Hradecké postavičky a figurky: postavičky ze ZVÚ a další

V různých komentářích a rozhovorech vzpomínají dosti často hradečtí pamětníci na různé osoby z dřívější doby, které se trochu vymykaly tomu normálnímu běžnému životu, a samozřejmě na ně vzpomínají vždy v dobrém. V ZVÚ prý měli před mnoha lety nějakého „Frantu Špónu“. Co dělal, napovídá už jeho přezdívka – uklízel od soustruhů ocelové špony a byl takový tak trochu zvláštní. Bývalí zaměstnanci ZVÚ si na něho dodnes pamatují a vypravují si různé příběhy, co s Frantou Špónou v práci zažili.

Tento Franta Špóna měl parťáka Jirku Líbala. To byl v té době asi třicetiletý hromotluk, syn význačného hradeckého lékaře, a Jirka byl také tak trochu zvláštní. Měl však geniální paměť. Hodně věděl o fotbale a na požádání sypal z rukávu výsledky fotbalových utkání Hradce již od založení oddílu. Věděl, kdy se utkání hrálo, znal sestavu našich i soupeře, výsledek i góly. Znal i výsledky reprezentace ještě z dob, kdy chytal František Plánička, a všechny další podrobnosti ze zápasů. Jirka by zcela určitě uspěl v televizní soutěži na téma fotbal a sport.

Trochu v těch sportovních vědomostech připomínal rozhlasového reportéra Josefa Laufera a ani ostatní sporty mu nebyly cizí. Jinak byl však pro život naprosto nepoužitelný. Byl hrozně hodný, přesný – do práce chodil vždy se svačinou v ruce a vždy včas. Na montérkách měl od maminky nažehlené puky a v kapse čistý a složený kapesník. Hodně Hradečáků si na něho určitě z té doby pamatuje.

Ve Škodovce pracoval také nějaký Láďa Krupička, byl rovněž trochu mimo a opět se trochu vymykal kolektivu. Pracoval na mostárně a byla to taková „děvečka pro všechno“. Většinou od mašin odebíral ocelové špony a na „japonce“ je potom odvážel do bunkrů. Chodil také chlapům pro svačiny do kantýny a někdy mohl jezdit i „panváglem“. Jednou na šatně vyprávěl: „Kluci, já se nemohu ani pořádně ohnout, jak mě ta páteř bolí.“ A hned začaly létat dotazy: „Ale copak, pán je nějakej předřenej, že?“ „Ale houby předřenej, to mám od toho kramfleku.“

A to už vzbudil velkou pozornost celé šatny a už tam znělo: „Tak povídej.“ Láďa si někde našel děvče, jmenovalo se Liduška. Byla na podobné intelektuální výši a moc si spolu rozuměli. Chodili spolu společně na nákupy, na procházky s pejskem a k doktorům. Ale nechodili nikdy sami. Vždycky a všude se s nimi vyskytovala Liduščina maminka, která nebyla o moc starší než její dcera. Asi měla maminka Lidušku dost za mlada. A Láďa dychtivě vyprávěl, hrdý na to, že vzbudil pozornost celé šatny, až se zajíkal: „Včera jsme přišli z nákupu a zapomněli jsme koupit chleba. A tak se Liduška pro něj vrátila zpět do obchodu. Zůstali jsme doma s její maminkou sami. A protože zrovna nebylo co na práci, tak jsme s maminkou na sebe mrkli a pustili se do díla. A když to bylo zrovna v nejlepším, tak se moje Liduška s chlebem vrátila zpět a ani já, ani její matka jsme v tom fofru a randálu nic neslyšeli. Liduška neváhala, sundala si střevíc na podpatku a tím kramflekem mě praštila do palice a potom mlátila dál po zádech, bohužel se mi trefovala do páteře a teď to bolí jako čert.“

Tak takový byl Láďa Krupička ze ZVÚ, dobrý společník a bavič svých spoluzaměstnanců. Nedávno při společném setkání bývalých pracovníků ze ZVÚ se o něm mluvilo, vzpomínalo a náramně se pánové bavili a vzpomínali na starou dobrou Škodovku i milovníka Láďu Krupičku, který měl děvče Lidušku, ale líbila se mu i její stále mladá maminka.

Teď už se tady po Hradci tolik exotů nepotlouká, je tady plno bezdomovců, ale to jsou povětšinou chudáci a ztroskotanci. Až na jednu paní. „Paní taškářka“, jak se jí v Malšovicích říká, jde na Lesní hřbitov se svými kufry a taškami 1,7 km od stanice Na Občinách od autobusu č. 9. Její počet zavazadel se někdy liší, ale stává se, že jich má i 6 až 8. Poponáší je takovým tím indiánským způsobem. Vezme 2 kufry a poponese je 20 m, položí je a vrací se pro další. Takto chodí v létě v zimě, za každého počasí. Někdy naloží tašky na stanici Lesní hřbitov a jede autobusem č. 9 na Terminál. Tam se třeba umyje, nají a už zase cpe své tašky do autobusu č. 9 a jede zpět. I když nepochází z Malšovic, toto místo jí doslova učarovalo a je zde vidět téměř každý den. Občas se staví u lesa v restauraci CykloBar. Natahá tam svoje zavazadla dovnitř, seřadí je u plotu, objedná si něco k jídlu a pivo, a když vše zkonzumuje, tak si odskočí a rituál s kufry se opět opakuje.

Kde chudák paní spí, nikdo neví. Vypadá inteligentně a vždy je upravená a čistá. Údajně přišla zde v Hradci Králové o byt. Pokud jí chtějí někteří lidé pomoct, nikdy nemá o jejich služby zájem. Říká se, že i z magistrátu ji město oslovilo a nabízelo ubytování, ale tato paní pomoc úřadů prý zásadně z nepochopitelných důvodů zatím odmítá.

Hodně Hradečáků si určitě vzpomíná i na Janu Netíkovou, která údajně bydlela na Slezském Předměstí a moc ráda chodila v šedesátých letech na nedělní odpolední čaje na Střelák. Tam ji znal každý pravidelný návštěvník a dokonce pan konferenciér Petr Těšínský k ní dosti často promlouval z pódia, kde v té době hrávala kapela Mirka Mužíka, a bavil tím vždy celý sál.

Jana moc ráda tancovala Holanďana, a tak byla neustále na parketu, kde ji proháněli hlavně vojáci, a tanečnice Jana byla ve svém živlu. Každou neděli, když přišla na čaje, se pokaždé ptala muzikantů na saxofonistu Otu Štantejského, kterého prý tenkrát moc milovala. Dnes již nebožtík Ota na to při víně vesele vzpomínal, jak před Janou vždy upaloval, když chodila po Střeláku a ptala se každého, kde je Ota.

Byla známa i tím, že při návštěvě na WC se vždy vyptávala přítomných děvčat na různé intimnosti a další ženské věci. Později byla potom partnerkou Jirky Širokého, zaměstnance ZVÚ a Spartaku Hradec Králové, o kterém se v Salonkách již také psalo. Je to již spoustu let, ale na tanečnici Janu Netíkovou se podle některých komentářů lidí z Hradce Králové na Facebooku, jak je vidět, nezapomnělo a hned jim naskočí vzpomínka na zlatá šedesátá léta, kdy se chodilo na Střelák na oblíbené čaje. Co to byly nedělní čaje, to už ty mladší ročníky samozřejmě nevědí, ale pamětníci si na tuto dobu rádi vzpomenou. Kluci tam chodili v oblecích, v kravatě a děvčata vždy pečlivě upravená a vlasy natupírované. Taková byla tenkrát móda a doba. 

Slávek Trávníček