Mám téměř všechny desky, které jsem kdy chtěl, říká jejich sběratel

Cenné kousky shání na burzách, na něž pravidelně jezdí. „Je určitě příjemné, že desky stále vycházejí, protože ten vjem není pouze sluchový, ale také vizuální. Žánrový rozsah mé sbírky je poměrně široký, od nové vlny, přes punk, gotický rock a industriální hudbu až po folk či jazz,“ řekl sběratel.

Když jste byl kluk, měli jste doma gramofon a poslouchali desky? Pokud ano, jaké?
Rodiče gramofon neměli. Tehdejší běžnou produkci poslouchali z rádia a magnetofonu.

Pamatujete si, kdy jste získal tu úplně první? Kdy a co to bylo?
Můj první gramofon mně rodiče koupili někdy kolem roku 1978, když jsem ještě chodil do základní školy. K tomu jsem od nich dostal elpíčka skupin Boney M a ABBA, prostě desky, které byly k mání v maloobchodní síti. To byla moje první zkušenost s touto přehrávací technikou a gramodeskami.

Co bylo takovým iniciačním momentem, aby začala vznikat vaše sbírka?
Bylo to v roce 1980, když jsem byl na gymnáziu v Novém Bydžově. Měli jsme tam partu kluků, kteří do školy dojížděli také z Hradce Králové. Tam jsem poprvé přičichl k muzice, která mě baví dodnes. Kluci zakládali kapely a začali jsme poslouchat nezávislou scénu. V té době mimo mainstream frčely punk a nová vlna. Takže to byly první zkušenosti s hudbou, kterou poslouchám a sbírám.

Jak se vaše sběratelská cesta dále vyvíjela?
Objevovaly se nové skupiny a žánry, ale pořád jsem zůstával u nezávislé scény. Od punku a nové vlny jsem se dostal ke gotickému rocku a industriální hudbě, což byly poměrně zajímavé věci, širší veřejnosti neznámé. Z temnější scény mě v tehdejší době oslovila anglická kapela Joy Division, jejich hudba byla na pomezí punku, nové vlny a s odstupem doby post punku. To mě moc bavilo. Potom to byly kapely, jako například The Cure, The Sisters of Mercy, Alien Sex Fiend a přibývaly další.

Gramofonové desky zažily svou největší slávu v minulém století. Kde jste je tehdy sháněl?
Jediná cesta, jak je tehdy sehnat, byly burzy. Ty legální se konaly ve Slovanském domě v Praze, nelegální například na Letné nebo v Libuši na okraji Prahy, jezdilo se také do Rosic u Pardubic. To byl zdroj desek, které bych jinde nesehnal. V podstatě šlo o pašované, nelegálně dovážené desky.

Postupně jejich rozmach slábl, na trhu se začaly objevovat kompaktní disky. Nebyl to pro vás trochu šok?
Samozřejmě byl, ale postupně mě okouzlovala nová technologie a přišlo období, kdy jsem přehodnotil vztah ke své sbírce. Desek jsem se začal zbavovat a nakupoval cédéčka, což, jak se později ukázalo, byla moje životní chyba. To, co jsem tenkrát prodal, jsem po letech zase kupoval zpátky. Hodně titulů mám dnes v různých formátech, jak na cédéčku, tak i na vinylu v mnoha vydáních. Tím se ta chyba minulosti napravila.

V poslední době však zažívají neuvěřitelný nárůst popularity. Jak si to vysvětlujete?
Těch důvodů je několik. Pro mladou generaci to může být velmi zajímavé jako relativní novinka. Ale ten, kdo se hudbou zabývá déle ví, že hudba reprodukovaná z gramofonových desek je pro posluchače mnohem příjemnější než z kompaktního disku. Všechno se to samozřejmě odvíjí od kvality zařízení, z kterého to posloucháte. Vůbec nevadí, že musíte vstát a desku otočit. Je to prostě takový rituál.

