Hokej bez fandění pro mě není hokej, říká šéfka hradeckého kotle Zaza

Jak s odstupem několika týdnů hodnotíš hradeckou stříbrnou sezonu?
Rozhodně to byla s přehledem nejlepší sezona, kterou jsem kdy zažila. Po 21 letech u hradeckého hokeje jsem konečně zažila finále. Myslím, že jsem za celé ty roky zažila včetně první ligy asi čtyři semifinále, takže už jen ten postup do finále byl pro mě neuvěřitelná pohádka. Strašně jsem si užívala, že se nám ta sezona natáhla na nejdelší možný čas. Venkovní finálové zápasy v Třinci jsme si moc užili, měli jsme tam pro sebe penzion, dělali tam pyroshow. Jen je škoda, že se to nepodařilo dotáhnout až ke zlatu. Bylo to opravdu blízko. Myslím, že kdyby se podařilo vrátit finále do Hradce na sedmý zápas, náš zimák by možná spadl, protože už v pátém zápase byla ta atmosféra naprosto neuvěřitelná.

Ty jsi samozřejmě byla s fanklubem v Třinci na tom posledním finálovém zápase. Jaké byly tvoje bezprostřední emoce po konci zápasu?
Když jsme tři minuty před koncem třetí třetiny dostali gól na 1:2, tušila jsem, že je to průšvih. Pak už bylo tak nějak zřejmé, že to směřuje k vítězství Třince. Nevyšel ani risk bez brankáře, dostali jsme další dva góly, takže jsme věděli, že šance na sedmý zápas jsou pryč. V tu chvíli se ve mně mísila hrozná hrdost na tým i na fanoušky a trocha zklamání, protože jsem cítila, že to bylo opravdu blízko. Snažila jsem se ale fanoušky motivovat, abychom fandili dál a po zápase našim hráčům poděkovali. Musím říct, že fanoušci se opravdu snažili. Po konci zápasu jsem si všimla, jak v půlce kotle stáli s roztaženými hradeckými šálami kluci, se kterými jsem ve svých 13 letech začala jezdit na výjezdy. Jako dítě jsem je sledovala a obdivovala, do značné míry mě formovali a díky nim jsem dnes tam, kde jsem. Když jsem na ně koukala a viděla, že se jim derou slzy do očí, tak jsem se tam taky rozbrečela. Mísilo se v nás hodně emocí, člověk vzpomínal na chvíle, kdy jsme byli mezi posledními týmy v 1.lize. Neřekla bych ale, že by převládal smutek.

Jak těžké je ukočírovat v kotli velký dav lidí?
Je to jiné zápas od zápasu. Univerzální klíč na to asi není. V základní části jsou zápasy, kdy se kotel zaplní jen z poloviny, nepřijde moc lidí, ale já zařvu první pokřik a podle odezvy vím, že lidi chtějí fandit a bude to dobré. Naopak jsou ale i zápasy, kdy přijde prakticky plný stadion, já poprvé zařvu Hradec a z kotle se ozve taková mdlá odezva, že hned vím, že celý zápas budu muset přemlouvat lidi v kotli, aby něco dělali a aspoň trochu se snažili. Chápu, že máme v Hradci opravdu obrovský sektor na stání, do kterého si lidé kupují lístky proto, že je to tam nejlevnější. Nechápu ale, když se někdo, kdo nechce fandit, postaví doprostřed kotle, kde mají být ti nejvíc aktivní fanoušci. Musím říct, že třeba první finále s Třincem pro mě bylo velkým zklamáním. Nevím, jestli tam bylo ze strany lidí příliš velké očekávání nebo přišlo hodně takových těch neskalních fanoušků, ale fakt to bylo hrozné. V pauze jsem říkala lidem do mikrofonu, ať se seberou. Opravdu jsem nečekala, že je budu muset přemlouvat na pro nás vysněném finále extraligy, aby fandili. Naopak pátý zápas s Třincem, to byla jedna velká párty od začátku do konce. Když je dobrá nálada a lidem se chce fandit, můžeš zařvat jakoukoliv kravinu a oni se chytí.

Když křičíš do mikrofonu nebo megafonu několikrát týdně, nemíváš problémy s hlasivkami?
S hlasem většinou problém nemám, hlasivky už mám asi vycvičené. Problém mám vždy jen na začátku sezony, kdy po několikaměsíční pauze přijdu na první zápas, tam si hlasivky musí zase zvyknout. Je tedy pravda, že mi říkal doktor, že pokud budu takhle pokračovat, možná za 10 let nebudu mluvit (smích).

