Koubek o sobě: Jsem veselý člověk, ale na hřišti jde smích stranou

Fotbalisté Hradce Králové zkraje roku zahájili přípravu na jarní část FORTUNA:LIGY, v níž se budou snažit minimálně udržet sedmou pozici. Pro trenéra Miroslava Koubka, bývalého asistenta u české reprezentace, to bude s největší pravděpodobností poslední půlrok na východě Čech, letos v létě mu končí smlouva. „V tuto chvíli je to tak dané. Taková byla dohoda a z mé strany to vnímám, že dohoda by se měla naplnit,“ řekl někdejší brankář Sparty a muž, jenž v roce 2015 dovedl k zisku titulu a poháru Viktorii Plzeň.   

Co vám jako první blesklo hlavou, když vás loni v létě oslovil fotbalový Hradec? Od roku 2018, kdy jste skončil coby asistent u české reprezentace, jste netrénoval.
Že to je možná bláznovství. Už se mi fakt trénovat nechtělo. Ale tady je ředitel klubu Jirka Sabou, který umí přesvědčovat lidi jako nějaký kazatel. Označil bych to za vymývání mozků, ten snad přesvědčí každého. (smích) Tak mě ukecal Jirka, ale původně jsem nechtěl.

Necelé tři roky jste teď trávil doma. Jak po té době snášíte odloučení od manželky?
My jsme na tento život zvyklí. Tuhle práci dělám osmatřicet let, od roku 1983. Ale nyní to byla příjemná doba, hodně jsme cestovali. Já jsem si plánoval, že už nikdy nebudu trénovat. Byl to fajn život. Turistika, to je naše hobby.

Prý vás k angažmá v Hradci také trochu dohnal koronavirus, který vám znemožnil život aktivního důchodce, tak jste přijal práci. Naplňuje vás to?
Jde to podle plánu. Chtěl jsem změnit život plný restrikcí a omezení. Podzimní vlnou se potvrdil můj předpoklad, který jsem tvrdil v létě, že se všechno zase vrátí. Říkal jsem, že to není ukončený proces a že zase budeme všude chodit s rouškami, různě po lese a budeme se vyhýbat kontaktům. Řekl jsem si, že je lepší se naočkovat a jít dělat, než takhle sedět doma. Nikam se ani nemůžeme pořádně podívat. Země mají různá omezení. Se ženou jsme příznivci rakouských nebo italských Alp, tam jezdíme nejvíc, ale teď se ani tam nepodíváme. Žena navíc už je taková konzervativní, že nechce jezdit někam, kde jí někdo omezuje. Tak jsem si říkal, že je lepší jít dělat a počkat, jak se vše kolem pandemie vyvine.

A vy zatím covidovou situaci zvládáte?   
Jak jsem řekl, očekával jsem to. Jsou tady další vlny, nové mutace, omikron a podobně. Je to prostě blbý stav světa. Já jsem zatím odolal. Mám už třetí dávku vakcíny, tak snad mě to neskolí. V sedmdesáti letech jsem samozřejmě vystaven určitému riziku, to si uvědomuju. O to víc dbám na prevenci.

V Hradci začínáte druhý půlrok. Jste sám překvapený z toho, jak se týmu v lize daří?
Musím přiznat, že jsme úplně nečekali, že se nám podaří být v pozicích, na kterých se nacházíme. Bylo by asi troufalé prohlašovat něco takového před začátkem podzimu. Řekl bych tedy, že je to příjemné překvapení z pohledu práce a výsledku mužstva, o kterém jsem už od začátku věděl, že je dobré.

Co všechno jste o týmu věděl? 
Mužstvo má v sobě určitou zkušenost, velmi slušnou hráčskou kvalitu a především týmovou chemii. To bylo cítit hned na začátku, co jsem do Hradce přišel, že hráči jsou dobrá parta a dá se s nimi pracovat jako s konstantním, pevným a disciplinovaným tělesem. A na podzim se tohle všechno potvrdilo. Kluci pracují naprosto zodpovědně a profesionálně, svědomitě a na plné pecky celý půlrok. To jsou základní atributy úspěchu.

Fotbalisté přiznávají, že zpočátku sami nevěděli, co od vás mají čekat, ale pak byli příjemně překvapeni, že si dokážete udělat srandu i ze sebe. Jste vtipný?
Jako že bych vyprávěl nějaké vtipy, to ne. Spíš se snažím házet takové glosy, které vycházejí ze životních zkušeností. Člověku díky nim pak do hlavy naskočí nějaký ten bonmot. Spíš tedy házím bonmoty.

A pronesl jste nějaký bonmot, který rozesmál i vás samotného?
Něco konkrétního mě teď nenapadá, ale kluci mají v jednom pravdu, že si dokážu udělat srandu i sám ze sebe, ze svého stáří. A to dělám úmyslně. Já se v tom dokonce vyžívám. Mně to dělá dobře. (smích)

Mistrem bonmotů je legendární trenér Ladislav Škorpil. Jakými slovy vás v Hradci přivítal?
Co on to řekl… Ty chceš odsud jet v rakvi?

A co jste mu na to odpověděl?
No, že možná má pravdu... (úsměv)

Často střídáte usměvavou tvář se zamračenou. Děláte to přirozeně, nebo je v tom také část vaší taktiky při komunikaci s hráči?
To je můj styl, póza, taková ta srdečnost. Já jsem v podstatě veselý člověk. Ale že bych něco dělal cíleně, to ne. Asi pro mě vstupem do kabiny začíná pracovní kontakt, který se snažím vždycky nějak odlehčit. Ale na hřišti jsem pedant. Tam to v mém podání není moc o smíchu. Tam je to vážná situace.

Když jste v létě poprvé vstoupil do hradecké kabiny, tak obránce Jan Mejdr čekal na vaši reakci, protože předtím byl hostem v pořadu Tiki-Taka, kde prohlásil, že by byl rád, kdyby po Zdenko Frťalovi přišel mladý trenér. Co jste mu při uvítání řekl?
Říkám: Mejdži, jsi nasr.nej? On: Proč? A já: Že přišel starej Koubek... (smích)

Je pro vás zadostiučiněním, že se vám takhle daří a všem, kteří říkají, že jste stará škola, zavřete pusu?
Já jim vždycky říkám: Běž se podívat na trénink, co dělá stará škola. Přijď se podívat. Přijď se podívat na video, na trénink... Ano, jsem starý člověk, ale to neznamená, že mám pořád stejné metody. Nevím, jestli starý učitel učí ve škole podle starých metod, nebo sedmdesátiletý chirurg se nevzdělává a operuje pořád stejně… To přece nejde. Člověk se přece pořád musí držet moderních trendů. Sedmdesátiletý vědec také nemůže používat to, co se naučil v mládí, ale musí používat věci, jak jde vývoj. To je moje odpověď.

Baví vás sledovat moderní trendy využívat různá data a informace?
Snažím se moderní metody zachytávat. To je součást vývoje, člověk musí vědět, co se s hráčem děje a moderní technologie to umožňují, tak proč je nevyužít. A vůbec, když si vzpomenu na svoji kariéru v začátcích, tak dneska pracuju úplně jinak. To je ten vývoj, jak jsem říkal. Pousměju se, když si vzpomenu, co jsem dělal s mužstvem před třiceti lety. Člověk se učil celý život a furt se učí. To není nikdy dokončený proces.

V minulosti hradečtí trenéři často žehrali na to, že v týmu chybí vůdce, který umí pořádně zařvat, takovou povahu nejzkušenější hráči Jakub Rada a Pavel Dvořák nemají. Nechybí vám taková postava v týmu?
Nechybí, na lavičce řvu já. (smích)

S týmem žijete pořádně, to je pravda. Býváte po zápase vyřízený?
Přiznám se, že je mi sedmdesát let a kupodivu stav fyzického vnímání vlastního těla je naprosto v pohodě. Ale unavený jsem další den. Při zápase se vybiju, kolikrát je to velký stres, velký nápor a potom to na mě dolehne spíš druhý den. To ale míváme volno, tak si člověk odpočne a další následující den už je zase v pořádku.

Zklidnil jste se postupem věku, nebo pořád ve vás emoce pracují. Kolikrát to vypadá, že máte chuť vletět mezi ty kluky na trávník?
Myslím si, že jsem se moc nezměnil, ale že bych měl nálepku nějakého přílišného bouřliváka, to ne. Já ani takový nejsem. Dokážu vybouchnout, to určitě ano, ale každý člověk se mění. V mládí jsem asi byl bouřlivější, ale to neznamená, že ve stáří jsem úplná pěnička, to teda nejsem.

Říkal jste, že trénujete osmatřicet let. Je v Hradci něco, co jste během své dlouhé kariéry nezažil?
Vždycky jsem měl stadion… (úsměv) To je asi ten hlavní moment. Mně vadí, že nemáme styk s fanoušky. Kdyby se hrála liga tady v Hradci, tak by chodilo pět šest tisíc diváků. To by bylo krásné. Věřím, že by přišli. To mi schází a vlastně ani nevím, jací jsou hradečtí fandové. Příznivců, kteří jezdí do Mladé Boleslavi, si strašně moc vážím. Jsou jich tři čtyři stovky. Ale ten kontakt mně jako trenérovi chybí.

Co se vám vybaví při pohledu na vaši bohatou kariéru? S Plzní jste získal titul a vyhrál pohár. Bylo to nejúspěšnější období?
Říkám to opakovaně. Já jsem měl nejlepší pocit z práce, herního progresu i diváckého zájmu a atmosféry v Baníku Ostrava. Hráli jsme o titul, který nám utekl v závěrečných dvou kolech. Přišel jsem na jaře, měli deset bodů a najednou jsme potom hráli o titul. Je to poslední úspěšný ročník Ostravy, kdy hrála o top pozice. Teď se pomaloučku sune zpátky. Za nového majitele Brabce, který klub zachránil, se Baník chce postupnými kroky dostat nahoru a být tím, čím by měl být. Je to český gigant díky diváckému zázemí. To je naprosto nesrovnatelné s ničím. Možná jenom se Spartou a Slavií. A ve svém specifickém projevu je značka Baník Ostrava ještě o něco originálnější než divácká podpora pražských „S“. Fanoušci mají větší věrnost a také údernost ve fandění. Byl to mimořádný zážitek, když byly vyprodané Bazaly a vy jste byl koučem. To vám běhala husí kůže, chorály, prostě nádhera. To mi tady v Hradci chybí alespoň v náznacích. Ano, Baník nazývám svým trenérským štěstím, jedničkou, byť jsem vyhrál s Plzní ligu.

Také jste působil v Číně. Jak vzpomínáte na tuhle destinaci?
Každé angažmá vás obohacuje a v takové zemi jako je Čína, je to spojené s naprosto jinou a odlišnou kulturou. V tu chvíli člověk nemyslí jenom na fotbal, ale také na normální život smrtelníka. Bylo to krásné, nebo krásné až tak ne, spíš zajímavé poznání. Čína je specifický stát, kde to o kráse moc není. Ale zajímavosti, jako jsou historická témata, tam jsou úžasná. A z hlediska fotbalového obohacení, to zase tak velká štace nebyla. Kvalitní fotbal se hraje v Evropě, nikoliv v Číně.

V souvislosti s Hradcem jste použil výstižné označení „virtuální klub“. V Malšovicích, kde stál starý stadion, už stačí zbourat jen pár zdí a nic tady není.
Prožil jsem větší angažmá, než je Hradec a bylo to úžasné, pokud jde o diváckou kulisu - Viktorka Plzeň, Slavia a zmíněný Baník Ostrava… Člověk je zvyklý z jiných stadionů, že lidi jsou jako v úle, jsou všude okolo vás, po zápase to žije, baví se, dají si klobásu, pivo. A teď to člověk neprožívá. V Boleslavi vylezu z útrob a tam stojí jen náš autobus a nikdo. Tohle je jako polévka bez koření, bez chuti. Je to smutné.

A není pro vás motivace ještě rok a půl vydržet a počkat si na novou arénu?
To není jednoduché…

Žijete v Kladně, ale v Hradci přespáváte. Jenže zase jste na cestách k zápasům v Mladé Boleslavi. Vyčerpá vás to?
Každý týden jsme na cestách. Den před domácími zápasy jezdíme na soustředění poblíž Mladé Boleslavi, protože vyrážet v den utkání není profesionální, když je to sto kilometrů. Takže jsme na hotelu a neustále cestujeme. To je zatěžující a bere mně to fyzickou energii, i když ne nějak významně. Člověk to zvládne, ale nic příjemného to není ani pro kluky. My jsme každý týden v hotelu, zatímco když hrajete doma, tak je to jednou za čtrnáct dní.

Smlouvu máte do konce sezony. Přemýšlel jste, co bude dál?
V tuto chvíli je to tak dané. Taková byla dohoda a z mé strany to vnímám, že dohoda by se měla naplnit.

V Hradci se vám daří. Co když přijde nabídka z většího klubu?
Nemůžu říct, jak bych se rozhodl. Už se stávám opravdu takovým tím Metuzalémem, a když se vidím na záznamech v televizi, tak to není moc hezký pohled… Tohle bude stačit.

Co bude na jaře třeba udělat proto, abyste udrželi herní i výsledkovou euforii?
Musíme pracovat dál. Víme, co funguje, víme, jak jsme se k tomu dopracovali, tak z té cesty nesmíme uhnout.

Jiří Tůma
jiri.tuma@salonkyhk.cz
Foto: Luboš Lorinc/fchk.cz