Potěšila vás jako sběratele tato renesance, kdy se zase dostávají na výsluní?
Je určitě příjemné, že desky stále vycházejí, protože ten vjem není pouze sluchový, ale také vizuální. Sběratelé ale sbírají především původní nahrávky, pokud možno z roku vydání, nebo z období před rokem 1989. Samozřejmě s tím comebackem vinylů přišla i změna technologií v přípravě nahrávky pro lisování desek. Drtivá většina nahrávek je dnes digitální, potom se přenášejí na desku a člověk poslouchá digitální nahrávku, což může být někdy smutné, ale ne každý to pozná. Když si však pustíte desky ze 70. nebo 80. let, uslyšíte rozdíl mezi stejnou deskou vydanou třeba v letošním roce.

Jak velká je vaše sbírka, co zahrnuje a jak je žánrově pestrá?
Moje sbírka sice zahrnuje několik tisíc desek a cédéček, ale za podstatné považuji, co se sbírá. Jde o žánry, ale také o to, zda jsou desky cenné nebo sběratelsky zajímavé. Žánrový rozsah mé sbírky je poměrně široký, od nové vlny, přes punk, gotiku, industriální hudbu až po folk či jazz. Sbírám to, co se mně líbí zvukově, graficky a samozřejmě žánrově.

Kterého kousku si nejvíce vážíte a proč? Čím je pro vás nejcennější?
Nejvíce si vážím desek od kapel, s nimiž jsem se někdy osobně setkal. V minulosti se v Praze i Hradci Králové konaly koncerty, které jsem pořádal. Právě ke kapelám, které na nich vystupovaly, například anglická neofolková skupina Death in June, italská darkwave legenda Kirlian Camera, francouzští Les Joyaux De La Princesse či Rubella Ballet z Anglie, mám nejvřelejší vztah a jejich desky, některé s věnováním, jsou pro mě nejcennější .

Při jakých příležitostech desky posloucháte?
Na běžné poslouchání používám kompaktní disky, třeba když uvažuji o koupi desky, kapelu si nejdřív pustím z cédéčka a pak se teprve rozhodnu. Vlastní poslouchání desek je pro mě událost. Nejlépe v přítomnosti kamarádů, protože se tím můžu o požitek z hudby podělit a povídat si o tom.

Desek máte, jak už jste řekl, velké množství. Máte pro ně nějakou speciální místnost, kde je skladujete?
Postavili jsme si dům, aby desky bylo kam dávat. Větší část sbírky je uložena v podkroví, která je vyloženě věnované deskám. Nejcennější jsou v obýváku u aparatury.

Jak vaši sběratelskou vášeň vnímá rodina?
Dcera, která se odstěhovala do Prahy, má k deskám vřelý vztah, dá se říci, že jde v mých stopách. Moje manželka je hodně tolerantní a můj koníček jí nevadí. Doufám.

Vinyly jsou určitě zajímavý artikl. Obohacují vás hudbou samotnou, nebo i tím, jaké mají obaly?
Deska má krásný velký obal. Mnohem větší než na cédéčku. Více vyniknou detaily, což je neoddiskutovatelný fakt. Je to spojitá nádoba, protože hudba bez obalu a obal bez hudby nejsou kompletní. Kapela vždycky spolupracuje na tvorbě obalu, je to velmi důležité.

Nyní se dají desky nakoupit bez problémů, ale jejich cena, zvláště u vzácných desek, je poměrně vysoká. Čím to je?
Cena je relativní. Když si uvědomíme, že v dobách socialismu stála 300 korun a těsně před revolucí 400 až 500, tak to v té době bylo strašně moc peněz. Dnes stojí běžná deska také 500 korun. V současné době ceny pomalu stoupají. Když si ji objednáte ze zahraničí, zaplatíte až 1500 korun. Pořád je ale cena menší, než by se očekávalo. Změnily se však měřítka hodnot. Deska je pro mnohé lidi věc zbytná, a kromě toho je dnes příliš mnoho dalších lákadel.

Sběratelé se rekrutují z řad střední či starší generace, nebo o desky mají zájem i mladí lidé?
Každá generace má své oblíbené žánry, a to se týká i té dnešní mladé, která desky sbírá také. Z vlastních zkušeností ale vím, že na burzách se vyskytují spíše starší sběratelé, protože tam kupují staré desky. Mladí si je koupí spíše v obchodech.

