Je potřeba být vizionář, tvrdí prezidentka proslulé firmy Petrof

Zuzana Ceralová Petrofová úspěšně navázala na dlouhou tradici svých předků a díky jejím schopnostem je Petrof vlajkovou lodí českého hudebního průmyslu. „Člověk se s některými vlastnostmi asi musí narodit, mít vlohy, které umí následně využít,“ řekla prezidentka firmy v rozhovoru pro magazín Salonky vedeném v reprezentativní Petrof Gallery.

V prosinci letošního roku to bude šestnáct let, co stojíte v čele hradecké společnosti Petrof. Jaký to je pocit vést tak dlouho rodinnou firmu?
Když se jmenujete stejně jako vaše výrobky, tak je jasné, že před tím člověk neuteče. Je to především velká zodpovědnost k rodině, předkům, zaměstnancům, dodavatelům, obchodním partnerům, bankám a hlavně zákazníkům. Těm do každého nástroje vkládám dopis, v němž jim děkuji, že si nás vybrali a s důvěrou, že jim náš nástroj přinese radost a mohou se na nás kdykoli obrátit. To je také důvod, proč máme u nás od nepaměti opusovou knihu. V ní je každý nástroj, který opustí továrnu, zaznamenán. Navíc je v ní uvedeno, kdy a z jakého materiálu byl vyroben, kdo na něm pracoval a podobně. 

Vystudovala jste farmacii, tedy obor, který je od klavírů poněkud vzdálený. Co vás přimělo k tomu, abyste se vydala úplně jiným směrem?
Farmacii jsem studovala v době, kdy jsem samozřejmě nevěděla, že ve třetím ročníku školy propukne sametová revoluce. Do té doby jsem ale vždycky chtěla pracovat v lékárně, to byl můj sen. Po revoluci v 90. letech tatínek začal privatizovat rodinný majetek a já mezitím nastoupila k farmaceutické firmě. Chtěl mít pokračovatele rodové tradice. Dal mně i sestře čas na rozmyšlenou a já jsem se pak rozhodla, že v roce 2000 do firmy nastoupím.  

Je rozdíl mezi manažerkou farmaceutické společnosti, kterou jste byla, a manažerkou firmy vyrábějící hudební nástroje?
Post manažerky farmaceutické firmy je daleko dynamičtější než ve firmě vyrábějící klavíry a piana. Klientela ve farmacii očekává, že budu stále přicházet s nějakými novinkami, musela jsem znát veškeré přípravky, které jsem nabízela, jejich důsledky a studie. Byla to tedy velmi sofistikovaná práce. V piano branži je zákazník jiný, konzervativnější, očekává poklidnější způsob komunikace. Navíc rozhodující proces při koupi piana trvá až půl roku. Musela jsem se této změně přizpůsobit a uvědomit si, že v tomto oboru není dravost úplně namístě a některé věci přinese až čas.   

Vzpomínáte si na své začátky ve společnosti Petrof? Co bylo vaší hlavní motivací?
Když jsem nastoupila, firma měla ještě takové socialistické znaky minulosti. Úkolem naší rodiny bylo nasměrovat ji do nového způsobu podnikání. Nejen našim lidem, ale také obchodním partnerům   vysvětlit, že jsme tady, chtěli bychom inovovat a dostat značku tam, kde ji měla před válkou. Úroveň firmy byla totiž tehdy jinde než za socialismu, kdy jsme měli nálepku levné zboží z východní Evropy, kterou jsme chtěli odstranit. Pro mě to byla velká výzva hlavně v marketingu a propagaci, kam jsem nastoupila. Snažila jsem se pochopit, jak přemýšlí zákazník, jak ho oslovit, jak naplnit jeho potřeby a od koncového zákazníka zjistit, jak reaguje na firmu Petrof. Chtěla jsem postupně směřovat k tomu, aby naši partneři chtěli kupovat naše zboží a byli ochotni za něj utratit své peníze. Byl to nekonečný řetězec rozmanitých detailů a změn, které se musely řešit. 

Zakladatelem byl v roce 1864, před dlouhými 156 lety, váš prapradědeček Antonín Petrof. Mohla byste představit tohoto vašeho významného předka?  Založil firmu proto, že se ve Vídni učil stavitelem klavírů?
Pocházel z velké hradecké truhlářské rodiny, která už tehdy měla ve městě velmi dobré jméno. Sídlila v domě naproti katedrále Svatého Ducha, na kterém je dnes pamětní deska. Katedrála byla pro naše předky částečně živnost, protože se musely neustále opravovat kůry, lavice, prostě všechny dřevěné prvky. Právě tyto zakázky směřovaly k někdejší truhlářské rodině Petrof. Antonín, stejně jako jeho tatínek, se také vyučil truhlářem. Do kostela chodil pomáhat a jednou tam narazil na starý klavír, který měl zrenovovat. Zjistil, že dřevěné tělo zrenovuje, ale není schopen opravit vnitřní mechanismus. Jeho strýc pan Heitzmann byl ve Vídni stavitelem klavírů, prapradědečka to natolik fascinovalo, že se za ním vydal a zůstal u něj asi pět let. Další dva roky pracoval v konkurenčních firmách a když se vrátil domů do Hradce Králové, postavil svůj první klavír.

Která etapa v historii společnosti byla nejtěžší a která naopak nejpříznivější?
Nejtěžší etapy jsou vždy ty, když vypuknou válka nebo velká hospodářská krize. Piano je totiž zbytné zboží a lidé si ho kupují pro radost, když mají peníze, což se v dobách krizí neděje. Naše rodina si tak vždy musela nějak poradit. Jediné období, kdy jsme to nedokázali a museli na dva roky zavřít, byla v době bitvy na Chlumu u Hradce Králové v letech 1866 až 1868. V té době se skutečně přestalo vyrábět, protože firma byla malá a všichni byli ve válce. Krizová období pak nastala v první a druhé světové válce, a pak se to už nějak zvládalo s tím, že se vytvořily vedlejší programy, aby zaměstnanci měli co dělat. Samozřejmě musím zmínit znárodnění. Když vám seberou továrnu, žádná krize se tomu nevyrovná. A to se nám stalo. Příznivá období byla mezi jednotlivými krizemi.  

Jste mezinárodní firmou. Jak lze tomu označení rozumět?
Máme velké procento exportu. Z našeho obratu jen deset procent tvoří prodej pian v České republice a zbytek produktů se vyváží do 65 zemí světa s tím, že máme různé typy zákazníků. Našim úkolem je kontaktovat naše stálé distributory v různých zemích, komunikovat s nimi, aby si do svých showroomů brali naše nástroje a ty dál prodávali koncovým zákazníkům.

Když se v hudebním světě řekne Petrof, jak zní? Stejně jako vaše výrobky?
Domnívám se, že ano, protože Petrof je známá značka. U nás asi není nikdo z hudebníků, kdo by ji neznal. Snažíme se čím dál více podporovat multižánry, tedy nejen vážnou hudbu. Samozřejmě mezi zákazníky nejsou jenom hudebníci nebo bohatí zákazníci, ale i různé instituce, koncertní síně, filharmonie, hotely, a hlavně hudební školy.    

V roce 2018 jste ke stému výroční republiky vyrobili piano nazvané příznačně Republika, jediné svého druhu na světě. Jaký je jeho osud?
V roce oslav výročí republiky jsme ho měli vystavené v Petrof Gallery. Vrcholem bylo, když jsme nástroj v listopadu odvezli do pražského Rudolfina a tam došlo k jeho dražbě. Vydražil ho český majitel jedné bohaté společnosti, který ho koupil pro své děti. Výtěžek z dražby, který byl okolo jednoho milionu korun, putoval na dostavbu školy v Dobřanech na Rychnovsku.

Kolik lidí v současné době pracuje ve vaší firmě?
Na konci minulého roku jsme měli 245 zaměstnanců, ale kvůli pandemii koronaviru jsme museli propouštět. Nyní jsme asi na 230 zaměstnancích různých profesí, většinou ve výrobě.

Kolik nástrojů jste už ve své dlouhé historii vyrobili?
Je to přibližně více než 635 tisíc nástrojů.

Jejich adresáty jsou nepochybně kromě institucí i velké osobnosti hudebního světa. Mohla byste někoho známého vypíchnout, kdo na váš klavír hrál nebo ho vlastní?
Jeden z našich nástrojů si koupil například Paul McCartney nebo i italský herec Marcello Mastroianni, francouzský pianista Richard Clayderman, americký jazzový skladatel Oscar Peterson, z českých pak třeba Petr Malásek, Hradečák Matyáš Novák, světově proslulý pianista Ivo Kahánek, skvělý hudební skladatel, který už bohužel není mezi námi, Karel Svoboda a desítky dalších osobností po celém světě.

Máte od hudebníků nějakou zpětnou vazbu?
Určitě, vždycky. Když pracujeme s umělci, tak chceme, abychom měli zpětnou vazbu na naše nástroje, aby řekli, co se jim líbí, případně nelíbí a proč. Jejich postřehy pak řešíme s techniky z vývoje, abychom mohli naše nástroje kvalitativně posouvat dál.

Rozhovor vedeme v hradecké Petrof Gallery, která získala titul Stavba roku Královéhradeckého kraje 2018 a v celostátní soutěži Stavba roku 2018 obdržela Zvláštní cenu časopisu Stavebnictví. Co všechno tento prostor nabízí a co je jeho smyslem?
Našim cílem bylo najít něco, kde bychom mohli zvát lidi, aby prostor sloužil k setkávání za hudebním účelem, ke koupi nástrojů nebo jen tak k návštěvě naší hudební kavárny d dobrou kávou a domácím dortem. Vrcholem je samozřejmě Petrof hala, kde se pořádají koncerty, divadelní představení či výstavy. Usilujeme o to, aby Hradečáci viděli, že nejsme jenom výrobci pian, ale chceme něco udělat pro město a jeho obyvatele. Proto jsme vybudovali tento kulturní stánek, který je součástí města. Kromě návštěvy této budovy nabízíme možnost exkurzí do výroby, aby lidé viděli na vlastní oči, jak se nástroje vyrábějí. Součástí je také muzeum, které vede moje sestra, s rozmanitými artefakty a historickými nástroji.  

Nemohu se vyhnout letošnímu nešťastnému jarnímu období, kdy svět včetně České republiky zachvátila pandemie koronaviru. Ta neblaze ekonomicky zasáhla řadu firem. Do jaké míry poznamenala společnost Petrof?
Jak už jsem říkala, piano je zbytné zboží. V době, kdy lidem bylo nejhůře a báli se o své zdraví, určitě nepomýšleli na to, že budou kupovat piana. Na základě nařízení vlád se rovněž zavřely maloobchody a už to trvá poměrně dlouho. My se s touto situací potýkáme od přelomu ledna a února, kdy nákaza koronaviru vypukla v Číně. To nás zasáhlo velmi, protože je to náš největší odběratel. Nicméně se mezitím vzpamatovala z pandemie Evropa, takže už prodáváme nástroje do Francie, Německa, Švýcarska a dalších zemí. Paradoxně v Rusku, kde byl zásah koronaviru také dost velký, se to našich obchodů příliš nedotklo. Měli jsme tam za prvního půl roku vyšší prodeje než loni. Lidé, kteří mají peníze, utrácejí bez ohledu na situaci. Problém je s americkým trhem, přesto jsme tam prodali ty nejdražší kusy.

Jak se s následky vypořádáváte?
Samozřejmě tržby jsou nižší a musíme si pomoci jinak. Tím, že  máme velkou dřevovýrobu a lakovnu, snažíme se výrobu řešit i jinými zakázkami než jsou piana. Projektů v této souvislosti běží hodně, některé se už realizují, jiné jsou ve stavu rozpracovanosti. Rozhodli jsme se ale, že v této krizi posílíme více prvovýrobu a chceme vybudovat silnější pozici mimo pianové zakázky. Je to zároveň i krok do budoucna, kdyby náhodou zase něco přišlo.

Jste úspěšnou podnikatelkou ověnčenou řadou cen, jako Podnikatelka roku, Manažerka roku a dalšími. Které si ceníte nejvíce?
Asi Manažerka roku 2014, protože jsem tenkrát během jednoho odpoledne vyhrála všechny ceny, které byly možné včetně Manažerky roku České republiky. Bylo to pro mě velmi povzbudivé a zároveň emoční, protože jsem to nečekala.

Jaký máte recept na to být úspěšnou manažerkou?
Člověk se s některými vlastnostmi asi musí narodit, mít k tomu vlohy, které umí následně využít. Pochopitelně velmi důležité jsou nabyté zkušenosti. Prošla jsem v roce 2004 krizí v oboru a potom v roce 2008 světovou hospodářskou krizí, tak už jsem pak měla naučené určité mechanismy, jak si poradit. Když je dobře, tak umí podnikat asi každý, horší je to, když přijde krize. Zase je to ale příležitost najít způsob, jak se znovu postavit na nohy.  

Je pro vás potěšením chodit do práce, která má smysl a cíl?
V tom, co dělám, si vždycky najdu to, co mě baví. Když jsem přišla na koncert a slyšela, jak naše piano zní a bavila se s hudebníkem, který na něj hrál, a on byl nadšený, tak to je zadostiučinění a říkám si, že to má smysl. Samozřejmě to vyžaduje velké pracovní úsilí. 

Mohla byste přiblížit váš běžný pracovní den?
Jsem velmi vytížená, zvláště v období krize, která nás potkala. Je třeba hlídat více věcí najednou. Na prvním místě tok peněz, abychom měli vyvážené příjmy i výdaje a firma přeskočila příkop, který pandemie vyhloubila. Museli jsme si naplánovat, jakým způsobem se chceme dostat do roku 2021. Je tedy potřeba dělat vše s nějakým výhledem do budoucna, být jakýsi vizionář, všímat si věcí okolo sebe a zákazníků. Je třeba mít zpětnou vazbu od trhu, abychom mohli jít dál. A také, což považuji za zásadní, je obklopit se dobrými lidmi. 

Máte kromě pracovních povinností nějaké záliby? Čím se zabýváte ve volném čase?
Abych měla volný čas, snažím se více úkolů delegovat na své kolegy, kterým důvěřuji, že se s nimi dobře vypořádají. Teď už do toho procesu naskočily moje děti. Těší mě, že někdo se mnou chce dál táhnout naši rodinnou káru. Doma se snažím být maminka i babička. Ve volném čase jsem s dětmi i vnoučaty, jezdíme na výlety. Každé ráno, než jdu do práce, začínám tím, že plavu doma v bazénu a snažím se cvičit, abych se nějak nastartovala a mohla fungovat.

Jakou muziku posloucháte?
Všechnu, která je dobrá. Mám ráda nejen vážnou hudbu, ale i rock, třeba miluji Nirvanu.

Hrajete sama na klavír?
Hraju, ale jen když mám čas. Teď, když byla krize, jsem hrála trochu více. Jsme muzikantská rodina, protože manžel hraje na housle a můj syn také. Dokonce náš skoro tříletý vnouček do rytmu brnkal na ukulele. Takže si doma občas zamuzicírujeme.

Platí stále okřídlené rčení – Co Čech, to muzikant?
Já bych si to strašně přála. Je pravda, že přibývá lidí, kteří se učí hrát na piano i v pokročilejším věku, protože na to mají konečně čas. To je moc dobře, je třeba mít nějaké koníčky a hudba určitě patří k těm nejhezčím. To rčení by platit mohlo, ale každý si na to musí přijít sám. Nikdy není pozdě. Když člověk hraje na nějaký nástroj, zapojuje úplně jiné mozkové sféry než ty při běžné práci, protože ho hra i zvuk uspokojují. A to je skvělé, rychlé a efektivní odreagování od starostí všedního dne. 

Jaké to je působit jako světově proslulá společnost v Hradci Králové?
Mám Hradec Králové moc ráda, protože je to krásné město. Navíc naše firma spolupracuje s Filharmonií Hradec Králové, která si od nás nedávno koupila nový nástroj, na což jí přispělo město i kraj. Všichni se tady vzájemně respektujeme a žije se nám tady dobře. To považuji za důležité.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, archiv Petrof