K hraní mě připoutal úraz, říká profík v e-sportu David Lacina

Tvoje práce je snem spousty mladých kluků. Jak ses k tomu dostal?

Moje cesta začala tím, že jsem si na základní škole zlomil páteř a musel jsem na čas přestat s fotbalem, kterému jsem se věnoval. Tím, že jsem byl více doma, jsem dost času trávil u počítače. Hry jsem hrál už od malička, ale po té nehodě jsem měl více času, nemohl jsem sportovat, a tak jsem hrál. Postupně jsem zjišťoval, že mi to jde. V televizi jsem pak viděl turnaj v USA o jeden milion dolarů a říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybych na nějakém takovém turnaji jednou mohl být. A tak jsem hrál a hrál, až jsem se vypracoval.
 
Při hraní používáš přezdívku Kaparzo, má to nějaký význam? Jak to vzniklo?

Když jsem začínal hrát, první hrou bylo Medal of Honor, což je udělané podle filmu Zachraňte vojína Ryana. A v něm herec Vin Diesel ztvárňuje roli Kaparza. Je tam jedna scéna, ve které zachraňuje dítě z rozbořeného domu a německý voják ho zastřelí. Vina Diesela jsem měl rád, a tak když jsem hrál tu hru, říkal jsem si, že se Němcům pomstím za to, že ho ve filmu zastřelili. A už mi to nějak zůstalo.

Hraješ sám za sebe, nebo máte nějaký tým?

Hry se většinou hrají pět lidí na pět a hraje se za organizaci, která má sponzory. Tím se jim dělá reklama. Dnes už mají i co nabídnout, takže je za to člověk normálně placený. Samozřejmě hráč musí být na určité úrovni, aby byl pro organizace zajímavý. Každý v týmu má svou roli. Je tam například někdo, kdo tým vede, další, co hází granáty, nebo odstřelovač. To jsem například já.

Dá se nějak trénovat? Vymýšlíte třeba taktiku?

Musí se trénovat. Já jako odstřelovač mám jen jeden náboj a ostatní jich proti mně mají třeba třicet. Takže musím mít přesnou mušku a dobré reflexy. Když to přirovnám například k fotbalu, tam trénink trvá dvě hodiny a aby byl člověk dobrý v e-sportu, musí trénovat mnohem déle. Klidně dvanáct hodin denně.

V hraní se pořádají velké turnaje po celém světě. Jak probíhají?

Na některé turnaje se hraje kvalifikace z domova, ale potom na finále se jede někam na jedno místo. Hrál jsem například v Praze na výstavišti. Jsou světové turnaje, při kterých jsou vyprodané hokejové haly. Každý má svůj stůl, počítač a celý tým sedí u sebe.

Při klasické práci lidé dostávají měsíční výplatu nebo jim vydělává podnikání. Jak je to u tebe?

Záleží na tom, jak je člověk šikovný. Když já streamuji, tak mi tam lidé mohou dobrovolně poslat peníze. Takže mě mohou podpořit samotní diváci a mají z toho potom výhody. Když jsou nějaké soutěže, mají větší šanci vyhrát a podobně. Dále pak záleží na tom, kdo má jakou spolupráci se sponzory. Od nich mám fixní plat, ale potom záleží na mně, kolik si k tomu vydělám peněz. Ať už je to
třeba z reklam, nebo focení pro firmy.

Hraní her je přeci jen lidmi kritizované vysedávání u počítačů a často se na něj v dnešní době kouká skrz prsty. Říká se, že děti sedí doma, hrají hry a nic jiného nedělají. Jak ty na to pohlížíš?

Já to vnímám také jako velký problém, ale vzhledem k tomu, že mě sledují většinou lidé mezi 18 až 30 lety, to beru už jako jejich rozhodnutí. Ale sám vím, že když někam přijedu a jsem v kontaktu s dětmi, mám za chvilku nafouknutou hlavu
z toho, jak mi říkají, co všechno sledují. Věřím tomu, že pro rodiče musí být těžké to uhlídat, protože ne každý youtuber se chová zodpovědně.

U počítače tedy trávíš hodně času. Jak si to potom kompenzuješ? Věnuješ se nějakému sportu?

Teď jsem momentálně tváří projektu Zdravý hráč, který je pod záštitou České spořitelny a má pomoci dostat lidi od počítačů. Anebo alespoň, aby si ti hráči uvědomili, že to není jen o tom sezení u počítače, ale že musí mít i nějaký pohyb. Protože když člověk pořád jen sedí, tak se kazí záda a musí se posilovat. Chceme jim ukázat, že když budou sportovat, budou se pak i lépe soustředit a vyčistí si tím hlavu. V této době má většina týmů svého trenéra, který jim tvoří i pohybový plán.

Dá se v tomto odvětví stanovit nějaký cíl? Například herci mají Oscary. Máte něco podobného?

Profesionálové většinou míří na Major, což je jeden z největších turnajů na světě. To je podle mě asi cíl a sen každého hráče. Pak je samozřejmě ještě Grand Slam, což znamená, že hráč vyhraje čtyři tyto velké turnaje v roce. Tam je pro ně odměna okolo jednoho milionu dolarů.

A co je tvůj cíl?

Já teď už moc nehraji na turnajích, ale věnuji se streamování. Takže hraji, mám na sebe namířené kamery a komentuji to. Hodně lidí nemá na samotné hraní čas, takže si tou hrou mohou projít aspoň tímto způsobem společně se mnou. Dá se říct, že jsem teď na té druhé straně, kde se snažím přesvědčit sponzory, aby se do e-sportu zapojili a podpořili ho. Zároveň jsem tváří několika firem, které
zastupuji. Do budoucna bych určitě chtěl pořád bavit lidi, být pro ně zajímavý a pomáhat e-sportu tady v České republice. Nebránil bych se ani tomu, že bych dělal trenéra nějakému týmu.

Tereza Karanská
tereza@salonkyhk.cz