Houslařský rod Pilařů a Hradec Králové patří sto let k sobě

Porota, jež v redakci Salonek v ulici V Kopečku o ocenění rozhodovala, tomuto rodu udělila Zvláštní cenu za mimořádnou reprezentaci Hradce Králové ve světě. V této souvislosti vznikl také rozhovor, kterého se zúčastnili následovníci této výjimečné dynastie, houslaři Tomáš Pilař, jeho dcera Šárka Hušková Pilařová a její manžel Pavel Hušek. Mezi následovníky rovněž patří Jan Pilař.

Královéhradecké Salonky letos poprvé udělovaly ceny osobnostem spojeným s Hradcem Králové. Co vám šlo hlavou, když jste dozvěděli, že cenu obdrží houslařský rod Pilařů?Tomáš Pilař: Samozřejmě to ve mně vzbudilo radost a je to zároveň velká pocta. Myslím si, že je to uznání především našim předkům, zakladateli houslařského rodu Karlu Pilařovi a mému tatínkovi Vladimíru Pilařovi, kteří pro Hradec Králové udělali opravdu hodně, a domnívám se, že si to město po celou dobu uvědomovalo. O tom svědčí i udělení Čestného občanství města Hradec Králové a Ceny Dr. Františka Ulricha mému otci.
Šárka Hušková Pilařová: Je to moc krásné a cena Salonek mě velice potěšila.
Pavel Hušek: Pro mě i další pokračovatele této dlouhé cesty je to především závazek, abychom svou práci dělali stále na vysoké úrovni a kvalitně, aby naše služba hudebně vzdělanému obyvatelstvu byla pořád k dispozici.

Pokud vím, nebylo to v historii rodu jediné ocenění.
TP: Kromě už zmíněných cen pro našeho tatínka, které považuji za nejvýznamnější, jsme za naši práci v oboru získali mnoho dalších ocenění. Od města jsem například dostal medaili, které si moc vážím. Úspěchy a zásluhy našich předků byly zřejmé a nepopiratelné, takže ceny samozřejmě přicházely. My chceme dál v jejich práci pokračovat, to je pro nás podstatné.

Váš houslařský ateliér v minulém roce oslavil sto let existence. Mohli byste jako pokračovatelé této dlouholeté rodové tradice prozradit, jaké jste z tohoto milníku měli pocity?
TP: Když jsem se nad tím zamýšlel, děsil mě fakt, že já jsem začínal, když našemu houslařskému rodu bylo padesát let, takže jsem aktivně prožil celou druhou polovinu rodové tradice. Jsem ale šťastný, že jsem se svým dědečkem mohl ještě spoustu let pracovat, poznal jsem ho jako nesmírně poctivého, trpělivého řemeslníka a umělce. Učil jsem se sice od svého tatínka, ale dědeček často chodil kolem a vždycky mi nenápadně udělil nějakou radu.
ŠHP: Předkové nám tady zanechali obrovský kus práce. Pro nás to znamená navázat na ně a držet tu laťku, kterou oni nastavili hodně vysoko. Pradědečka jsem zažila jako velmi malá holčička a znám ho jen z vyprávění. Fascinující je pro mě v tom, že setkání s ním muselo být úžasné. Dokladem toho jsou dopisy, které jsou součástí knihy100 let ateliéru Pilař v Hradci Králové. Právě díky četbě těchto dopisů jsem se mohla podívat do minulosti. Teď už musíme doufat, že ta cesta bude pokračovat.
PH: Když žijete v takové prostředí, přijde vám sto let úplně normální doba, protože nemáte ten správný odstup. Výročí mi ale připomínají lidé zvenku, kteří se nad tou dlouhou dobou pozastavují. Když se nad tím zamyslím, je pravda, že se za sto let udála spousta věcí a situací. Proto je ta stovka úžasná a mám před ní obrovskou pokoru a respekt. Když bude rodová houslařská tradice pokračovat dalších sto let, bude to skvělé.

