Každá hračka má své kouzlo, dospělého vrací do dětství, říká sběratelka

Pamatujete si, s čím jste si jako dítě nejraději hrála? Co vám z té doby uvízlo v paměti?
Na aktuální výstavě v Muzeu východních Čech je vystavená panenka se zrzavými vlasy a krásnými žlutými šaty, kterou jsem dostala v pěti letech. Tehdy jsem přemýšlela, jak se bude jmenovat. Na vesnici, odkud pocházím, k sousedům jezdila návštěva s holčičkou, která měla zrzavé vlasy a jmenovala se Bohunka. Takže moje panenka se jmenuje Bohunka a hrála jsem s ní moc ráda. Kromě toho jsem měla dřevěnou sedačku, plyšového medvídka a oslíka.

Snažili se vás rodiče hračkami zásobovat?
V době mého dětství jsme tolik hraček, jako jich mají dnešní děti, neměli. Čas jsme trávili spíše venku, věnovali jsme se různým hrám a občas jsme do toho zapojovali i hračky. Pamatuji si také na pískacího kocoura světoznámé české návrhářky hraček Libuše Niklové, s níž jsme si hráli s kamarádkou u ní v pokojíčku. Hračky většinou nosil Ježíšek, což byla vždycky jistota, že nějakou dostanu.

Vzpomínáte si na ten klíčový okamžik, který vás přivedl k jejich sbírání? Kdy to bylo?
Původně jsem sběratelkou vánočních ozdob a loni jsem v muzeu měla jejich výstavu. Tenkrát jsem se rozhodla, že její součástí budou ozdobené vánoční stromečky, pod nimiž jako dárky nesmí chybět hračky. Protože máme tři děti, hraček jsme doma vždy měli poměrně hodně. K věcem máme vztah a nejsme schopni se jich zbavit. Byl to tedy rodinný základ mé sbírky, která začala vznikat před zhruba čtyřmi lety. Původním povoláním jsem muzejní konzervátorka, jsem tedy schopná je opravit a zachovat jejich původní podobu.

Sbíráte všechny typy hraček nebo se zaměřujete na něco konkrétního?
Existují například sběratelé historických panenek nebo třeba dětských pokojíčků. To ale není můj případ, nejsem taková typická sběratelka, která se zaměřuje jen na jeden typ hraček. Sbírám hračky, které mě něčím zaujmou, je to taková všehochuť.

V současné době máte výstavu v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Jak rozsáhlá je vaše sbírka a co všechno mohou návštěvníci vidět?
Sbírka je velmi rozsáhlá a nedokážu přesně říci, kolik hraček obsahuje. Moje aktuální výstava v muzeu je výběr z této sbírky a je rozdělena do dvou částí. V jedné jsou plyšové hračky, loutková divadla, kočárky, panenky, pokojíčky, vláčky, stavebnice, kostky a houpací koně. Druhá polovina je rozdělená podle materiálu. Obsahuje kovové, plastové a dřevěné hračky. Na výstavě lze vidět známou kovovou stavebnici Merkur, nebo auta, bagry, pásáky a natahovací mechanické hračky. Plastové hračky zastupuje stavebnice Seva, ale také ve své době velmi oblíbení Igráčci, což jsou malé plastové figurky, či legendární barevná céčka. Výstava je doplněná rozměrnějšími černobílými fotografiemi dětí s hračkami v ruce, na jedné z nich jsem i já s dortem v době, když jsem právě měla jeden rok.

Pro takové množství je potřeba mít dostatek prostoru. Kde je skladujete?
Hračky skladuji na třech místech. V bytě, v němž bydlím, v baráčku po mamince a máme také ještě chalupu. Skladovací prostory tedy jsou, ale řekla bych, že už nastal stop stav. Mým přáním je, aby vánoční ozdoby z mé sbírky, které dlouhá léta sbírám, se staly součástí stále expozice v místě, kde se vyráběly.

Která hračka z vaší sbírky je nejstarší?
K mapování této historie se teprve chystám, vím, že to chybí a doplnit to musím. Zatím pro mě sbírání hraček byla více pocitovou záležitostí. Co se mně líbilo, to jsem do sbírky zahrnula.

Dobře, ale můžete alespoň prozradit, která je vám nejbližší?
Ke všem hračkám v mé sbírce mám velmi blízký vztah. Asi nejbližší mně ale bude právě už zmíněná panenka Bohunka a také eskymáček, kterého jsem dostala od tety v Žacléři, když se tam konal Hornický den. Vozila jsem ho na dřevěné sedačce rovněž vystavené v hradeckém muzeu.

Kde k nim přicházíte?
Jezdím občas na různé burzy, kde se dají sehnat hračky. Musím se v této souvislosti podělit o vtipný zážitek. Na jedné z nich byla k mání plyšová liška, ale neměla oči. Pán, který tam prodával, mně radil, abych k vytvoření očí použila nějaké perličky nebo knoflíčky. To jsem odmítla, plyšové hračky měly totiž původně skleněné oči. Protože jsem ale bez lišky nemohla odejít, nakonec jsem si ji koupila. Teprve doma, když jsem si nasadila brýle, jsem zjistila, že spí a zavřené oči byly znázorněné obloučky. Takže jsem si koupila spící lišku. Další hračky dostávám darem od různých známých, kteří je mají schované třeba na půdě, už si s nimi nikdo nehraje a asi by je stejně dřív nebo později vyhodili. Některé jsou sice poškozené, ale naštěstí mě baví je opravovat.

Aktuální výstava v muzeu má název Kouzlo hraček. V čem ho spatřujete?
Podle mě má každá hračka své kouzlo, které děti osloví a něčím nadchne.

Expozice určitě potěší nejen děti, ale i dospělé.
Ano, zcela jistě je to dobrá cesta, jak při této příležitosti dospělí alespoň na chvíli rádi zavzpomínají na své dětství. Viděla jsem to při vernisáži mé výstavy, kde každý druhý s nadšením ukazoval na nějakou hračku a říkal, že ji měl také. Je velmi hezké, když vidíte rozzářené oči dospělých, kteří se vracejí do dávné minulosti. To je vlastně i smysl výstavy, kterou provází tato neopakovatelná atmosféra. Vidím to i sama na sobě. Čím jsem starší, tím se častěji vracím do dětství, například, že si z té doby prohlížím fotografie. Musím říct, že mě ten návrat do dětství nabíjí.

Celý profesní život jste byla muzejní konzervátorkou. Jaké to bylo dostat se do těchto prostor zpět prostřednictvím výstavy?
V rámci výstavy jsem se skutečně vrátila na své pracoviště. Po maturitě jsem nastoupila do konzervátorské dílny muzea, která byla právě v suterénních prostorách. Je to úžasný pocit, protože jsem svou profesi dělala velmi ráda, bavila mě a ráda na toto období vzpomínám.

Co je podle vás hlavním smyslem hraček a do jaké míry obohacují dětský svět?
Děti by se s nimi měly naučit hrát, mohou jim rozšířit fantazii. V souvislosti s hračkami máme doma takový zvyk, že naše děti, když dostaly pod vánoční stromeček nějakou hračku, vyfotily se s ní, aby se po letech mohly prostřednictvím toho snímku vrátit zpět do dětství. Myslím si, že k dětství kromě hraček patří také knížky. Je dobré, když rodiče dětem čtou pohádky, určitě to potomky obohacuje. Na výstavě je také nejoblíbenější knížka mého dětství Na tom našem dvorečku. Ta se mně vryla do paměti a měla jsem ji velmi ráda.

Přistihnete se někdy, že si s exponáty své sbírky sama hrajete?
Občas se to stane, například když hračky přerovnávám, nechám se trochu unést, myslím na ně a vracím se tím do svého dětství.

Co na váš dlouhodobý zájem říkají vaše děti?
Co s tím mami jednou budeš dělat? Já odpovídám, že to teď řešit nebudu, protože mě to baví, takže je budu sbírat dál.

Dnes směřuje spíše k novým technologiím a děti se pohybují na sociálních sítích. Zajímají je ještě hračky?
Samozřejmě o tom přemýšlím, zda je to vůbec ještě zajímá a jak dalece je oslovují. Na výstavu do muzea ale budou chodit na komentované prohlídky i školy, takže uvidím, jaký budou mít děti zájem a na co se budou ptát.

Mají hračky budoucnost?
To je otázka. Pokud ji nebudou mít, aspoň budou k vidění v muzeích a tím bude zachována i doba, kdy si s nimi ještě děti hrály. Myslím si ale, že se věci v životě stále vracejí a možná právě i hračky se jednou, alespoň částečně, do dětského světa opět vrátí. Záleží také na rodičích, zda děti k hračkám povedou.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Hynek Šnajdar, archiv Věry Dvořáčkové