Účastníte se pravidelně burz? Kam jezdíte?
Samozřejmě, snažím se burzy navštěvovat. Burzy se dnes často konají v každém větším městě. Například velká burza, která má dobré jméno a jezdí na ni i prodejci ze zahraničí, se koná v Domě barikádníků v Praze – Strašnicích. Dají se tam koupit velmi zajímavé věci.

Pokud vím, pořádáte také burzu v Hradci Králové. Kam se za vámi mohou sběratelé desek vypravit?
V Hradci Králové pořádám pětkrát do roka pravidelné burzy gramodesek v restauraci U Letců. Není to sice v centru města, ale je to místo dobře dostupné. Za hezkého počasí se pořádají ve venkovním areálu, podzimní a zimní jsou v sále restaurace. První letošní burza vinylů se uskutečnila v sobotu 27. ledna. Na místo se lze dopravit autobusem městské hromadné dopravy číslo 15 s tím, že hned před restaurací je zastávka.

Těmto hudebním nosičům se říká desky, elpíčka, vinyly, fošny… Kterému z těch názvů dáváte přednost vy?
Všechny názvy platí, já ale říkám elpíčka nebo vinyly.

Kdy jste si naposledy koupil desku do sbírky a co to bylo?
Není to tak dávno, kdy jsem rozšířil svoji sbírku na velké burze ve Vídni, která se tam koná čtyřikrát do roka, a každý si tam přijde na své. Koupil jsem si tam desku mé oblíbené kapely Death in June, která se jmenuje The Wall of Sacrifice a jde o japonské vydání. Je to taková sběratelská lahůdka.

Kterou desku byste chtěl mít, ale nepodařilo se vám ji ještě sehnat?
Mám téměř všechny desky, které jsem kdy chtěl. Vždy ale existuje vydání, která jsou něčím zajímavá. Ze sběratelského hlediska mě zajímají desky, které kapela nebo vydavatel posílali například do rádií a nebyly běžně dostupné na trhu. Také mě zajímají gramodesky s příběhem. To znamená, že mají třeba nějakou přílohu, kterou do ní někdo vložil, zahrnuje osobní korespondence mezi původním majitelem desky a kapelou, nebo je podepsaná či někomu věnovaná a podobně.

Dá se sbírka vinylů v současné době považovat za dobrou investici?
Sbírka běžných desek určitě ne. Samozřejmě existují investiční desky, které stojí statisíce, například první vydání některých desek The Beatles. O těchto deskách se ví, ale běžný člověk si je nekoupí. Myslím si, že to trochu degraduje vztah k muzice, protože se na to pohlíží jako na investici. Tyto desky jsou často uchovávány v trezorech a neslouží svému účelu, tedy poslechu. Sbírání desek není, alespoň pro mě, o investování. Je to o dobrém pocitu, o radosti z poslechu.

Jak o ně pečujete?
Jedna věc, a to podstatná, je, na čem desky přehráváte, protože je nutné mít odpovídající aparát a jehlu. Druhá, jak se k nim chováte a třetí, jak je ošetřujete. K ošetřování jsou dnes různé prostředky, například kartáčky, utěrky, ale i ultrazvukové čističky, které jsou schopné desku dokonale vyčistit. Důležité je také jejich uskladnění, aby nebyly ve vlhkém nebo prašném prostředí.

Na čem přehráváte?
Mým mnohaletým nejoblíbenějším přístrojem je gramofon japonské značky Sanyo TP 1000. Považuji ho za jeden z nejlepších gramofonů, který tady byl na trhu. Je perfektní a jsem s ním velice spokojený.

Dostal jste od někoho gramodesku jako dárek?
Ano, od dcery a udělala mně ohromnou radost. Darovala mně totiž desku mojí oblíbené britské alternativní skupiny Editors, kterou jsem měl možnost vidět na vlastní oči na koncertě. Zvuk je podobný mým dalším oblíbencům Joy Division, kteří stáli u mých hudebních začátků.

Proč mnohé posluchače vlastně plastová „placka“ hrající s charakteristickým praskotem tak bere?
Má pochopitelně své kouzlo. Nejen deska samotná, ale i obal, a manipulace s ní. Zajímavý je celý proces od vzniku nahrávek, přes výrobu desek až po přehrání na gramofonu.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jaroslava Šebesty