Judisté Petřikovové. Sdílet radost s tátou, to je úplně nejvíc

Jak jste se k judu dostali? Měl jste, Pavle mladší, vůbec jinou možnost?
Starší: Úplně náhodou. Kamarád přišel do školy, že dělá judo a všechny mlátí. Já jako jeden z nejslabších a nejmenších ze třídy šel jednou s ním a už jsem u toho zůstal.
Mladší: Tím, jak mě táta bral od mala na tréninky a závody, jsem to okoukal, vyrůstal jsem v hale a pak u toho zůstal. Určitě jsem jinou možnost měl, ale judo to vyhrálo.

Čím to u vás vyhrálo?
Starší: Hrál jsem hokej i fotbal za Kralupy, ale judo mi šlo asi nejlépe.
Mladší: Já jsem chvíli hrál fotbal a za tátou dokonce chodili trenéři, jestli bych nechtěl hrát za FC Hradec Králové, protože jsem byl asi docela šikovný. Zůstal jsem ale u juda.
Starší: Trenéři si ho vyhlédli na školním turnaji. Byli u nás doma a lanařili ho. Já mu říkal, ať jde na fotbal, aby mě ve stáří zajistil. Zůstal ale u juda, takže jsme se každý musel zajistit sám.

Když porovnáte judo a ostatní bojové sporty, v čem pro vás vyhrává?
Mladší: Judo má obrovskou tradici, je to jeden z nejstarších sportů na olympiádě. Dodržují se tam hodnoty, jako jsou skromnost, pokora, přátelství, úcta a fair-play. To třeba začínajícím dětem může dát v dnešní době hrozně moc, protože těchto hodnot ve společnosti ubývá. Judo není jen trénink, ale i výchovně-vzdělávací systém, kde jsou věci, které se hodí i v životě.
Starší: Každý, kdo okusil judo vidí, že má i vzdělávací funkci. Na druhou stranu jsme vrcholově žádný jiný bojový sport nedělali. Jen syn si byl párkrát zatrénovat s kluky z MMA a zjistil, že je to také dost velká dřina.

Když už jste zmínil MMA, které je poslední dobou na vzestupu, jaký na něj máte vy jako zástupci tradičního bojového sportu názor?
Mladší: Judo jako celosvětová organizace se snaží ty sporty striktně oddělit. Judisté, kteří figurují v evropském nebo světovém žebříčku, mají zakázáno se v MMA prát. Já proti klukům ani proti tomu sportu vůbec nic nemám, je velmi komplexní a vím, kolik je za tím dřiny. Vadí mi jen to, že vystupují jako profesionálové, ale nejsou tam žádné dopingové zkoušky. My judisté musíme pravidelně odevzdávat vzorky. To mi tam trošku chybí.
Starší: Já jsem MMA i trénoval. Jarda „Jubox” Pokorný si mě tam jednou v Pardubicích napsal. Tehdy jsem viděl MMA poprvé naživo. Nijak zvlášť mě to neoslovilo, ale pokud se to lidem líbí a chtějí to dělat, tak proti tomu vůbec nic nemám. Tak ze 70 procent je to show, což ukázal nedávný „Zápas století”. Nad tím názvem jsem se trošku pousmál, ale k tomu sportu to patří.
Mladší: Propagaci akcí mají skvěle promakanou. Moc se mi ale nelíbí některá velkohubá prohlášení směrem k soupeřům, měla by tam být úcta. Jako judisté se nad tím vždycky pozastavíme, my bychom si nic takového nedovolili, ani kdybychom šli na žíněnku s někým o hodně úrovní slabším. Neexistuje, abych říkal něco jako ‚Jen počkej, teď ti rozbiju hubu’. Ukloníme se, podáme si ruku a tím to končí.

Utekl vám někdy svěřenec k MMA?
Starší: Nevím o nikom dalším kromě Jardy Pokorného a Patrika Kincla. Z těch mladých asi nikdo.
Mladší: Oni k tomu třeba odejdou ve věku, kdy vědí, že v judu už velkých výsledků nedosáhnou, ale díky němu jsou připravení. To je příklad Jardy Pokorného, který se v MMA našel a udělal tam výbornou kariéru.

Zpátky k judu. Jaké to je trénovat vlastního syna, respektive být svěřencem vlastního otce? Nelezli jste si někdy na nervy?
Starší: Nejsem trenér, který do svého svěřence, když „dostane na držku”, po závodě ještě hučí. Doma jsme se o judu moc nebavili, což je asi jeden z důvodů, proč jsme spolu vydrželi. Samozřejmě se nějaké krize, kdy měl každý jiný názor, občas objevily. V poslední době začíná syn trénovat, má úspěšnou skupinu, tak sám z té druhé strany vidí, že táta třeba nebyl blbec. Taky mu jeho mladí řeknou, co se jim nelíbí. Nikdy jsme ale neměli takový spor, že by jeden chtěl odejít.
Mladší: Velká výhoda byla, že táta judo domů netahal. Jak jsem starší, tak se ty role trošku mění. Dříve moje tréninky striktně vedl táta, teď už spoustu věcí nechává na mně a dává mi určitou volnost. A já jsem typ, co si odtrénuje to, co má, nepotřebuji hlídat, věříme si. Má to plusy i mínusy. Když vyhraji, tak sdílím radost se svým tátou, to je úplně nejvíc. Naopak když prohraji, tak vidím, že to bolí i jeho, tím je to znásobené.

Jaké to pro vás, Pavle mladší, bylo nosit v judu už proslavené příjmení Petřikov?
Mladší: Nijak zvlášť jsem to nevnímal. V judu totiž žádná protekce nepomůže, každý si tu pozici musí vyprat sám. Když nemáš výkonnost, tak prostě na závody nejedeš. Občas někdo řekne, že na rozdíl od táty nemám medaili z mistrovství světa. Tak nemám, no. Tím to obvykle končí a nijak osobně si to neberu.

Oba jste byli několikrát na olympiádě, dostali jste do světové špičky. Jak je to se slávou v judu? Poznávají vás třeba lidé na ulici?
Starší: V Hradci Králové poměrně dost. Mě už tedy moc ne, ale syna jo. Když bylo po olympiádě, tak jel někam na výlet a lidé po něm chtěli podpisy. Je to ale jen tady, jinde ne. Nejsme takové figury jako třeba Lukáš Krpálek, který vyčnívá nad davem.
Mladší: Zrovna nedávno jsem nakupoval v obchodním domě a přišel za mnou jeden kluk, že má v mobilu připravené fotky na podpis. Tak si je nechal vytisknout a přiběhl zpátky. Mimochodem, tati, měl tam i tvoje a přijde si je sem nechat podepsat.
Starší: Jo? To se divím. Neříkal jsi mu náhodou: ‚Hele, a nezapomněl si na tátu?’
Mladší: Právě, že ne, sám se na tebe ptal. Pak odešel na hokej Hradec – Mannheim, protože tam byli čtyři finalisté z olympiády. Každopádně je to hodně příjemné a zase tak často to není.

Co pro vás znamená olympiáda? Je to i v judu nejvyšší meta, které se dá dosáhnout?
Starší: Pro mě určitě ano, byl jsem na třech jako závodník a o čtvrtou v roce 1984 v Los Angeles jsem přišel. Už jsme měli dekrety, ale pak nás tam nepustili. Byl jsem ve vrcholný formě, to mě sakra zabolelo a kvůli tomu jsem poznal, že olympiáda je nejvyšší vrchol.
Mladší: Co si budeme povídat, obzvláště v judu je olympiáda určitě nejvíc, jinak totiž není tolik sledované. Lukáš Krpálek byl mistrem Evropy i světa, ale dokud nevyhrál olympiádu, tak o něm věděl málokdo. Olympiáda je nejdůležitější i při získávání sponzorů.
Starší: Krpálkovo zlato tehdy judu hrozně pomohlo, protože byl na olympiádě v Rio de Janeiru jediný Čech, který vyhrál. 

Jak na olympiády vzpomínáte?
Starší: Možná tomu někdo neuvěří, ale pro mě byla nejlepší olympiáda ta v Moskvě v roce 1980. Byla moje první a všechno bylo super. Pak jsem byl i v Soulu a Barceloně, kde to možná měli lépe zabezpečené, ale z té první mám já osobně nejlepší pocit.
Mladší: Já jsem byl v Pekingu v roce 2008. To jsem byl malé ucho a moc si toho nevybavuji. Vím, že to bylo všechno velké, vesnice byla obrovská. Rio de Janeiro v roce 2016 bylo naproti tomu takový cirkus, nepořádek a zmatek, nevěděli, co dřív. I tak na to ale vzpomínám jenom v dobrém.

Co považujete za svůj největší úspěch v judu?
Starší: Sice jsem byl druhý na světě a dvakrát třetí na Evropě, ale páté místo z olympiády v Moskvě je pro mě to nejcennější. Tam jsem bojoval o třetí místo.
Mladší: Pro mě výsledkově asi páté místo na světě. Hodně si ale vážím toho, že se tak dlouho držím v širší světové špičce. Není moc borců, kteří to zvládnou. Je to důkaz nějaké trénovanosti a celkové připravenosti.

Příští rok se konají olympijské hry v japonském Tokiu. Jak to vypadá s vaší účastí?
Mladší: Není to pro mě téma číslo jedna. Kvalifikace běží dva roky, nějaké body mám, ale není to cíl, za kterým se dva roky ženu. Tím je mistrovství Evropy, které bude v květnu v Praze. Tam bych chtěl podat co nejlepší výkon. Naposledy se tady šampionát konal v roce 1991. Tati, ty ses tehdy nemohl prát, viď?
Starší: To mě hodně bolelo a bolí dodnes. Už jsem byl ve věku, kdy jsem byl na odpis, sezona mi nevyšla, ale mrzelo mě, že jsem za předchozí sezony nedostal důvěru na tom mistrovství startovat. Chtěl jsem tam skončit. Nakoplo mě to ale, a ještě tentýž rok jsem byl pátý na světě a dostal se na olympiádu do Barcelony. Až pak jsem skončil.
Mladší: Tak to teď dáme společně. Přijde hodně známých a je to asi poslední možnost mě vidět bojovat v Česku, takže snad vydržím se zdravím a něco předvedu.
Starší: Motivací k tréninku je mistrovství Evropy, ale jinak syn není daleko od toho, aby se na olympiádu dostal. Jsou ještě nějaké turnaje, a když se mu podaří dobrý výsledek, tak se tam může dostat. Hlavu si s tím ale nelámeme.

V souvislosti s judem nejde nezmínit Lukáše Krpálka. V čem je tak výjimečný?
Starší: Já ho trénoval jako juniora. Vždycky ze začátku prohrával, ale byl taková mlátička, že to postupně vytáhl. Ze 70 procent v zápase prohrává a pak to otáčí, je to rváč, který se ničeho nebojí a má čistou hlavu. Před závody sice „brečí”, jak je na tom špatně, ale takových je víc. Když pak přijde na žíněnku, je to dobré.
Mladší: Lukáš je přírodní úkaz. Má skvělou postavu, je šlachovitý, vysoký a má dlouhé páky. I technicky šel v poslední době hodně nahoru, už to není jen o boji na zemi, je schopný také dobře házet. Má to samozřejmě postavené na fyzické kondici, kterou má zejména ve své kategorii obrovskou. Musí ty kluky o 30 kilo těžší nejdřív utahat a pak je převálcuje.

Co by se stalo, kdybyste se na žíněnku postavili proti sobě?
Mladší: Asi bych tam chvíli pobyl, pak by mě zvedl do vzduchu a zahodil.

Váš oddíl juda v Hradci Králové má kolem 100, především mladých členů. Co všechno je učíte kromě samotného zápasu?
Mladší: Judo je dobré i pro socializaci. Děti se učí respektovat svou skupinu i trenéra. Musí umět přijít, pozdravit a uklonit se hale i trenérovi, hodně na to slušné vychování dbáme, hlavně táta. Když má trénink, tak tam uslyšíte spadnout špendlík, jak jsou v pozoru. Není to tak, že by se ho děti bály, ale má přirozený respekt. Při hrách je tady bordel, ale když se trénuje, tak je klid.
Starší: Ta socializace chce nějaký čas a hodně to záleží na trenérovi. Když si neudělá pořádek na tréninku, tak mu děti lezou po žebřinách. Ale ony se to vždycky časem naučí a pak už to není problém.

Jaké jsou základní předpoklady pro judo?
Starší: Hlavní je, aby dítě judo bavilo. Nejsme takoví, že bychom se jen honili za úspěchy. Máme i děti, které jezdí na závody, ale jinak to netlačíme do nějakých absurdit, je to jen na nich. Předpoklady se ukážou časem. Někdy přijde dítě, které neudělá ani kotrmelec, a během roku patří mezi špičku. Baví ho to, chce být s partou a chodí sem rád, to je pro nás důležité.

Jak vypadají tréninky?
Starší: Mladší děti se rozcvičí, rozběhají a zahrají si hry. Poté následuje nácvik chvatů, který se musí omílat pořád dokola, než je dostanou do krve. Pak zase nějaká hra a na závěr se mezi sebou potahají.
Mladší: S těmi staršími už hry moc nehrajeme, možná občas fotbálek nebo badminton. Hodně záleží na tom, v jaké fázi přípravy jsme. Nicméně technika se musí trénovat pořád a je také potřeba rozšiřovat rejstřík chvatů. Už také neposilujeme jen se svou vahou, ale přicházejí i činky, ten trénink je pestřejší. A samozřejmě pády, to je u dětí základ, musí se je naučit jako jednu z prvních věcí.

Vidíte mezi svými svěřenci některého, který by to mohl dotáhnout po vašem vzoru na olympiádu?
Starší: V tomhle věku se to nedá říct. Dorostenci teď získali dvě zlaté a jednu bronzovou medaili, v žácích jsme měli také tři medaile, takže úspěchy jsou, ale víc ukáže až čas. Mohou být dobří, ale v 15 letech přijdou, že končí, nějací odpadlíci tam v tomhle věku jsou. Najdou si jiný život, diskotéky, najednou zjistí, že se nemusí dřít. Pak je vidíte v obchoďáku, jak nahánějí wifi. Někde je asi chyba…

Narážíte na to, že se děti za tu dobu, co trénujete, hodně změnily?
Starší: Hrozně moc a je to vidět už když přijdu poprvé. Za nás, nebo když byl syn malý, jsme se celý den honili kolem baráku, hráli fotbal a žádné mobily nebyly. Dneska se děti sotva ukloní a nějaký kotrmelec, to je úplně sci-fi. Jednou přeběhne žíněnku, už je v předklonu a končí. Na druhou stranu je to snazší pro trenéra, protože nemusí děti jako dřív nahánět po tělocvičně, sedí a jsou na mobilu.
Mladší: Já už asi sedm let trénuji děti ve věku 1. až 3. třídy a vždycky jsem dostal nové, takže jsem to absolvoval každý rok znovu. Dítě přijde a pomalu neví, která ruka je pravá a která levá. Když mají pozdravit jako první, to už je výkon. Člověk se pak trošku bojí s nimi něco dělat, aby si neublížily. Jsem vděčný, že jsem mohl pokračovat s loňskými dětmi, které už ty základy zvládají, člověka ta práce pak baví úplně jinak.

Na závěr ještě jedna obligátní otázka, co vám judo dalo a vzalo?
Mladší: Mně vzalo kus zdraví a volný čas, kterého ale nelituji. Dalo mi zaměstnání a také možnost podívat se do celého světa. Poznal jsem spoustu lidí a také díky judu dodržuji zdravý životní styl. Získal jsem nadhled do života a naučil se v něm bojovat.
Starší: Za mé éry, to bylo ještě za totality, jsme byla šťastná VIP skupina, která mohla cestovat po celém světě. Někdy bylo až nepříjemné, když nám to tady lidé předhazovali a říkali, že projídáme jejich prachy, že si jezdíme a oni nemůžou. Cením si samozřejmě toho, že jsem se s judem podíval na olympiády a mistrovství světa. Na druhou stranu je to i dřina a stereotypní kolotoč tréninků a turnajů ve stále stejných halách.

David Záruba
david@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera