomuto životnímu stylu rychle vrátit. Doufám jen, že nezesílí tendence oslabující náš demokratický systém a neposílí protievropské nálady. To by byl průšvih.

Co byste jako psycholog rád vzkázal veřejnosti?
Pečujme o naše zdroje radosti a vnitřní opory a nečekejme, že to někdo udělá za nás.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek