Je potřeba myslet i na jiné věci, než je hokej

Na jaře jste úspěšně složil Státní závěrečnou zkoušku a získal bakalářský titul. Co bylo na kombinaci studia s vrcholovým sportem nejtěžší?
Nejtěžší bylo se donutit. Člověk si na jednu stranu chodí do školy odpočinout od stresu z hokeje, na druhou stranu je škola také stresující, i když jiným způsobem. Ta kombinace studia a sportu je poněkud časově náročná.

Oborem, který jste vystudoval, je ekonomika a management. Máte v hlavě něco, čím byste se chtěl v této branži zabývat?
Původně jsem nadhazoval, že bych chtěl být guvernér České národní banky, ale to nevím, jestli mi vyjde. Sranda stranou, nevadila by mi manažerská práce s financemi, mám vhled i do nemovitostí.

V zahraničí je mnohem častější, že se kluby angažují ve vzdělávání svých hráčů. Jaký na to máte názor?
Je to určitě dobrá cesta. Je potřeba mít zadní vrátka, protože kariéra sportovce se může vyvíjet mnoha směry. Ne vždy to dopadne tak, že se z každého, kdo o to usiluje, stane profesionál.

Odkud myslíte, že by měla jít iniciativa, která by zvýšila počet vrcholových sportovců na vysokých školách?
Je tu strašně moc faktorů, které to mohou ovlivnit. Zaprvé tomu musí pomoci rodiče, bez jejich dohledu to prostě nepůjde. Zadruhé by tomu měl pomáhat klub. Měl by vytvářet prostředí, které ty kluky ve studiu podpoří. Líbí se mi projekt Univerzitní ligy, kde mohou hrát kluci, kteří se nedostanou do profesionálního hokeje. Mohou díky tomu skloubit hokej se školou, vidím v tom velký potenciál do budoucna.

Co na váš studijní úspěch říkali kluci v kabině?
Tak samozřejmě tam proběhly nějaké narážky, to k tomu patří. Většinou ty ohlasy byly pozitivní. Spousta kluků má střední školu a jsou rádi, že už tam chodit nemusí. Pro mě byl oddych i to, že jsem se dostal do trochu jiné společnosti. Přeci jen je hokejová kabina dost specifické prostředí, rád se bavím i o věcech mimo led.

Motivoval jste někoho ze spoluhráčů ke studiu?
Nevím, jestli na to mám úplně přímý vliv, ale pár kluků v juniorce začalo chodit na vysokou. S Michaelem Gasparem jsme se vzájemně podporovali, státnicovali jsme ve stejný rok. Takto jsme si pomáhali, abychom to oba zvládli.

Kdy jste si začal říkat, že byste to v hokeji mohl dotáhnout až na vrcholovou úroveň?
Těžko říct, asi až v tom přechodu z juniorky do áčka. Tam jsem si asi poprvé řekl, že bych mohl hokej jednou hrát. Při tom přechodu vidíte, kolik práce ještě máte před sebou. Ale máte aspoň už tu vidinu, že by to na tu profesionální úroveň mohlo vyjít. U mě to uvědomění přišlo až s první profesionální smlouvou, do té doby jsem nad tím tolik nepřemýšlel.

Kdo byl váš největší hokejový vzor?
Prvním vzorem byl určitě táta. On byl tím, kdo mě přivedl na led a byl zároveň můj první trenér. V době, když jsem vyrůstal, tak Jágr patřil stále k nejlepším na světě. Pak přišla éra, kdy byli nejlepší Ovečkin s Crosbym, ty bych také zmínil jako hráče, kteří mě ovlivnili.

Na jaké úrovni hrál hokej váš otec?
Hrál krajský přebor v Jaroměři. Pamatuju si, jak jsem se na něj chodil dívat. Myslím, že právě to ve mně upevnilo vztah k hokeji, který mám dodnes.

Předpokládám, že vzhledem k tomu, kam jste to dotáhl, je na vás otec hrdý.
Myslím, že ano. Je rád, že se mi to povedlo, spoustě kluků se to nepodařilo, i když měli slušně našlápnuto. Místo pozice trenéra má dnes roli takového mého mentora. Spíše se teď zaměřuje na detaily, vypichuje různé drobnosti, které bych mohl zlepšit.

Jak vzpomínáte na období v mládeži, kdy se vám jako prvnímu týmu podařilo obhájit mistrovský titul?
Vzpomínám na to opravdu moc rád. Nedávno tomu bylo deset let, takže jsme se všichni společně po té době sešli. Bylo skvělé se sejít po takové době, spousta z nás už hokej nehraje, takže to bylo opravdu zajímavé. Zavzpomínali jsme a oživili si ty krásné vzpomínky.

V té době jste nakoukl i do reprezentace. Který z vašich spoluhráčů už v tom věku vynikal?
Nejlepší v mém ročníku byl určitě Martin Nečas. Další v pořadí byli kluci z Pardubic, Martin Kaut s Filipem Zadinou. Všichni byli po individuální stránce nadstandardní. Trochu později pak vyletěl Filip Chytil, a to poté, co dostal šanci ve Zlíně. Musím říct, že náš ročník byl poměrně nadupaný, spousta kluků se prosadila v NHL.

Vy sám jste to v Americe zkusil, do zámoří jste odešel v 17 letech. Jak velký kulturní šok to pro vás byl?
Byl dost velký. Měl jsem tam jít o rok dřív, ale v přípravě jsem si přetrhl přední zkřížený vaz, takže jsem šel na operaci a čekala mě dlouhá rekonvalescence. Mezitím trenér, který si mě vybral do týmu, odešel trénovat univerzitní soutěž. Přišel nový trenér a ten měl vytipované už trochu jiné cizince. Už od začátku to tedy bylo poněkud složitější.

To je tedy velká smůla, takto se zranit těsně před angažmá v zámoří.
Já to jako smůlu asi neberu. Prostě se to stalo, do budoucna mi to dalo mnoho. Poprvé jsem viděl, kolik práce je potřeba k návratu do profesionálního hokeje po vážném zranění. Když se takhle zraníte, musíte si v hlavě oddychnout, nemůžete jet furt na sto procent. Je potřeba myslet i na jiné věci, jinak by se člověk v myšlenkách uhlodal.

Jak náročné bylo si udržet po takovém zranění správné nastavení?
Zranění ke sportu patří, s tím se prostě musíte naučit pracovat. Ukázalo mi to, kolik za tím je úsilí. Není to jen o tom šest měsíců sedět na zadku a čekat, musí se tomu furt dávat všechno. I když tam není vidět takový progres, jaký tam normálně je. Musel jsem věřit, že to dobře dopadne.

Získal jste pouze poloviční stipendium, kolik byste musel v tu chvíli doplatit ze svého?
Vycházelo to zhruba na půl miliónu korun za semestr. To bylo opravdu nereálné.

Co vám chybělo k získání plného stipendia?
V té době byl ještě omezený počet plných stipendií. Nezaujal jsem tamější skauty natolik, abych ho získal. V tu chvíli byla jediná logická varianta návrat do Čech. Jsem strašně rád za tu etapu v Americe, naučilo mě to především samostatnosti. Je to, jako když vás hodí do moře. Myslel jsem si, že ze školy umím skvěle anglicky, patřil jsem v ní většinou k lepším v rámci třídy. Pak přijedete do Ameriky a než se rozmluvíte, tak zvládnete pouze yes a no.

Máte v hlavě stále tu myšlenku, že byste to ještě jednou v zámoří nebo jinde v Evropě zkusil?
Ano, určitě. Kdyby přišla nějaká solidní nabídka ze zahraničí, tak bych se tomu asi nebránil. Řekl bych, že je to asi sen každého hokejisty, podívat se někam s prací, kterou milujete. Přeci jen, kvůli tomu se ten hokej hraje. Chcete vyhrávat a poznávat svět.

Jak probíhala jednání s klubem po návratu z Ameriky?
Když jsem odcházel tak jsem se domluvil s panem Martincem, že se mohu kdykoliv vrátit. Byla to tedy jasná volba.

Zahrát si extraligu za Hradec pro vás musel být splněný sen. Co se vám při prvním utkání honilo hlavou?
Můj první extraligový zápas byl v O2 aréně proti Spartě. Byl jsem jak Alenka v říši divů. Při rozbruslení na mě spadla docela deka, hlavně když vidíte, že je tam přes deset tisíc diváků. Jak se hodil puk, tak už to bylo lepší. Snažil jsem se věnoval hře a detailům, abych se nenechal tím tlakem rozhodit.

Byl jste součástí týmu, který v předminulé sezóně sahal po mistrovském titulu. Jak jste to prožíval?
Prožíval jsem to hodně. Bylo to moje první pořádné play-off v dospělém hokeji. Jsem rád, že se nám podařilo získat stříbrné medaile, i když jsem ve finále už pomoci nemohl. V šestém utkání série s Vítkovicemi jsem si poranil rameno. Držel jsem klukům palce a těšilo mě, že i přes zranění můžu být součástí něčeho takového.

Letos se poprvé v historii potkal Hradec s Pardubicemi v rámci play-off. Jak vy osobně prožíváte rivalitu s Perníkáři?
My odchovanci to máme ještě trochu jinak než kluci, kteří sem přišli. Je to samozřejmě také pohltí, ale pro nás to je opravdu speciální. V mládeži těch derby odehrajete nespočet, ta rivalita je v nás zakořeněná. Pro mě osobně je východočeské derby asi to nejvíc.

Kádr se přes léto výrazně obměnil. Který z nových spoluhráčů vás zatím nejvíc zaujal?
Hodně mě zaujal Oskars Batna. Svými fyzickými dispozicemi je to někdo, kdo tu dlouhou dobu nebyl. Typologicky mi připomíná Ahtiho Oksanena. Ten byl možná větší střelec, Oskars bude pravděpodobně takový tank, kterého bude na hřišti plno.

Jaké jsou vaše osobní i týmové ambice pro letošní sezónu?
Určitě se chceme prát o ty nejvyšší příčky. Nerad bych ale vyhlašoval útok na titul, na ten jsou asi jiní kandidáti. Máme skvělý systém, do kterého zapadají všichni, kdo tu jsou. Obětavostí a přesným dodržováním toho, co chce trenérský štáb hrát se dá dosáhnout i nemyslitelného. Já osobně si nějaké konkrétní cíle nedávám, snažím se odehrát každý zápas na sto procent. Chci se pak podívat do zrcadla a říct si, že jsem pro to udělal všechno.

Jste známý pro svou pracovitost a defenzivní činností. V jaké fázi kariéry jste se v tomto herním stylu našel?
Když nejste úplný supertalent, že by na vás hrál celý tým, musíte si najít svou roli v týmu, abyste byl platný. Tohle je něco, díky čemu jsem se mohl v týmu udržet.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Stanislav Souček, archiv Martina Štohanzla