Martinec: Trénovat Hradec s bráchou? Byl bych za to rád

Nebýt zdravotních problémů nejspíše by z Tomáše Martince byl fotbalista. A úspěšný. Mohl být u památného titulu mistrů Evropy do 16 let z roku 1990, který získala parta kolem Patrika Bergra. „S fotbalem jsem musel skončit, protože jsem měl problémy s kyčlemi," ohlíží se zpátky současný trenér Mountfieldu, který se v mladších letech mohl alespoň věnovat hokeji. Za sebou má bohatou hráčskou kariéru, v Hradci Králové je podepsán spolu s bratrem Patrikem na postupu do nejvyšší soutěže v roce 1993. Jejich otec Luboš byl v té době funkcionářem klubu. Osmačtyřicetiletý kouč nyní od léta opět vede hradecký tým, u něhož po roce a půl nahradil Vladimíra Růžičku.

Hradci se v extralize daří, jste na předních příčkách tabulky. Jak si užíváte povedený návrat do pozice hlavního trenéra?
Začátek sezony se nám vydařil a zatím vše probíhá podle našich představ a plánů, které jsme si dali. Zatím určitě můžeme být spokojeni, ale jsme teprve v polovině a vidíme spoustu práce před sebou. Máme za sebou dobrý rozjezd, ale musíme pracovat dál.

Cítíte teď o to větší zadostiučinění, že jste se zase vrátil po trenéru Vladimíru Růžičkovi a tým hraje na předních příčkách extraligy?
Takhle to nevidím. V klubu jsem pracoval celou dobu a zase mi to otevřelo nové obzory. Například jsem se vrátil k mládežnické reprezentaci, s níž jsme byli na mistrovství světa v Dallasu. Pro mě to byly další zkušenosti. Jsem rád, že jsem zpátky, to nezastírám, vážím si toho. Je to pro mě další práce a já jsem rád, že se nám teď daří, ale znovu opakuji, musíme pracovat dál, abychom udrželi tuhle výkonnost a výsledky.

Mě zaujalo, jak jste celou situaci bral s nadhledem. Po příchodu Vladimíra Růžičky v říjnu 2019, tedy rok a půl poté, co jste vedl tým sám, jste nejdříve oba byli hlavní trenéři, poté vás vedení klubu přesunulo k mládeži a vy jste byl pořád v klidu. To jste ani neměl chuť vzteky něco rozbít?
V první chvíli mi to bylo samozřejmě líto, protože jsme tady nastavili nějakou cestu a dlouhodobou koncepci. Tým se omladil a zapracovávali jsme mladé kluky. Myslím, že ani výsledky, ani hra nebyly špatné, ale na druhou stranu jsem se snažil respektovat rozhodnutí vedení klubu a svým způsobem jsem to i chápal. Prostě byl k mání výborný trenér, který dříve slavil velké úspěchy a majitel klubu se takhle rozhodl.

Zpočátku jste byli oba hlavní trenéři. Jak jste si rozuměli? Přece jen jste každý jiný.
Od začátku jsem měl určité pochybnosti, jak bude naše spolupráce fungovat, protože každý máme trochu jiný pohled na hokej. Ale snažil jsem se nějakým způsobem být Vladimíru Růžičkovi nápomocný. Prostě taková tehdy byla realita a nemá cenu někde kolem sebe kopat.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Přineslo vám to v něčem i pozitivní zkušenost?
Měl jsem možnost poznat, jak se na hokej dívá jeden z našich historicky nejúspěšnějších trenérů, byť jeho pohled na hokej a celý tréninkový proces je jiný, než mám já. Pro mě to byla zase další zkušenost a obohacení do mé trenérské kariéry.

Jak byste sám sebe charakterizoval jako trenéra?
Těžká otázka… (úsměv).

Tak jinak. Chtěl byste jako hráč hrát pod trenérem Tomášem Martincem?
Ještě těžší otázka... (smích) Ne, vážně, já měl ve své kariéře už jako hráč velké štěstí na trenéry a skvělé osobnosti, ať už to byl Vašek Sýkora, František Výborný či Miloš Říha. Vždycky jsem měl kliku, že to byli po lidské stránce výborní lidé, především s nimi vždy byla výborná domluva. A také po tom, co jsem začal sám trénovat a teprve se učil, tak se mě štěstí na dobré lidi drželo. Tady u mládeže to byl pan Řehák, výborný hráč a dnes legenda hradeckého hokeje. Potom u týmu dospělých to byli Peter Draisaitl či opět Václav Sýkora. Všechno to byli trenéři, kteří mě obohatili a z kterých jsem si hodně vzal. Ne, že bych se je snažil kopírovat, ale určitě to pro mě byla skvělá zkušenost a měl jsem vzory, které mě nějakým způsobem nasměrovaly, jak se mám prezentovat jako trenér.

Jste i dobrý psycholog, protože už za vašeho prvního působení i teď jste dokázal z pětadvaceti rozdílných hokejistů sestavit fungující a jako jedna parta vystupující tým. Kladete na komunikaci a atmosféru v kabině velký důraz?
Myslím si, že v kolektivním sportu je tohle to nejdůležitější. V první řadě poskládat tým tak, aby charakterově ti kluci k sobě výborně zapadli a aby byli správně morálně nastavení. Vše je nutné začít už ve chvíli, kdy se tým skládá, aby se vybrali správní hráči na určité role a zároveň s výbornou pracovní morálkou, od toho se všechno odvíjí.

Hokejisté jsou bojovníci a rafani. Dokážou vás někdy opravdu rozhodit?
Tak to každou chvíli... (smích) Samozřejmě že všichni kluci nejsou hodní. A ono by to ani nefungovalo, kdyby byli všichni hodní a vzorní. Vždycky v kolektivu jsou menší či větší problémy, které je potřeba řešit dennodenně, ale nikdy to nebylo nic zásadního. I v tomhle musí mít člověk trochu kliku. Myslím si, že už před tím i teď je tady parta dobrá a ti kluci táhnou za jeden provaz, což  je vidět i na ledě.

Pojďme k vám. Vy jste ze sportovní rodiny. Váš táta Luboš hrál fotbal, později trénoval, poté byl i hokejový manažer. Skvělým hokejistou byl i váš brat Patrik. Byly brusle a hokejka vaší první volbou?
Úplně odmalička nebyly. Tím, že tatínek byl výborný fotbalista a později trenér, tak nejdřív jsem začal v Hradci s fotbalem a později se k tomu přidal i hokej. Oba sporty jsem dělal souběžně až do nějakých patnácti šestnácti let. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že zůstanu u fotbalu.

Fotbal vám šel výborně. Vy jste byl mládežnickým reprezentantem, a kdybyste nepřešel k hokeji, mohl jste mít i památný titul mistra Evropy do 16 let, který v Erfurtu v roce 1990 získala parta kolem Patrika Bergera.   
S fotbalem jsem musel skončit, protože jsem měl problémy s kyčlemi. Já jsem nejdřív v patnácti letech nejprve skončil s hokejem a rozhodl jsem se pro fotbalovou kariéru, ale po roce, kdy jsem začal mít zmíněné zdravotní problémy a nemohl jsem fotbal hrát, tak jsem se zase vrátil k hokeji. Přece jenom na bruslích to bylo jednodušší. Je možné, že bych titul měl (úsměv). S hráči jako Patrik Berger či Martin Čížek jsem v jednotlivých výběrech byl, jenže když získali titul, tak já už ze zmíněných důvodů z týmu vypadl.

Sportovní osud vám ale zase připravil bohatou hokejovou kariéru. Třeba to, že jste v Hradci zažil v letech 1993/94 historicky první sezonu v nejvyšší soutěži a mohl si zahrát i s bratrem Patrikem. To vám vše určitě vynahradilo?
Osud to tak někdy zamíchá. Samozřejmě toho nelituju, asi to tak mělo být. Zdravotní problémy mě trochu limitovaly i v hokeji, nicméně jsem alespoň tento sport mohl provozovat dál. Za svoji kariéru jsem rád i za to, že jsem mohl dosáhnout něčeho většího. Třeba krásný byl právě postup v Hradci, kdy větší část extraligové sezony nevypadala od začátku špatně, až ke konci se to zvrtlo. A s Patrikem to byly jediné dvě sezony, kdy jsme si zahráli spolu. I za to jsem vděčný.

Váš bratr Patrik také zažil bohatou hráčskou kariéru převážně ve Spartě, nyní je asistent trenéra Jaroslava Modrého v Českých Budějovicích. Byla možnost, že byste spolu trénovali v Hradci? A našli byste společnou řeč na hokej?
Já bych byl určitě rád a myslím si, že bychom společnou řeč našli a fungovalo by to. Zatím to ale nevyšlo. Já byl dřív spjatý s Hradcem, kde jsem si jako trenér prošel vše od nejmenších dětí až do áčka, zatímco Patrik, jak končil kariéru ve Spartě, byl víc spjatý se Spartou, navíc pak byl i v Koreji. Dříve se nám tahle možnost časově rozcházela. A teď když jsem se dozvěděl, že se v Hradci vracím k áčku, tak on už byl zase domluvený v Budějovicích.

Vás nejmladší bratr Jakub je pro změnu hudebně velmi nadaný a úspěšný. Lidé z Hradce ho znají například jako sbormistra vyhlášeného chlapeckého pěveckého sboru Boni Pueri. Zazpíval jste si někdy s ním?
Ani ne (úsměv). Jak on neměl talent na sport, tak já nemám hudební sluch a ani nemám úplně vztah k hudbě, kterou on dělá, ale moc mu to přeju. Našel se v této hudbě a je v tom velmi úspěšný. Nyní už pomalu deset let vyučuje zpěv na univerzitě v Kanadě a cestuje po celém světě. Vybral si tuhle kariéru a já mu moc držím palce.

Alespoň v autě si ale zazpíváte, ne?
Jasně, že ano. (úsměv) Samozřejmě hudbu mám rád. Já jsem spíš na pop a všechno možné, nemám vyhraněný žánr. Ale na sborový zpěv až tolik nejsem.

Pojďme k hokeji. Vaše krédo je, že chcete dát víc gólů než soupeř. Jak se vlastně utvářela vaše trenérská filozofie?
Myslím si, že hokej se hraje hlavně pro fanoušky a pro to, aby lidi na náš sport chodili. Hokej se jim musí líbit, i když se pokaždé nevyhraje, tak fanoušci by měli odcházet spokojení a vědět, že celý tým pro to dělá maximum. Každý fanoušek chce vidět hodně gólů a svůj tým, který něco tvoří a ne jen boří. Myslím si, že taková hra se dá skloubit i s úspěšnými výsledky.

Co říkáte tvrzením reprezentačního trenéra Filipa Pešána, že český hokej zaostává za světovou špičkou?
S tímto názorem, bohužel, musím souhlasit. Tím, že jsem u mládežnických reprezentací působil, tak můžu srovnávat a opravdu nám top týmy malinko utekly. V čem to podle mě je? V systému našich mládežnických soutěží, kdy tady nemáme vytvořené konkurenční prostředí, které by kluky posouvalo tak rychle, jako hráče ve Finsku, Švédsku, Kanadě či Americe. V těchto zemích je daleko větší konkurenční prostředí a větší soutěživost, která kluky přirozeně posouvá dál. U nás tohle není. Soutěže hraje spousta týmů a není v nich taková kvalita. Navíc ti nejlepší hráči odcházejí do zahraničí a tím se naše mládežnické soutěže ještě víc oslabují. Věřím, že se do budoucna soutěže zúží, vzroste kvalita a zase budeme více konkurenceschopní.

V Hradci máte extraligu skvěle rozjetou. Co pro vás osobně bude úspěch?
Člověk musí mít pořád ctižádost se zlepšovat a posouvat se dál, to se týká i hráčů nebo trenérů. Máme ambici s tímto týmem, který si myslíme, že je dobře složený, udělat úspěch, ale sám vidím, že práce je před námi ještě spousta. Teď bychom se chtěli udržet mezi nejlepšími, pokračovat v hokeji, který je zajímavý a lákavý pro diváka a dostat se do play off. To už je samozřejmě trochu jiná soutěž a tam se uvidí.

Jiří Tůma
jiri.tuma@salonkyhk.cz
Foto: Stanislav Souček/Mountfield HK, archiv Tomáše Martince