Lokální patriotismus

Přišel jsem trochu s předstihem, usedl ke stolu, objednal si kafe, z tašky vytáhl diktafon a čekal na zpovídaného. Kousek ode mě seděli dva pánové a jeden říká druhému: „Honzo, já ten tvůj patriotismus moc nechápu. Stačí, když někdo kvůli něčemu kritizuje Hradec, a můžeš se zbláznit. Stojí ti to za to?“ kroutil hlavou nechápavě.

Honza se díval směrem k baru, zamyslel se a odpověděl. „Ty jsi, Mirku, bydlel v Praze, pak studoval v Brně, dlouho jsi byl v Německu a před rokem ses přiženil do Hradce. Ty vůbec nemůžeš pochopit nějaké kořeny a vztah k místu, kde člověk žije od narození. A to je můj případ. Studoval jsem tady, žiju v něm, mám tady rodinu a plno přátel, město miluji a nedám na něj dopustit. Myslím, že to tak bude do konce mých dnů.“ Mirek sice připustil, že na tom něco bude, ale přesto si neodpustil poznámku. „No právě. Nemáš žádný odstup, který jako nomád mám já. Můžu vidět více z nadhledu věci, které už ty jako patriot nevidíš nebo vidět nechceš. A v tom je mezi námi rozdíl. Ty totiž budeš město hájit i tehdy, když se v něm bude dít něco špatného,“ argumentoval.

Pak nastalo delší ticho, oba muži si dali dvojku vína a Honza připustil, že by Mirek mohl mít v něčem pravdu, protože odstup je v mnoha ohledech důležitý. „Asi to, co říkáš, tak částečně bude. Zajímám se ale i o věci kolem sebe a mnohdy okolí štvu, jak jsem k něčemu kritický. Jsem sice lokální patriot, ale nejsem žádný domácí nacionalista. Jen se identifikuji s místem, kde celý život žiju, chci, aby se tady dobře žilo, a nemusel jsem se stěhovat jinam. Snad to tak už zůstane,“ pozvedl číši vína Honza a s Mirkem si přiťukl. Musel jsem konstatovat, že mě zaujalo, jak dva rozdílné názory nenarušily přátelství lidí, jak to často bývá. To už se otevřely dveře a do kavárny vstoupil zpovídaný. Moje první otázka nemohla znít jinak: Považujete se za lokálního patriota? „Někdy ano, někdy ne,“ odpověděl dvojznačně a pokračovali jsme v rozhovoru.