V sérii s Vítkovicemi Hradec zažil nejdelší zápas v historii play-off, který trval neuvěřitelných 138 minut. I tam jsi vydržela fandit celou dobu?
Ten zápas byl extrémně dlouhý, bylo to chvílemi až úsměvné. Třeba po páté třetině přišel asi patnáctiletý kluk, který pravidelně chodí do kotle a omlouval se, že už musí jít domů, protože ráno píše přijímací zkoušky na střední školu. Bylo vidět, že lidé už byli po těch pěti nebo šesti hodinách opravdu unavení. Já trochu taky, ale spíš jsem už nevěděla, co mám řvát. Co pět minut jsem říkala lidem v kotli, že vím, že je to hrozné, ale ať ještě zkusíme naše hráče podpořit a fanoušci se vždy trochu zmátožili. Já jsem za ten zápas spálila tři tisíce kalorií a měla průměrný tep 177. Takže pro mě to bylo slušné kardio cvičení. Druhý den ráno jsem se nemohla zvednout z postele, opravdu mě bolelo celé tělo. A druhý den už jsme zase jeli fandit do Vítkovic.

Co říkáš na odchody Matěje Machovského, Jakuba Lva nebo Lukáše Cingela?
Matěj Machovský se stal hrdinou mnoha hradeckých srdcí. Brankářskou dvojici na příští sezonu už jsme ale měli složenou, kdyby to tak nebylo, tak si myslím, že tady Machy jednoznačně zůstane. Moje velká srdcovka je Jakub Lev, kterého jsem si v hradeckém dresu přála vidět dlouhé roky a jsem moc ráda, že se mi to na necelé čtyři sezony splnilo. Odchody Jakuba Lva a Lukáše Cingela mě mrzí opravdu hodně, oba dva tady zanechali obrovskou stopu.

Jaké očekávání máš jako fanynka od další sezony?
Popravdě to zase tak moc neřeším. Letos to byla krásná cesta a moc jsem si ji užila, ale já budu fandit Hradci, i kdyby hrál krajský přebor. Baví mě fandění. Hokej bez fandění pro mě není hokej a neužiju si to. Řekla bych, že fandění je pro mě tak 70 procent všeho a hokej zbylých 30 procent. Takže je pro mě svým způsobem důležitější, aby se dobře fandilo, než jestli budeme třeba až na 13. místě tabulky. Pokud budeme pokračovat v zapojování mladých hradeckých odchovanců a nadále hrát ten krásný ofenzivní hokej, budu s příští sezonou spokojená. Musíme si uvědomit, že odešli kvalitní hráči, záleží také na zdraví hráčů, může se stát cokoliv. Realita se ukáže až v druhé polovině příští sezony.

Co dělá fanynka hradeckého hokeje po skončení sezony?
Odpočívá. Po té právě skončené sezoně je to potřeba obzvlášť. Pravdou je, že teď mám konečně čas na spoustu jiných věcí a koníčků jako je četba nebo hraní na počítači. Během play-off nebyl na nic z toho vůbec čas. Protože už teď bydlím v Praze, dojíždím i na domácí zápasy do Hradce. Takže jsem neustále pendlovala mezi Prahou, Hradcem a dle soupeře také Libercem, Ostravou nebo Třincem. Doma jsem během toho měsíce a půl moc času nestrávila. Už toho bylo opravdu hodně, takže první víkend po skončení sezony jsem si dala nohy nahoru a jenom odpočívala.

Sleduješ hokej i po konci hradecké sezony?
Samozřejmě ano, hokej sleduju pořád. Občas se podívám na play-off NHL a samozřejmě teď také na mistrovství světa. Zajímá mě ale třeba i fotbal, u mě doma běží prakticky jen sport nebo hudba.

Otázka na závěr. Asi všichni hokejoví fanoušci v Hradci tě znají pod přezdívkou Zaza. Prozradíš nám, jak jsi k ní přišla?
Myslím, že tu přezdívku mám už od nějakých 12 let. Jako malá jsem měla velký předkus a na táboře si ze mě dělali všichni srandu a říkali mi, že jsem králík, zajíc, veverka nebo bobr. V té době měla televize Nova jako svého maskota růžového zajíce Zazu a někdo na táboře mi tak začal říkat. První rok jsem tu přezdívku nesnášela, ale postupem času jsem si zvykla. Dnes už v Hradci krom mé rodiny asi není nikdo, kdo by oslovoval jinak než přezdívkou Zaza.

Tomáš Kulhánek, Vítek Martinec
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek