Improvizace? Adrenalin a obrovská svoboda

Blázniví improvizátoři zoufale odhodláni nepřestat improvizovat, tedy Bizoni. Jste skutečně blázniví a k improvizaci neustále odhodlaní?
Helena Kozáková: Myslím si, že ano, a na mě to sedí. Jsem stále bláznivě odhodlaná jít do improvizace, pořád mě baví, naplňuje, a navíc jsem extrovert, takže si ráda tímto způsobem vybiju energii. Kdybychom to v sobě neměli, nebylo by možné udržet soubor pohromadě, protože se těmto aktivitám věnujeme v našem volném čase.
Martin Škorpil: Bláznivý jsem svým způsobem určitě také a zoufale odhodlaný zcela jistě. K improvizaci jsem se dostal tak trochu omylem a pohltila mě do posledního dechu. Neustále s ní žiji, protože improvizační dovednosti na jevišti se prolínají i do běžného každodenního života.

Proč jste se vy osobně vydali právě touto cestou? Neuvažovali jste někdy o činohře?HK: Herectví mě bavilo už v dětství. Od třetí třídy jsem chodila do dramatického kroužku v Mladé Boleslavi, odkud pocházím. Tam jsem docházela k učitelce a šansoniérce Renatě Drösslerr a už tehdy jsme připravovali hry s daným textem. Když jsem později byla na vysoké škole, chyběla mi činohra a hledala jsem způsob, jak se věnovat divadlu. Jela jsem se podívat do Opatovic na improvizační zápas Bizonů s druhým týmem. Moc se mi líbilo, že neměli žádný scénář a vše, co říkali, museli vymyslet na místě. Tehdy jsem se rozhodla, že to jednou budu taky dělat. Za dva roky se Bizoni přestěhovali do Hradce a začala jsem chodit na jejich tréninky. Když jsem měla možnost si to sama vyzkoušet, zjistila jsem, že improvizace je mnohem větší adrenalin a zároveň obrovská svoboda. Narozdíl od činohry, kde se vše stále opakuje, je improvizační divadlo jiné v tom smyslu, že je každé představení jiné a člověk je nucen být tady a teď. Součástí Bizonů jsem už asi jedenáct let.
MŠ: Moje kamarádka chodila do seberozvojového kurzu improvizace. V té době jsem hledal něco nového, nový zážitek, proto jsem se do kurzu také přihlásil, začalo mě to hrozně bavit a strávil jsem tam čtyři semestry. Potom jsem viděl podcastové video, kde Helča povídala o hradeckém improvizačním týmu, a mě to velmi zaujalo. Byl to jeden z impulsů, proč jsem oslovil Bizony a před třemi lety jsem se stal jejich součástí. Samozřejmě mě také napadlo, že bych mohl zkusit klasické divadlo. Dostal jsem se do amatérského souboru v Pardubicích, který se jmenuje NerušKruh, a nazkoušeli jsme hru Klepání na nebeskou bránu. Hrál jsem v ní asi šestkrát, ale pak mě to přestalo bavit, protože je za tím hodně času k naučení se textu a práce, aby se inscenace nazkoušela. A pak je to stále stejné. Improvizace je vyloženě týmová záležitost a to mi více vyhovuje.

Proč představení říkáte zápas a zkouškám trénink?
HK: Improvizační divadlo historicky vychází z hokejového zápasu v Kanadě. Právě jím se tamní improvizátoři nechali inspirovat a tím to vzniklo. Je to zápas, kde je skutečně rozhodčí ve svém dresu, na píšťalku odpískává fauly, když se improvizátor nedrží stanoveného impro desatera. Proto používáme termíny zápas, trénink a týmy.
MŠ: Při jednom improvizačním formátu se sejdou dva týmy, uspořádají zápas, diváci po každé scénce hlasují a dávají týmům body. Když se divákům nelíbí rozhodnutí rozhodčího, mají k dispozici balónky či ponožky, které po něm házejí, a tím vyjadřují svoji nespokojenost, nebo taky bučí.

Má tato zdánlivě svobodná disciplína svoje zákonitosti a pravidla? Jak se připravujete?HK: Improvizace má deset základních pravidel, která se dají najít na ImproWiki, což je projekt České improvizační ligy, který si dává za cíl sjednotit fungování improvizačních kategorií. My, kdo jsme na scéně, ale používáme tak zvaný trojzubec „kdo, kde, co“, kdo jsme, kde jsme a co děláme. Základním pravidlem však je: poslouchej a reaguj. Snažíme se poslouchat, co přinesl další hráč, a na to reagujeme tak, aby se nerozbil příběh. Interakce s divákem je pro nás velmi důležitá. Když nám zadá téma, chceme, aby viděl, že to nemáme dopředu nazkoušené a napadá nás vše přímo na scéně.
MŠ: Někdy se stane, že se trochu zamotáme, ale to baví i diváka, protože vidí, že nikdo z nás příběhu moc nerozumí a snažíme se z toho vymotat. Tato krátká momentální situace je součástí improvizačního procesu.

Předpokládám, že k umění improvizace jsou třeba určité schopnosti.
MŠ: Oproti klasickým hercům neříkáme, že máme zkoušku, ale trénujeme, protože se snažíme poslouchat, klidně i zahodit svůj nápad, a naopak přijmout nápad někoho jiného. Tyto a další dovednosti trénujeme s tím, že každý z nás má k tomu větší či menší nadání. Jsou to ale věci, které se dají naučit.
HK: Pro mě je ještě další důležitou dovedností pohotovost. Na jevišti se totiž může stát, že mě někdo nějak označí nebo osloví a já se tou postavou musím stát téměř okamžitě.

Stalo se vám někdy, že jste na něco z publika nedokázali zareagovat? Jak jste z toho vybruslili?
HK: Pamatuji se, že nám někdo z publika zadal téma Kobra 11, ale v improvizaci by se obecně nemělo brát to, co už někdo vytvořil. Protože Kobra 11 už existuje, dá se to různě obcházet. Například že chováme kobry a nějaká vzácná je v kotci číslo 11. V tu chvíli název dostane jiný úhel pohledu. Takže existují různé možnosti, jak z toho vybruslit.
MŠ: I když třeba nevíme, která bije, přesto začneme hrát a už to jede…

Mohli byste současný soubor představit? Kde trénujete?
HK: Bizoni jsou zapsaný divadelní spolek zaměřený, jak už bylo řečeno, na improvizaci. V současné době je v našem týmu dvanáct členů. Pravidelně se scházíme jednou týdně v klášteře na Denisově náměstí v Kuklenách. Tam máme k dispozici divadelní sál s pódiem, kde máme tříhodinový trénink a cvičíme dovednosti, krátké či střední scénky nebo dlouhé, což je třeba hodinový příběh.

Kde všude hrajete?
MŠ: Hrajeme všude možně a v různých koutech republiky. Domácí scénu ale máme v Knihovně města Hradce Králové ve Wonkově ulici. Knihovna nám vychází vstříc, pomáhá nám s propagací, platíme přiměřený nájem a spolupráce je skvělá.

Na webu Bizonů stojí, že vaše vystoupení diváky vtáhne do děje, pobaví a překvapí nečekanými zvraty. Mohli byste trochu zaimprovizovat a tento váš odkaz více přiblížit?MŠ: Vtáhne je to tím, že nám diváci zadávají téma, k čemuž je vyzýváme, protože od nich chceme nějaký impuls k improvizaci a inspiraci, jak se má příběh odehrávat. Vtahujeme je i tím, že na začátku představení si je tak zvaně rozehříváme, seznamujeme se s nimi, učíme je také tleskat, naznačujeme, jak mají témata předkládat, a navozujeme atmosféru spojení mezi nimi a herci. Nečekané zvraty nejsou jen pro samotné diváky, ale také často pro nás, protože se může objevit něco, co nás samotné překvapí.
HK: Samozřejmě se snažíme o to, aby každá scénka byla zajímavá, bylo v ní nějaké koření a také to, v čem se divák najde. Někdy to má nečekaný závěr a v tom je vlastně také zábavnost té scénky.

Předpokládám, že důležitým faktorem je smysl pro humor.
MŠ: To sice ano, ale jedno z hlavních pravidel pro nás je: nebuď vtipný. My se na scéně nesnažíme sami vytvářet humor, ale vzniká tam samovolně.
HK: Je určitě dobré, když všichni v týmu mají podobný smysl pro humor a plují na podobné vlně.

V čem vy osobně vidíte kouzlo improvizačního divadla?
HK: Z mého pohledu je velké kouzlo improvizace v tom, že herci i diváci jsou při představení v přítomném okamžiku, tady a teď. To, že nemáme žádný scénář a musíme na místě vytvářet příběh, je pro diváka určitě zajímavé. Pro mě je ještě velmi silné být součástí komunity improvizátorů, konkrétně týmu Bizonů. Máme nevšední koníček, který nás spojuje, pravidelně se vídáme a jsme přátelé.
MŠ: To kouzlo vidím v okamžiku neopakovatelnosti a v překvapení. Zároveň v tom, jak se mi dovednosti improvizace prolínají do života. To, co se učím na jevišti, například poslouchat, odpovídat, reagovat, se dá hezky používat i v životě. Improvizací žiju, a navíc mi dodává vnitřní klid.

Této disciplíně se nevěnujete pouze na divadelní scéně, ale pořádáte také kurzy improvizace a workshopy. Co je jejich smyslem, kdo se jich může zúčastnit a jak probíhají?
HK: Kurzy jsou určené pro nějakou konkrétní skupinu či další zájemce, kdy účastníci vystupují ze své komfortní zóny. V současné době pořádáme workshop nejen pro učitele, kteří mají možnost si nacvičit náročné situace se žáky, kolegy, rodiči a vedením. Jsem povoláním učitelka a podobný seminář jsem při studiu vysoké školy zažila pouze jeden a řekla bych, že pro moji profesi ve školství mě připravil nejlépe. Aplikovaná improvizace nabízí zážitek, jak si to vyzkoušet nanečisto tím, že si dotyčný scénku zahraje. Je to skvělý zážitkový způsob, jak zjistit, jak na to.

Je podle vás improvizační divadlo těžší než to činoherní?
HK: Pro mě je improvizační divadlo jednodušší. Naopak těžší je pro mě naučit se velké množství textu s obavami, že ho na jevišti ve špatnou chvíli zapomenu. Tím, jak improvizaci trénuji hodně dlouhou dobu, není to jen o divadle, ale je v tom i dávka adrenalinu a také je to aktivní meditace, kdy musím všechno vypustit a soustředit se jen na to, co právě dělám. Proto je pro mě atraktivnější než činohra.
MŠ: U činohry má člověk strach, že zapomene text, u improvizace zase, že ho nic nenapadne. Obojí má nějaká svá úskalí, ale u improvizace jsou na jevišti další hráči, kteří mohou pomoci. Navíc neznalý divák ani nepozná, že má někdo problémy. Jednou jsem byl pozvaný do Prahy na vystoupení, kterého jsem se osobně účastnil. S těmi lidmi jsem se předtím nikdy neviděl, jen chvíli před vystoupením. Pak jsme šli na jeviště. Protože ale všichni postupujeme podle stejného principu, byli jsme schopni bez problémů odehrát hodinové představení.

Co Bizony čeká v letošním roce?
HK: V hradecké knihovně budeme 6. května od 18 hodin hrát zápas v improvizaci, do nějž se hodně zapojují diváci, takže bych je tam ráda pozvala. Budeme také připravovat přibližně hodinový Westernový příběh inspirovaný filmy tohoto žánru i karetní hrou Bang! S tímto příběhem poté 25. června vystoupíme na Mezinárodním divadelním festivalu Regiony v Hradci Králové. Na repertoáru máme také představení Shakespeare vs. Esmeralda, které se hraje pozpátku od tragického konce směrem k úvodu, kdy se divák postupně dozvídá, co se stalo předtím. Zcela jiný divácký zážitek přináší trochu zparodovaná Telenovela tak, jak ji známe z televize. Je to postavené na emocích, lásce, zradě, závětích, dědictví a podobně. Jednotlivé improvizační kategorie, což jsou krátké dvou až tříminutové scénky, trénujeme celoročně stále, protože na nich jsou postavené naše klasické improshow. Během roku také připravujeme workshopy.

A ještě se musím zeptat, improvizujete také ve svých vlastních životech?
HK: Já rozhodně. Myslím, že jsem to dělala už předtím, ale improvizace to ještě podpořila. Moc se mi to hodí nejen v osobním životě, ale také v profesi učitelky na druhém stupni základní školy. Když je člověk zvyklý improvizovat, je schopen rychle reagovat a přizpůsobovat se dané situaci, což také praktikuji v kontaktu se svými žáky.
MŠ: Improvizace neznamená, že člověk není připraven na nic v životě, ale naopak, že je připravený na všechno. Cokoliv potkává, to přijímá a myšlenku rozvíjí. Improvizace se jako pomocník prostě hodí v osobním a třeba i pracovním životě.

Hynek Šnajdar
hynek@salonyhk.cz
Foto: archiv Bizoni