Kromě toho, že v prostorách Filharmonie Hradec Králové byla k jubileu instalována výstava dobových i současných fotografií, konal se tam také koncert, který byl vrcholem celých oslav.
TP: Ano. A právě na ten koncert jsem pyšný v tom smyslu, že přirozenou součástí naší práce jsou hudební nástroje a kdo je vyrábí, musí na ně umět také hrát. Muzikantská tradice provází náš rod od samotného počátku. Už dědečkův tatínek byl výborný muzikant-klarinetista, dědeček hrál aktivně v sokolské filharmonii na violoncello a tatínek výborně na flétnu. Měl jsem velkou radost, že při jubilejním koncertě ve filharmonii se mohli hudebně prezentovat moje dcery i vnuci. Hudební tradici máme prostě v sobě.
ŠHP: Pro mě byl vrcholem oslav také koncert, na němž se nejvíce organizačně podílela Eva Veselá, autorka publikace 100 let ateliéru Pilař v Hradci Králové, za což jí moc děkuji, protože to bylo hodně náročné. Myšlenka, že bychom si při výročí mohli zahrát, vznikla už mnohem dříve. Vždycky jsem si moc přála zahrát si Bachův koncert pro dvoje housle d moll. Protože moje sestra hraje velmi dobře na housle, vymyslela jsem, že bychom to mohly spolu nacvičit. S blížícím se koncertem stoupala nervozita. Oslovily jsme houslistku Julii Svěcenou, která nám slíbila, že podrží první housle, a my se sestrou si mezi sebou podělíme druhé housle. S psychickou podporou Julie nervozita opadla a nakonec vše dobře dopadlo. Pro mě byl koncert poctou mým předkům. Když skončil, měla jsem radost, že zpětná vazba od přátel i ostatních lidí byla obrovská a příjemná. Kamarádi muzikanti mi psali, že koncert pro ně byl emočně velkou událostí a tu stovku prožili s námi.

Součástí významného výročí bylo vydání zmíněné publikace 100 let ateliéru Pilař v Hradci Králové. Co je z vašeho pohledu v knize to podstatné?
TP: Pro mě bylo podstatné, že jsem zdědil plný kufr korespondence dědečka s babičkou z doby dědečkova tak zvaného vandrování, kdy se vyučil, pak byl tovaryšem a ta léta prožíval u svých mistrů. Teprve potom mohl složit mistrovské zkoušky a založit si vlastní firmu. To trvalo čtyři roky a celou tu dobu byl v kontaktu s babičkou a psali si dopisy. Korespondence je to krásná, má určitý náboj, je plná dobových reálií, psaná nádhernou češtinou a vyplňuje asi třetinu knihy. Zbývající část zachycuje sto let historie rodu se spoustou krásných fotografií. Musím poděkovat paní Veselé, která zpracování knihy věnovala mnoho let svého života. Protože jsme přátelé, byla to pro ni srdeční záležitost.
ŠPH: Z knihy mě asi nejvíce zasáhla neskonalá láska pradědečka a prababičky, která se vyvinula z přátelství do něčeho neuvěřitelného. Když pradědeček zemřel, prababička mu ještě napsala dva dopisy, kde smutnila nad tím, že zůstala sama bez něj.

Výstava fotografií byla z filharmonie přemístěna do galerie Dokola, která je součástí Studijní a vědecké knihovny. Proč?
TP: Je to proto, že tam je výstava mnohem přístupnější a lze tam přijít prakticky kdykoli. Ve filharmonii se na fotografie může podívat jen ten, kdo tam přijde na koncert. Výstava v knihovně potrvá do konce března. Kromě toho se tam ve čtvrtek 13. března ve 14 hodin uskuteční interaktivní přednáška doplněná promítáním dokumentu o ateliéru Pilař, kdy by měli být návštěvníci vtaženi do děje a mohou se ptát na všechno, co je bude zajímat.
PH: Diskuse je určitě důležitá. My se ve své práci snažíme dostat mezi lidi a naším zájmem je, aby zejména studenti i pedagogové o našem řemesle věděli co nejvíce. Přínos našeho konání pro společnost je i v edukaci. Proto také vyjíždíme a naší snahou je houslařské řemeslo představovat co nejvíce.

Když se řekne houslařský rod Pilařů a Hradec Králové, jak byste charakterizovali toto propojení?
TP: Houslařský rod Pilařů a Hradec Králové sto let patří k sobě. Dědečkův rod je původem ze Staré Paky a on šel do Hradce cíleně na základě nabídky, kdy se na dnešní Dukelské třídě uvolnil prostor, kde si zřídil vlastní dílnu. Zcela přirozeně se tedy pro mě Hradec stal mým městem, kterému jsem dodnes věrný a nikdy mě nenapadlo z něj odejít.

Jak bude pokračovat vaše rodová tradice? Co máte v plánu při vstupu do další stovky?
ŠHP: Oslavu další stovky už s manželem nezažijeme, ale jediné, co nám zbývá, je doufat, že bude po nás někdo další, kdo bude v tradici pokračovat. Máme dvě děti, starší syn se vydal jiným směrem, u mladšího syna vidíme určitý potenciál. Snažíme se mu ukazovat to, co je na té práci hezké a přínosné. Musíme doufat, že motivace bude dostatečná na to, aby si tuto profesi zvolil pro svůj život.
TP: Dědeček ještě zažil mé první úspěchy a určitě z toho měl velkou radost. Také bych byl rád, kdybych na sklonku své kariéry zažil něco podobného i já a byl svědkem úspěchů svých následovníků.

Kam umístíte Cenu Salonek?
TP: Myslím, že ji umístíme v místnosti, kde se koná tento rozhovor a kam chodí zákazníci. Je to určitě to nejdůstojnější místo.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera