Hypnóza? Když víte, jak na danou osobu, je to snadné, říká Jakub Kroulík

Jak vás mám oslovovat? Pane kouzelníku, pane mentalisto, nebo pane hypnotizére? Tyto tři profese se totiž objevují v internetových vyhledávačích u vašeho jména nejčastěji.
Oslovovat mě můžete Jakube. Oslovovat profesí má sice své prvorepublikové kouzlo, ale je to zbytečně neosobní. A moje profese, hypnotizér a mentalista, jsou velmi osobní záležitostí.

Přečetl jsem několik vašich rozhovorů a u všech si všiml zvláštních emocí, nadšení redaktorů z osobního setkání s vámi. Kladli vám super otázky, vy jste zajímavě odpovídal. Takový rozhovor chce udělat každý. Mám šanci pořídit takové interview, i když si otázky a odpovědi vyměňujeme jen e-mailem?
Odpovídat takto e-mailem má tu výhodu, že mám možnost prolistovat u otázek na záludnější témata své materiály a dát vám konkrétnější, detailnější a přesnější odpověď. Chybí nám sice ten osobní kontakt, který dá rozhovoru to „něco“ navíc, ale zato můžete získat zajímavosti, na které bych při mluveném rozhovoru pozapomněl.

Z rozhovorů po mailu mám pocit, že to není ono. Vím, že při osobním setkání bych pořídil lepší odpovědi. Poznal bych, kdy zpovídaný vtipkuje, kdy se zlobí, byla by tam větší důvěra a podobně. Jak to máte vy? Má pro vás smysl elektronická komunikace, nebo preferujete výhradně osobní setkání?
Jak jsem zmínil, moje profese jsou osobní záležitostí. Mailů mi chodí a chodilo i před pandemií mnoho, ovšem nejsem on-line poradna a dotazy a žádosti, které mi chodí, nespadají do mých kompetencí a tazatele odkazuji na vhodnou odbornou pomoc k daným problémům. Obecně mám také radši osobní setkání, kdy si mohu přečíst ne text, ale osobu, která přede mnou sedí. Sice mezi psanými řádky se toho dá vyčíst mnoho, pomocí poznámek a emotikonů můžeme čtenáři přiblížit vlastní emoci, ale dá se samozřejmě zároveň lépe skrývat a předstírat. Jednoduše, máte pravdu. Osobní setkání se psaným setkáním nahradit nedá.

Při osobním setkání prý umíte lidem doslova vstoupit do hlavy. Ale co při psaném? Je možné někoho zhypnotizovat esemeskou, mailem či dopisem?
Ano, pokud si osobu předem správně připravím. Ostatně, hypnotizaci dopisem ukazuji na svých přednáškách.

A co někoho zhypnotizovat při videorozhovoru? Šlo by to?
Ano, pokud funguje připojení k internetu na obou stranách a videorozhovor se nezasekává, nevypadává. Je to pak stejně plynulé jako při osobním setkání. Hypnoterapeutům letos ani nic jiného nezbylo, pokud chtěli pokračovat ve své péči o své pacienty a klienty. Samozřejmě, je tam stále to riziko přerušení připojení, a i když se hypnotizovaný může ze sugesce po nějakém čase probudit sám, vidím jako klíčové a etické hypnózu řádně ukončit a ujistit se o jejím ukončení.

Hypnózu si představuju jako terapeutickou metodu. Psycholog nebo psychiatr v ordinaci pohybuje pacientovi před očima kyvadélkem na řetízku a tím ho uvede do hypnózy. Pracujete takhle i vy?
Mávání kyvadélkem je jedním ze způsobů, jak posílit sugestivní proces, ale nebude fungovat na všechny, jelikož hypnóza nemá univerzální metodu a jasný scénář, které by plošně fungovaly na všechny. Hypnóza je nástroj, který je užíván i v terapeutickém kontextu. V tomto kontextu, ve kterém je pro veřejnost nejznámější, je vlastně velmi krátce, zhruba 300 let. Přitom hypnotické a sugestivní fenomény tu s námi jsou od počátku našich civilizací. Je třeba i důsledně odlišovat, jak říkáme osobám, které hypnózu v různých kontextech provádějí. Psycholog a psychiatr, který se dál vzdělal v hypnoterapii a užívá ji na své pacienty, je hypnoterapeut. Bohužel toto slovo u nás užívají i osoby, kterým formální vzdělání v psychologii a psychiatrii chybí. Proto než půjdu k hypnoterapeutovi, je třeba si řádně ověřit, jaké má kompetence. Já jsem hypnotizér. Tedy umím pracovat s hypnózou jako se sugestivním procesem, ale nejsem kompetentní k tomu kohokoliv léčit. Totiž, když k vám někdo přijde s traumatem, fóbií, psychickým problémem, bolestí, jako hypnotizér můžete odstranit symptomy těchto problémů, ale to je jen povrchová úprava. Daný problém prostupuje celou myslí osoby a bez vhodného vzdělání byste odstraněním symptomů jen na chvíli zakryl, potlačil problém, který by se po čase znovu projevil. Toto si myslím, že je zásadním nedostatkem regresních terapeutů, kteří využívají hypnózu, aby společně s hypnotizovaným vytvořili příběh, který na chvíli hypnotizovaného ukonejší, ale z dlouhodobého hlediska nepomůže s ničím.

Lékař chce hypnózu využít, aby zlepšil zdravotní stav pacienta nebo mu pomohl s psychickými problémy. Proč uvádíte lidi do hypnózy vy?
Aby lidé věděli, o co se jedná. V klinickém prostředí se hypnóza hypnózou nazývá, ale to neznamená, že je jediné místo, kde se užívá. Sugestivní procesy se užívají napříč kontexty, i když se v rámci nich o slovo hypnóza nezavadí. Chovám v sobě naději, že když se o sugestivních procesech lidé dozvědí na mých přednáškách, vidí je, prožijí je, budou v jiných situacích lépe schopni rozeznat, o co se jedná, a budou více odolní k manipulaci.

Je snadné člověka uvést do hypnózy? Pokud ano, je to dobře, nebo špatně?
Když víte, jak na danou osobu, tak ano, je to snadné. A zda je to dobře, nebo špatně? Hypnóza je sugestivní proces. Dokážu si představit, že evolučně měla význam pro soudržnost skupin, kmenů, říší, civilizací. Zároveň evoluce dává přednost přežití druhu před přežitím jedince. Tedy je otázkou, co je pro nás to dobro a co nám pro jeho docílení ještě připadá dobré.

Zhypnotizujete každého? Dá se hypnóza vnutit?
Pokud osoba netrpí mentální retardací, dá se hypnotizovat. Nejtěžší je správně odhadnout, co bude na tohoto člověka fungovat, protože většinou nemáte víc než jeden pokus. Jako hypnotizér nemáte ten komfort, co mají hypnoterapeuté. Ti se mohou vymluvit na škály hypnability a na škály sugestibility, které si pro klinickou praxi vytvořili. V mé profesi jsou škály všem jedno. Říkáte, že umíte hypnotizovat? Tak to ukažte! Nemůžete se vymlouvat. Musíte poznat, co bude fungovat a co ne, a v tom spočívá hypnotizérské umění a v tom sbíráte praxi. A ano, dá se osoba hypnotizovat, i když o tom neví, či i proti její vůli. Hypnotizace bez vědomí osoby probíhá celkem často, i když ti, co to dělají, si třeba ani nemusí uvědomovat, že to dělají. Děje se to třeba pod taktovkou charismatických pastorů, davových exorcistů, na skupinových prodejových akcích, během projevů motivačních koučů, vybočujících politiků… Ale třeba i během sledování uměleckých výkonů, kdy jsou na vás přeneseny emoce postav, například u opery.

Kdy jste se vy sám poprvé nechal zhypnotizovat? Bylo to v době, když už jste hypnózu ovládal, nebo ještě předtím, než jste se ji naučil?
Bylo to předtím, než jsem ji začal užívat vědomě a cíleně.

Co jste při hypnóze zažil? Byly to příjemné okamžiky?
Ano, naprosto. Byl to hluboký prožitek.

Co by lidé měli zažít při hypnóze a co by měli cítit těsně po ní?
To rozhoduje ten, kdo hypnotizuje. Já chci, aby to pro má média byl překvapivý, nevšední, a především příjemný zážitek a aby se po ní cítila nabitá energií a spokojená.

Co říkali po hypnóze ti, kteří vám původně nedůvěřovali?
Že to pro ně bylo překvapivé a příjemné a že se cítí skvěle. A že příště chtějí znovu.

Bývá těžké přesvědčit „nevěřící Tomáše“?
Když mi přijdou pod ruce, tak nebývá. Pokud ovšem stojí opodál a místo sebe pošlou partnera, partnerku, přátele, tak odcházejí s tím, že jsem se s jejich blízkými domluvil. Tohle celé mi ale připadá nanejvýš úsměvné. Hypnóza je řádně vysledovaný jev. Ano, o jeho vnitřní mechanice toho ještě máme mnoho co se dozvědět, ovšem můžeme sledovat její vliv, můžeme ji používat, vidíme konkrétní výsledky, které se nedají přisoudit ničemu jinému. Existence hypnózy není otázkou víry, názoru, přesvědčení. Baví mě sledovat, že osoby, které v hypnózu „nevěří“ a berou hypnózu jako něco, v co se buďto věří, nebo ne, mají zásobu víry ve věci a jevy, ke kterým žádné důkazy neexistují, mají vágní výsledky a jejich efekty jsou mnohem uvěřitelněji, jednodušeji a přesvědčivěji přisouditelné naprosto přirozeným jevům, mezi které v mnohých případech patří právě sugesce a hypnóza.

Chtějí po vás lidé, abyste jim hypnózou pomáhal? Třeba se špatným spaním, zdravotními problémy, s hubnutím, pracovními problémy nebo s láskou?
Ano. A těmto osobám připomínám, že nejsem hypnoterapeut ani terapeut, ale hypnotizér. Některé tyto problémy jsou otázkou terapie, některé jsou otázkou léčby, některé špatnou komunikací. Když rozeberu vaše příklady: Problém se spaním se nevyskytuje sám o sobě, má nějakou příčinu, se kterou je třeba pracovat. To pracovní období se dá překlenout hypnotickým vlivem nebo medikací, ale to musí rozhodnout ošetřující psychiatr, nikoliv já. Nadváha může být způsobena špatnou životosprávou, ale poslední dobou se ukazuje, že i traumaty z dětství. V tom prvním případě je to otázkou pro odborníky na výživu a tím myslím skutečné odborníky, nikoliv osoby s víkendovým kurzem. Tady osoby odkazuji na Institut moderní výživy, který opravdu funguje na poznatcích současné vědy, nikoliv na výkřicích špatně pochopených výsledků studií, se kterými se potkáváme v lifestylových časopisech. Pokud osoba trpí nadváhou hnanou právě traumatem z dětství, spadá opět do kompetencí psychologické a psychiatrické
péče. Pracovní problémy zvenku jako hypnotizér nevyřeším. Nemohu hypnotizovat vašeho šéfa, aby se k vám choval lépe nebo aby vám přidal. Můžu vám doporučit, abyste s psychologem zapracoval na své asertivitě. Podobně i s láskou. Vy musíte komunikovat se svým partnerem. Pokud vám to nejde, můžete jít na společné sezení. Pokud máte problém partnera sehnat, opět musíte zapracovat na sobě, dlouhodobě, klidně s odbornou pomocí. Myslím, že je velmi smutné, že kolem říkání si o pomoc právě u odborníků k tomu určených je u nás takové stigma. Přece když mám cukrovku, jdu k diabetologovi, když mám problémy se srdcem, jdu ke kardiologovi. Když mám osobní problém, jdu k psychologovi, popřípadě k psychiatrovi. Není to žádná ostuda a má to mnohem větší smysl a hlavně skutečný výsledek, na rozdíl od pobíhání po léčitelích, astrolozích a jiných alternativách. Vím, že jít k psychologovi či psychiatrovi znamená přiznat si, že mám problém. Ale pokud si to upřímně nepřiznám, nemůžu ho vyřešit. Alternativní cesty mi mohou dát na nějaký čas tou svou omáčkou úlevu, ale dlouhodobě mi nepomohou. Psychologové a psychiatři jsou od toho, aby nám pomohli. Nebojte se a nestyďte se k nim chodit.

Za jak dlouho při osobním rozhovoru poznáte, „s kým máte tu čest“?
Opakovaně se ve výzkumech ukazuje, že nám trvá méně než vteřinu se rozhodnout, zda osoba, která stojí před námi, je nám sympatická či ne. Tohle škatulkování dělá naše mysl automaticky na základě našich předporozumění a předsudků a v závěru častěji vypovídá více o nás než o dané osobě. Pokud se sebou nepracujeme, nezkoumáme svá předporozumění a nehledáme kořeny našich předsudků. Řekl bych, že na rozdíl od běžného člověka ten prvotní pocit uchopím a hledám jeho opodstatnění, zvažuji, zda se na něj mohu spolehnout. Ověřuji si ho dalším zkoumáním osoby a vytvářím si v hlavě její profil pomocí studeného čtení. Pak osobu pozdravím a skrze další komunikaci usměrňuji své první dojmy a buďto potvrzuji, či vyvracím původní detailnější odhady. Myslím, že dnes, díky předešlé píli a praxi, jsem schopen spolehlivě rozlišit „spojence“ nebo „potížistu“, ještě než si podáme ruce.

Poznáte, když někdo lže?
Ano.

Zaskočí nebo překvapí vás někdy něco?
Moje žena. U ní se musím opravdu snažit, abych stíhal její myšlenkové pochody. U ostatních osob si někdy už připadám jako C. Auguste Dupin, vidím vzorce, úspěšně odhaduji a předvídám. S mojí ženou to tak rozhodně není.

Začínal jste kdysi jako kouzelník. Vzpomenete si ještě na svůj první trik? Kdo tvořil vaše první publikum?
Moje první publikum bylo to nejkritičtější, které kdokoliv z nás může mít – vlastní rodina. A první kouzlo? Nechat zmizet minci.

Kdo vás ke kouzelnictví přivedl? Měl jste učitele?
Byl to můj zájem a rodiče mi na základě toho nejdřív kupovali knížky a pak jsem chodil do kouzelnických klubů.

Co vás přimělo změnit se z kouzelníka na mentalistu a hypnotizéra?
Mentalismus je kouzelnickou disciplínou. Lidé si pod slovem kouzelník představují legračního pána, který tahá králíka z klobouku, přitom kouzelnických disciplín je mnoho, jsou působivé a jejich hvězdy byly hnacím motorem pokroku napříč historií. Mezi kouzelnické disciplíny patří třeba iluzionismus, jako dělá David Copperfield, karetní kouzla, eskapologie (úniky), ale i manipulace s malými předměty, skořápkářství, kapsářství a předstírání nadpřirozených schopností, jako to vidíme například u kartářů a věštců. Mým cílem bylo být hypnotizérem. Hypnózu jsem poprvé viděl v kouzelnickém kontextu, tak jsem se touto cestou vydal a získal díky tomu mnoho zkušeností, dovedností, ale i vybičoval charakterové vlastnosti (jako trpělivost, urputnost, pevná vůle), které bych jinak
neměl. Podrobněji tuto cestu rozebírám s Martou Fenclovou ve své knize Hypnóza, její moc a síla.

Řekl bych, že pro všechny tři profese jsou základem nadpřirozené schopnosti. Nebo ne?
Záleží, jak definujeme nadpřirozeno. V rámci Paranormální výzvy definujeme nadpřirozené schopnosti jako takové schopnosti, jejichž samotná existence je dle současných vědeckých poznatků krajně nepravděpodobná. Z pohledu této striktní definice nic nadpřirozeného nedělám. Široká veřejnost má ovšem mnohem volnější definici. Řekl bych, že pro širokou veřejnost je definice nadpřirozené schopnosti takový efekt nebo jev, který na první pohled nechápou. A z tohoto pohledu nadpřirozené schopnosti, přesto, že se z velké části jedná o dovednosti, mám.

Navštěvujete jiné mágy, mentalisty či hypnotizéry? Jsou pro vás konkurencí, nebo kolegy?
Samozřejmě. Neustále se vzdělávám a hledám inspiraci, jak sám, tak právě skrze navštívení kolegů. Česká scéna příliš dynamická není, proto využívám cest do zahraničí k rozvoji. Například když doprovázím svou ženu na její konference nebo když jedeme, letíme někam na výlet, uděláme si čas pro navštívení magických míst, zhlédnutí představení a na osobní setkání se s kolegy z celého světa.

Napadá mě, jestli vaše semináře či přednášky jsou pro běžného člověka spíš zábavou, podobně jako když jde třeba do divadla, nebo jestli si z toho lidé odnesou něco tzv. užitečného. Co myslíte?
Pokud přišli aktivně vnímat, odnesou si mnoho užitečného. Pokud se přišli pobavit, pobaví se.

Nevím, jestli je to úplně poslední otázka, třeba mě dodatečně ještě nějaká napadne. Ale popravdě, co si o mně nyní myslíte?
Že jste pořekadlo Kdo se moc ptá, moc se dozví udělal svým životním mottem.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Jakuba Kroulíka